Užívej si své tělo...

Elaro.

Slabě jsem dokráčela k chatě klanového dodavatele nouzového oblečení, kde jsem dostala nové šaty. Poté jsem si našla cestu zpět ke klanu.

Cítila jsem se slabá a zaplavovaly mě záchvaty bolesti.

Když jsem dorazila do klanového domu, zjistila jsem, že otec ani nevlastní matka nejsou doma.

Alespoň za to jsem byla vděčná. Pospíchala jsem tedy do svého pokoje v podkroví. Tahle nedokončená temná místnost byla místem, kde jsem spala od svých čtyř let. Tedy od doby, kdy klanový lékař potvrdil, že nejsem lykanský vlk.

Na rozdíl od všech ostatních částí klanového domu vyzdobených jemným nábytkem nebyl můj pokoj zařízený.

Měla jsem jen malou postel, kterou jeden z otcových sluhů vyhodil a já si ji vzala pro sebe.

Vedle postýlky byla roztržená taška, do které jsem si dávala všechno své oblečení.

Nad sebou v stropě jsem slyšela pištění krys, jak pobíhají kolem. Někdy, když spím, mě pokoušou, ale mé léčitelské schopnosti pomáhají rány do rána zahladit.

Zapálila jsem na zemi malou svíčku a lehla si na postel.

Uplakala jsem se ke spánku, cítila jsem bolest ze ztráty druha. Mé zničené sny.

*

*

*

Otočila jsem se na posteli a z mých rtů uniklo hlasité zalapání po dechu. Mimovolně mi z očí vytryskly slzy, jak jsem ucítila, že mě něco zasáhlo do břicha.

„Vstávej! Otrokyně.“

Když jsem uslyšela ten známý hlas své nevlastní matky, okamžitě jsem vyskočila na nohy a sklonila hlavu před Lunou našeho klanu.

„Dobré ráno…“ Pokusila jsem se ji pozdravit, ale ona mě chytila za vlasy a zaklonila mi hlavu. Moje oči vystřelily k těm jejím.

„Jak se opovažuješ vnucovat se mému synovi?“ zašeptala jedovatě.

Z jejího sevření vlasů se mi do očí tlačily slzy.

„Já… já…“ snažila jsem se promluvit, ale ona mě tvrdě udeřila do tváře.

„Vaxen bude tou poslední osobou, která by se s tebou kdy spářila. Nulo,“ řekla.

Zatímco mě držela za vlasy, vytáhla mě na nohy a plivla…

„Běž ven a obsluhuj radu.“

Zavrávorala jsem na nohou, když mě postrčila ke dveřím.

Bohyně zachraň mě, nenávidím obsluhování těch radních. Co mám dělat, abych se vyhnula jejich hladovým pohledům?

Vyšla jsem ven a zamířila do otcovy konferenční místnosti v klanovém domě.

Cestou jsem si všimla, že do konferenční místnosti jde i Vaxen.

Srdce mi začalo znovu bušit v hrudi. Nechci ho vidět.

Snažila jsem se mu vyhnout, ale když jsem se otočila, zjistila jsem, že tím směrem kráčí moje nevlastní matka.

Trhla jsem sebou zpátky, napůl klusem a napůl během vběhla do kuchyně, kde jsem vzala podnos s pečivem do konferenční místnosti.

„To je skvělá zpráva,“ zaslechla jsem jednoho z členů rady, ale slova byla směřována k Vaxenovi.

„Děkuji.“ Vaxenův baryton mi vklouzl do uší a já cítila, jak má vlčice kňučí.

„Takže kdy odjíždíš?“ zeptal se jiný člen rady.

„Zítra, všichni,“ řekl Vaxen.

Poté mu otec zatleskal a Vaxen odešel.

Skoro jsem končila s obsluhou, když mě pan Varrick, klanový právník, podkopl nohy, když jsem chtěla odejít.

Ten muž se mě už dříve pokusil znásilnit, což jsem odmítla.

Neohrabaně jsem vstala a oprašovala se, zatímco se ti muži křenili.

Když jsem vyšla ven, uviděla jsem svou nevlastní matku s nikým jiným než se Seline.

Nevěděla jsem, o čem diskutují, ale v momentě, kdy mě spatřily, se rozešly každá jiným směrem.

*

*

*

Fámy o tom, jak mě Vaxen odmítl, se už rozšířily po celém klanu i škole.

Když jsem dnes byla ve škole, necítila jsem se dobře, protože mě všichni sledovali, když jsem procházela kolem.

Kdybych měla svou nejlepší kamarádku, našla bych někoho, kdo by mě utěšil, ale ne. Má kamarádka na mě taky vrhala nenávistné pohledy.

Seline si našla novou partu přátel a ti využívali každé prchavé příležitosti, aby se mi posmívali.

Právě jsem zjistila, že mě Seline nenávidí jako každý jiný člen klanu. Na mou kamarádku si jen hrála.

„Ještě dvě lahve, prosím!“ vykřikl někdo přes přeplněnou hospodu a vytrhl mě z mých úvah.

Hospoda byla místem, kde jsem si vydělávala drobné, abych se uživila. Tady mě alespoň nikdo otevřeně nešikanoval, protože paní Strakerová by to nedovolila.

I když devadesát procent mého zisku šlo zpět paní Strakerové, nevadilo mi to.

Rychle jsem přikývla a šla k baru pro dvě pivní lahve.

Po obsloužení muže jsem procházela přes malý taneční parket v hospodě a mířila k baru, když jsem venku zaslechla hluk.

Zvědavost mě přemohla, otočila jsem se a uviděla Vaxenovu partu přátel, jak vchází do hospody.

Každý z nich měl samozřejmě v náručí jednu nebo dvě dívky.

Jaxon mě nikdy nepřestal udivovat. Zatímco ostatní měli dvě, on přišel se třemi.

Očima jsem pátrala v davu a přemýšlela, kvůli čemu je ten hluk, ale můj pohled se okamžitě střetl s Vaxenovým.

Odvátil pohled stejně rychle. A viděla jsem, jak si proplétá prsty se Seline.

Neměla bych se dívat, napomenula jsem se a šla k baru.

Byla jsem tam dlouho a dělala inventuru, zatímco ostatní dívky v baru obsluhovaly Vaxenovu partu.

Hospoda byla plná tichého hovoru, zatímco hrála jemná hudba.

Mezitím jsem vrhala pohledy na Vaxenovu partu a viděla, jak se mu Seline neustále věší na krk.

Tentokrát se však moje oči setkaly s jejími a ona se zlověstně usmála, vzala Vaxenovu tvář do dlaní a políbila ho tak dlouze, až mě srdce zabolelo.

„Vaxene! Vaxene! Vaxene! No tak lidi, naposledy provolejte slávu našemu budoucímu alfovi!“ slyšela jsem Jaxona vykřikovat.

Říkala jsem si, proč to všechno dělají.

Bylo to, jako by se mělo něco stát, o čem jsem neměla ani tušení.

„Vážně?“ řekla jedna z mých kolegyň druhé, když vešly do zázemí a odložily kbelík, který právě použily k podávání nápojů Vaxenově partě.

„Ano. Říkali, že zítra taky odjíždí,“ řekla ta první znovu, což mě ještě víc zaujalo.

Vaxen odjíždí? Kam?

„Bože, jeho tvář mi tu bude rozhodně chybět,“ řekla druhá z mých kolegyň a vrhala na Vaxena toužebné pohledy.

„Mně taky. Je to první člověk z celého klanu, který kdy vycestoval do zahraničí…“

To bylo vše, co jsem potřebovala slyšet, aby se mi srdce v hrudi bolestivě sevřelo.

Vyběhla jsem ze zázemí a šla na toaletu.

Srdce mi bušilo, jak jsem si v duchu přebírala jejich slova…

Vaxen opouští klan. Navždy?

Nemohla jsem si pomoct a musela jsem o tom přemýšlet.

Mou chvilku úvah přerušil někdo, kdo bouchal na dveře.

Otevřela jsem je, jen abych viděla, jak se na toaletu vřítil on.

Srdce mi poskočilo.

„Co chceš, Jaxone?“ zeptala jsem se a ustoupila o krok zpět.

Ten úchyl měl na tváři jen ušklíbek.

Nelíbil se mi ten výraz v jeho tváři. Děsil mě, ale odmítla jsem to dát najevo.

Jaxon přistoupil blíž ke mně a tyčil se nade mnou svou postavou.

„Vím, že pláčeš, mmm,“ zamručel a kelímek s pivem držel pevně v prstech.

„Nechci s tebou mluvit,“ vyštěkla jsem a pokusila se odejít, ale Jaxon mě zatáhl za ruku zpět.

„Můžu zbavit tvou bolest, jen když mi dovolíš užít si tvé tělo,“ zašeptal mi do ucha a srdce mi vynechalo.

Věděla jsem, co chce udělat. Jaxon byl proslulý ponižováním žen, které ho odmítly.

Věděla jsem, že si přišel i pro mě.

Snažila jsem se mu vytrhnout ruku, ale on mě nepustil.

Jaxon mě přitlačil ke zdi a chtěl mě políbit, ale já využila toho momentu a silně ho kousla do rtu.

Krev ve mně vřela, když jsem vycházela z toalety, zatímco Jaxon za mnou sténal bolestí.

Když jsem vyběhla ven, mé oči se střetly s Vaxenovými.

Právě přicházel k toaletám.

Zastavila jsem se a očima visela na těch jeho v naději, že mi pomůže. Ale on uslyšel sténání přicházející z toalety.

„Ty? Ty se mrdáš s chlapem na záchodě?“ vyhrkl a obličej se mu zkřivil odporem. „Chtěl jsem na tobě najít aspoň něco dobrého, ale ne. Vždycky budeš jen děvka.“ Zavrtěl hlavou a probodl mě pohledem.

S úšklebkem odešel.

Ani jsem se nedokázala bránit. Jen jsem se sesunula na zem a svírala si srdce.

*

*

Další den jsem slyšela, jak všichni v klanovém domě šeptem dávají sbohem jedné osobě.

A tou byl Vaxen.

Vrhl jsem se k oknu a díval se dolů, jak se jeho zavazadla dávají do auta.

Vaxen se naposledy rozhlédl po klanovém domě, pak nastoupil do auta a odjeli.

Dlouho poté, co Vaxen odjel, jsem byla v koupelně a koupala se. Když jsem skončila, utřela jsem se a šla do svého pokoje.

K mému překvapení jsem viděla někoho odcházet z mého pokoje.

„Kdo jsi?“ vyštěkla jsem a vyběhla se podívat, kdo to byl. Rozrazila jsem dveře a podívala se na chodbu, ale byla tam příliš velká tma, než abych toho člověka viděla.

Oči mi těkaly kolem, jak jsem se bála, co tam ten člověk hledal.

Kdo by to mohl být?

Co chtěli?

Proč byl ten člověk v mém pokoji?

To byly otázky, na které jsem nemohla najít odpovědi.

Srdce jsem měla neklidné.

„Něco tu smrdí,“ řekla mi Sovereign a cítila strach…