Elaro.

Nechápala jsem, co se to se Seline děje. Co tím myslela: „Skočila jsi na to“?

Neobtěžovala jsem se jí ptát, protože mě srdce stále bolestivě svíralo z toho, co řekl Vaxen před odchodem.

Nechápala jsem, proč by mě hned po spojení opustil a odmítl mě označit.

Byl to můj největší sen, označit svého druha a nést jeho znamení, ale to, že mě Vaxen odmítl označit, nedávalo smysl.

„Poslouchej, Seline. Můj druh…“ Snažila jsem se Seline vyjevit svůj zmatek, ale než jsem stihla doříct větu, zavěsila.

Pípání telefonu signalizující konec hovoru mě přimělo jen nevěřícně otevřít ústa.

Seline tohle nikdy předtím neudělala. Hádala jsem, že teď prostě nemá na naše povídání náladu. Možná bych se měla obléct a jít k ní domů.

Jen jsem potřebovala poradit, jak přimět Vaxena, aby mě označil. Věděla jsem, že naše pouto cítí naplno.

Když jsem se postavila, trochu jsem sykla při bodnutí bolesti v klíně. To byla zásluha toho, jak se mnou Vaxen zacházel. Cítila jsem se bolavá, ale takovým tím dobrým způsobem.

Má vlčice trochu zakňučela, když jsem si vzpomněla, jak nás Vaxen mrštil proti zdi. Nechápala jsem, proč se tak chová, a stejně tak ani má vlčice.

Obě jsme byly ztracené v myšlenkách. Pokusila jsem se vklouznout do zbytků svých šatů a svázala volné konce k sobě, abych zakryla co největší část svého odhaleného těla.

Moc to ale nepomohlo, protože trup jsem měla stále odhalený, stejně jako horní část prsou.

Poté jsem si vzala batoh, naskládala do něj vypadlé knihy a vykročila ke dveřím.

Když jsem vyšla na chodbu, zjistila jsem, že je tam neobvyklá tma. Pamatovala jsem si, že když jsme sem s Vaxenem přišli, všude se svítilo.

Nepřikládala jsem tomu váhu, dupla jsem nohama na podlahu a snažila se najít východ, kterým jsme přišli.

Draxton, kluk, jehož rodičům dům patřil, byl smečkový Zeta. Jeho otec byl nejvýše postaveným bojovníkem v celé smečce a zřejmě jedním z nejbohatších členů.

Jejich bohatství se tedy projevovalo především ve velikosti jejich domu. Skleněné stěny zabíraly většinu pravého křídla domu a nabízely výhled do krásné zahrady pod ním.

Sestupovala jsem po rozlehlém schodišti a držela se zábradlí, abych nezakopla.

„Proč je tu takové ticho?“ zašeptala mi má vlčice, která pociťovala úzkost, a teprve tehdy jsem si uvědomila, že ve většině budovy jsou zřejmě zhasnutá světla. A všude bylo ticho.

Nemohla jsem se ubránit chvění, jak jsem kráčela dolů. Těsně předtím, než jsem došla k poslednímu schodu, se náhle rozsvítila oslepující světla.

Trochu jsem se přikrčila, zakryla si oči pažemi a zastavila se. Čekala jsem, až si mé oči zvyknou na ten jas, ale místnost naplnil náhlý posměšný smích.

Nebyl to smích jednoho nebo dvou lidí. Zmocnila se mě zvědavost a chtěla jsem zjistit víc. Když jsem odtáhla ruku z tváře, můj pohled padl na zástup našich spolužáků a členů smečky.

Všichni mě upřeně sledovali a propukali v salvy smíchu.

Náhle mě přepadl pocit studu, protože jsem si myslela, že důvodem jsou mé šaty.

Nemohla jsem se přimět k pohybu a nechala oči bloudit po obývacím pokoji.

V tu chvíli se ozvala ohlušující hudba, jako by oslavovali nějaké vítězství.

„Co se to děje?“ zeptala se Sovereign vyděšeně, zatímco já se jen utápěla v hanbě.

Všichni kolem začali tančit, křičet a smát se, přitom mě nespouštěli z očí. Kluci se shromáždili kolem stolu na beer pong, vyměňovali si kelímky s pivem, pili a přiťukávali si na vítězství.

Jsem zmatená. Začala jsem očima hledat Vaxena, a když jsem ho uviděla, srdce se mi zhroutilo.

Vaxen stál se svými přáteli a v náručí neměl nikoho jiného než Seline, mou nejlepší kamarádku.

Vaxenova parta kamarádů ho poplácávala po ramenou a chválila ho.

„Dokázal jsi to, Vaxene!“ řekl Harlen, jediný zrzek mezi Vaxenovými přáteli.

„Dva panáky pro Vaxena!!“ vykřikl Jaxon a všichni začali rozlévat alkohol a vyvolávat Vaxenovo jméno.

Srdce se mi lámalo, ale puklo ještě víc, když jsem viděla Vaxena, jak drží Seline kolem pasu. Otočil si ji k sobě a…

Políbil ji.

Vzduch kolem mě byl tak nabitý, že by se dal krájet. Srdce mi bušilo jako nákladní vlak.

Má vlčice zakňučela, pociťovala hlubokou zradu.

Najednou jsem zjistila, že se mé nohy hýbou a chtějí mě odtud odvést pryč, ale když jsem se pokusila projít kolem těch zatracených dveří, Jaxon mě zastavil.

Líně se ušklíbl a rukou sevřel kliku dveří.

„Zábava ještě nekončí. Tak kam si myslíš, že jdeš, princezno?“

To slovo „princezno“ protáhl, aby dal najevo své opovržení.

„Ustup…“ pokusila jsem se o protest, ale vtom jsem z reproduktorů uslyšela svůj vlastní hlas.

„Víš, vždycky jsem tě milovala.“

Srdce mi pokleslo, když jsem si uvědomila, že je to přesně to, co jsem před chvílí řekla Vaxenovi.

Nahráli mě.

Jako by to nebylo dost hrozné, DJ pustil sérii zvuků, o kterých jsem zjistila, že patří mně.

Byly to mé vzdechy.

Oni to naplánovali?

Proč?

Obrátila jsem své uslzené oči k Vaxenovi, který se na mě díval s nenávistí, v jejíž hloubi se však něco lesklo.

„Jak jsi mě mohl zradit? Jsme druhové!“ vyštěkla jsem a srdce mi krvácelo.

Prakticky jsem cítila žluč na jazyku.

„Vaxen je můj. Vybral si mě jako družku dávno před tebou, ty děvko!“ ozvala se Seline.

Viděla jsem, jak jí v očích plane nenávist ke mně.

Předstoupila skoro až ke mně a plivla. „Vaxen by se nikdy nespojil s takovou přetvářkou, jako jsi ty. Ničitelka snů. Zlodějka kluků. Myslela sis, že se to nedozvím?“ ušklíbla se.

Seline si dala ruce v bok, překřížila je na hrudi a vyjevila pravdu. „Všichni jsme se vsadili, abychom zjistili, jestli jsi vážně taková děvka, a ty jsi nezklamala. Jsi smečková matrace!“ plivla mi k nohám.

Dokázala jsem vzhlédnout a upřít pohled na Vaxena. Kráčel vpřed. Myslela jsem, že mě třeba obejme, ale ne.

Místo toho Vaxen obmotal paži kolem Selinina pasu a hruď přitiskl k jejím zádům.

„Nemůžu se spojit s někým, jako jsi ty, Elaro. Nejsi jako my, lykanští vlci. Jsi nenormální, slabá. Nikdy nemůžeš splňovat předpoklady pro moji Lunu.“

Když ta slova vypustil z úst, svěsila jsem hlavu. Celé to byl jen krutý žert. Byla jsem jediná, kdo miloval.

„Podívej se na své tělo, Elaro. Nikdy nemůže splňovat parametry Luny. Proto si za svou pravou Lunu vybírám Seline.“

Moje oči při jeho slovech vystřelily vzhůru. Zavrtěla jsem hlavou, chtěla jsem prosit, ale jeho další slova roztříštila i poslední střípek naděje, který mi zbýval.

„Dnes, před každým členem smečky, já, Vaxen Krell, budoucí alfa smečky Xanthos-Crest, tě, Elaro Thorneová, odmítám jako svou družku.“

Přes přívaly slz tekoucích mi z očí jsem nemohla dýchat. Neviděla jsem. Cítila jsem jen ostrou bolest.

Chtěla jsem ho prosit, aby mě aspoň přijal. Vždycky jsem doufala, že můj druh bude ten, kdo mě přijme takovou, jaká jsem, když už mě otec a členové smečky odvrhli jako otrokyni.

Ale tenhle můj sen se mi hroutil u nohou.

Z mých rtů se vydral vzlyk, jak jsem ze sebe soukala ta slova.

„Já… já, Elara Thorneová, přijímám tvé odmítnutí,“ vykoktala jsem s pláčem.

Jestli jsem předtím cítila bolest… to, co prožívám teď, se s tím nedalo srovnat.

Podlomila se mi kolena, ale dokázala jsem se udržet.

Když jsem se potácela pozpátku a hledala cestu k úniku, uviděla jsem, jak Vaxen naklonil Selininu hlavu na stranu.

S očima upřenýma na mě… zabořil tesáky do jejího krku a označil ji za svou družku.

A to bylo vše, co má vlčice potřebovala, aby se zhroutila. Nevím, kdy jsem se otočila, ale najednou jsem běžela lesem směrem k horám.

Když jsem tam dorazila, z mých rtů se vydralo zlomené vytí, jak jsem hleděla na měsíc. Měsíční bohyně mě zklamala. Dopustila, aby mě můj druh odmítl.

Jsem odmítnutá, zlomená princezna své smečky.