Zavřete ji!

Elaro.

*O tři týdny později*

Pospíchala jsem do hospody, abych se stihla podepsat, než moje šéfová uzavře seznam docházky pro tento den.

Dorazila jsem o pět minut později a nevěděla jsem, jestli mi mou pozdní příchod odpustí.

Zrychlila jsem pohyby a chtěla vtrhnout do její kanceláře a podepsat se, ale zaplavila mě vlna závratě.

Skoro jsem upadla, ale opřela jsem se o zeď.

To byl hlavní důvod mého pozdního příchodu. Už nějakou dobu jsem nebyla ve své kůži a nevěděla jsem proč.

Hluboce jsem se nadechla a začala se vléct do šéfčiny kanceláře.

„Strakerová, prosím tě, nenech mě se počůrat smíchy…“ říkal muž, se kterým byla, uprostřed smíchu.

Pozdravila jsem je, jakmile si mě všimli. Šéfová se okamžitě přestala smát a vzhlédla ke mně.

„Proč jdeš pozdě, Elaro?“ zahřměla.

Sklonila jsem hlavu a hledala nejlepší vysvětlení.

„Ehm… otec si vyžádal mou přítomnost ve smečkovém domě.“

Ušklíbla se.

Myslela jsem, že mi nedovolí se podepsat, ale udělala to.

Poté jsem vyběhla ven a slyšela, jak se ten muž šéfové ptá, jestli jsou ty fámy o mém odmítnutí a mém postavení otrokyně pravdivé.

Tipovala jsem, že není z naší smečky, protože o mně věděl doslova každý.

Byly to tři týdny, co Vaxen opustil smečku. A dva týdny, co mi bylo střídavě špatně.

Můj den v hospodě probíhal normálně. Podařilo se mi obsloužit zákazníky i přes vlny závratí.

Zdálo se, že si toho mé kolegyně všimly. Přesto se nikdo neobtěžoval mi pomoct.

Ani jsem to od nich nečekala. Prostě jsem to nějak zvládala sama.

Bylo už pozdě večer, když ke mně přišla Anika, hlavní servírka, a zeptala se.

„Jsi v pořádku?“ vrhla na mě ustaraný pohled.

Přikývla jsem a lhala.

Ušklíbla se. „No, nevypadáš jako někdo, kdo je v pořádku,“ řekla.

Když Anika odcházela ze zázemí, řekla mi přes rameno:

„Doporučuji ti zajít k doktorovi, jestli se chceš udržet na nohou!“

Přestala jsem mýt sklenice, které jsem utírala, a přemýšlela o jejích slovech.

Bylo by špatné, kdybych zašla k lékaři? Potřebovala jsem řešení této nevolnosti.

Ještě než jsem o tom stačila domyslet, pocítila jsem další vlnu závratě.

Tentokrát sklenice na pití vypadly a roztříštily se na kousky.

„Ó, bohyně. Co jsem to provedla…?“

„Doufám, že víš, že ti to strhnu z výplaty, že?“ ozval se hlas mé šéfové.

Sklonila jsem hlavu a vykoktala: „Omlouvám se, šéfová.“

„Na to už je pozdě,“ řekla a odcházela.

V tu chvíli jsem se rozhodla. Půjdu k lékaři.

*

*

*

Obloha už byla černá, když jsem skončila v hospodě, tak jsem si vzala tašku a spěchala k nejbližší klinice. Vlastně jsem nechtěla, aby mě tu otec nebo nevlastní matka viděli.

Nikdo z nich o mé nemoci nevěděl.

No, k mému šoku byla klinika už zavřená a já cítila frustraci.

Právě když jsem se chystala odejít, za mnou zatroubilo auto a já uviděla Aniku.

Mávla na mě a já k ní podezřívavě přišla.

„Nasedej,“ řekla a trhla hlavou.

„Ne, můžu jet autobusem…“

„Prostě nasedni,“ trvala na svém.

Vzdala jsem to, vlezla do auta a ona okamžitě vyrazila zpět na rušnou silnici.

„Hádám, že neznáš žádného soukromého lékaře?“

Aničina slova prolomila ticho, které mezi námi panovalo od chvíle, kdy jsem nastoupila.

Přikývla jsem a pak dodala.

„Vím o místě, kam tě můžu vzít.“

V rekordním čase Anika vypnula motor před dvoupatrovou budovou v malé uzavřené komunitě.

Nikdy jsem tu nebyla a ticho toho prostředí mě překvapilo. Netušila jsem, že tato strana naší smečky existuje.

„Běž tam a zaklepej. Řekni jim, že chceš vidět doktorku Karys. Pomůže ti,“ vychrlila Anika.

„Děkuji,“ zamumlala jsem a ona sotva přikývla. „Proč? Proč mi pomáháš?“ odvážila jsem se zeptat.

Lehce se zasmála a pak přišla její odpověď. „Jednou jsi za mě vzala dvě směny, když mi bylo špatně. Hádám, že je čas ti to oplatit.“ Usmála se. „Už bys měla jít.“

Poděkovala jsem jí a vystoupila z auta.

Šla jsem ke dveřím a zaklepala, zatímco jsem slyšela, jak Aničino auto odjíždí.

„Můžu vám pomoci?“

zeptala se žena, která otevřela dveře. Přikývla jsem.

„Chci mluvit s doktorkou Karys.“

Krátce si mě prohlédla a řekla: „Já jsem Karys.“

Žena mě pustila dovnitř a já jí hned řekla, proč jsem přišla.

„Chci si nechat udělat testy.“

Zamumlala a vzala mě do jedné ze svých místností. Zůstala jsem na lůžku, zatímco mě vyšetřovala.

Poté jsem nehybně seděla na gauči a teprve tehdy jsem si uvědomila, jak se třesu. Jsem nervózní. Nevěděla jsem, jaké budou výsledky, ale něco vzadu v mé mysli mi říkalo, že to nebude zpráva, kterou bych chtěla slyšet.

Doktorka mé podezření potvrdila, když přišla s výsledky testů.

„Prostě mi řekněte, co se děje, doktorko,“ vyhrkla jsem poté, co jsem si výsledky strčila do tašky.

„Jste ve druhém týdnu těhotenství.“

Okamžitě mi ztuhla krev v žilách a má vlčice se otřásla.

Věděla jsem, že tohle není nic, co by mě potěšilo. Bohyně, co mám dělat?

Poté jsem se ocitla zpět na ulici, vyděšená a zmatená, co dál.

Nemůžu mít dítě v podmínkách, ve kterých žiji. Rozhodně ne to, které bych počala po mém sexuálním zážitku s mým nevlastním bratrem.

Vzhlédla jsem k temné obloze a v duchu prosila měsíční bohyni o pomoc.

Když jsem se vrátila do smečkového domu a právě jsem se chtěla vplížit do svého pokoje, dostihla mě moje nevlastní matka.

„Myslela sis, že to dobře schováš, že?“ Její chladný hlas mě zastavil před vchodem do mého pokoje.

Vynořila se z temné chodby a teď stála před dveřmi mého pokoje. Alespoň díky světlu svíčky jsem jí jasně viděla do tváře.

Na rtech neměla ani náznak úsměvu, když mě sledovala.

Pokusila jsem se ji pozdravit, ale její slova mě přerušila.

„V tomhle domě nikdy neporodíš žádné dítě. Ne poté, co jsi spala se všemi promiskuitními muži ve smečce!“ Z jejího hlasu mi přeběhl mráz po zádech.

Už jsem kroutila hlavou a přemýšlela, jak se bránit, když se z temnoty vynořil muž.

„Vezmi ji a zbav se toho bastarda,“ nařídila mu.

Muž na mě okamžitě vyrazil v plné síle. Chytil mě za ruku a násilím mě vtlačil zpět do pokoje. Hodil mě na postel a já zakňučela. Slzy mě pálily v očích, zatímco jsem se snažila vyprostit.

Muž se nade mnou tyčil a chtěl mi násilím svázat ruce, ale já našla sílu a svými tesáky ho silně kousla do ruky.

Skočila jsem z postele a postavila se na nohy. Během mrknutí oka jsem byla zpět na schodech a spěchala dolů.

Jakmile jsem však dorazila do přízemí, uviděla jsem sedm členů rady a svého otce.

Rychle jsem se zastavila a pak poslouchala, co říkají.

„Měsíční kámen se nemohl jen tak ztratit. Pokud zmizel, znamená to, že někdo vešel do posvátné místnosti.“

Cože? Oni hledají Měsíční kámen?

Měsíční kámen symbolizoval suverenitu smečky i autoritu alfy. Pokud chyběl, znamenalo to jen to, že smečka je náchylná k vnitřním útokům.

Kdyby se rozneslo, že alfa ztratil držení Měsíčního kamene, znamenalo by to, že osoba, která ho má v držení, chce převzít vedení smečky.

Můj otec přecházel sem a tam, naprosto neklidný a zamyšlený.

Moje nevlastní matka stála vedle mě, tvář staženou obavami.

„Pokud si to myslíte, navrhuji, abychom nejdříve prohledali celý smečkový dům. Než zítra oznámíme situaci smečce,“ řekl jeden z členů rady.

Otec se zastavil, podíval se na něj a zařval: „To nemůžeme nikdy oznámit. Ne za mého vedení.“ Otočil se k bodyguardům a nařídil: „Prohledejte každou zatracenou místnost v domě a najděte ten Měsíční kámen.“

U bohyně, jak mám utéct, když jsou všichni shromážděni u vchodu?

Musíme počkat, až budou všichni pryč, zašeptala má vlčice.

Přikývla jsem jí a stála u klenutého průchodu, schovaná.

Čas se vlekl a nohy mě začaly bolet. Právě jsem se chystala klesnout na zem, když jsem uslyšela kroky ze schodů.

„Našli jste ho?“ zeptala se moje nevlastní matka.

Bodyguard na její slova přikývl.

„A kde jsi ho našel?“

„V Elarině pokoji. Schovala ho pod hromadu oblečení, Alfo.“

„Cože!?“

Všichni tam vykřikli a já sebou trhla.

V mém pokoji?

Ó bohyně, to nemůže být pravda, že ne?

To znamenalo, že ho tam někdo dal, ale kdo?

„Najděte ji a přiveďte ji ke mně!“ nařídil alfa a já zamyšleně sledovala, jak strážci zapojili své čichové smysly.

Začali v domě slídit po mně a já se snažila odplazit pryč a najít bezpečnější místo.

Bohužel mě jeden ze strážců našel.

„Zůstaň stát!“

Ztuhla jsem na místě a srdce mi vynechalo několik úderů.

Dvě mužské ruce mi sevřely bicepsy a násilím mě vytáhly ven. Zakňučela jsem, když mě táhli před ostatní.

Třásla jsem se, jak jsem schytávala intenzivní pohledy od členů rady a svého otce.

Pohled plný odporu v otcově tváři mě zabíjel.

„Ty jsi ukradla Měsíční kámen?“ Jeho hlas zněl tvrdě a drsně.

„Ne, otče…“ vrtěla jsem hlavou bez ustání. Oči jsem už měla mokré od slz. Nemohla jsem dýchat, plíce jsem měla strachem sevřené.

Co se se mnou teď stane?

Při pohledu na svého otce jsem viděla, jak se jeho lykanský vlk tlačí dopředu. Polovina otcova obličeje se změnila v srst, jeho tesáky se prodloužily stejně jako jeho čelisti.

V jeho rysech už převládal úmysl zabít. Právě když mu oči rudě zaplály, zavrčel.

„Lži!“

Všichni pocítili dopad jeho zavrčení, nejvíce však já.

Mimovolně jsem naklonila hlavu stranou na znamení podřízení se jeho alfovskému vlivu. Kvůli rozmazanému okolí jsem už moc neviděla.

„Dopustila ses hrdelního zločinu,“ protáhl ta slova svým alfovským tónem. „A za to budeš zítra potrestána smrtí.“

„Zavřete ji!“ zaštěkal na stráže.

„Tati, prosím…“ vykřikla jsem v naději, že mě vyslechne, ale stráže mě odvlékly pryč a shodily mě do sklepa.