VOKTOR

Vzduchem se vznášel pach sexu a potu, místnost naplnil zvuk kůže narážející na kůži a sténání dvou žen, které ležely na posteli. Líbaly se, zatímco jsem jednu z nich píchal. Nic jsem při tom necítil, ani když mnou projelo vyvrcholení. Prostě jsem se odtáhl, vstal z postele a potáhl si z cigarety, kterou jsem měl mezi rty. Ani jsem se neobtěžoval věnovat těm dvěma vlkodlačicím, se kterými jsem se právě vyspal, jediný pohled. Dobrý den nebo dva nebudou moct chodit. Splnily svůj účel a teď už jsem je nechtěl vidět. Ženy pro mě byly všechny stejné. Ošukal jsem je a šel dál.

Bylo mi 34 a neměl jsem družku, ale byl jsem rád. Nejsem materiál pro vztah. Jsem zkurvená hříčka přírody, a hádám, že to, že nejsem obyčejný vlkodlak, znamenalo, že žádnou družku nedostanu. Je to už přes 10 let a já ten fakt přijal. Znamenalo to jen, že můžu mít stovku žen, když budu chtít, a měl jsem jich mnohem víc. A nemusel bych se zabývat takzvanou spřízněnou duší.

Neměl jsem žádné zkurvené srdce a ani mi to nevadilo. V mém nitru nebylo místo pro nikoho jiného a tak mi to vyhovovalo. Být sám. Viděl jsem nespočet mužů, jak padají na kolena, aby potěšili své ženy. Já nebyl jedním z nich. Někteří to nazývali prokletím, že nemám družku, já to nazýval sakra velkou výhodou. Žádná fena, co by mi mrdala v hlavě; jediná věc, se kterou jsem potřeboval mrdat, byl můj pták, a toho jsem si užil dost.

Vešel jsem do koupelny, abych ze sebe smyl jejich špínu. Neobtěžoval jsem se rozsvítit. K čemu, když jsem viděl ve tmě? Zamračil jsem se a po vhození cigarety do koše jsem vstoupil do sprchy.

Otočil jsem kohoutkem a nechal na sebe stékat studenou vodu. Nic jsem necítil. Ani chlad, ani potěšení. Všechno to bylo stejné. Ubíhala léta a s každým dalším jsem si připadal víc jako zvíře než jako člověk. Jediná věc, díky které jsem se cítil naživu, byla bolest a zabíjení. Miloval jsem lov, tu hru a smrtící úder. Dal jsem si za jediný cíl vyčistit svět od těch zkurvených odpadků.

Namydlil jsem si tělo a právě jsem se oplachoval, když jsem ucítil, jak se se mnou někdo spojuje přes pouto.

‚Alfo. Máme polohu.‘ Torsten, můj zástupce, můj Beta, byl Alfa, ale odmítl své postavení, aby mohl být po mém boku. Pravděpodobně jediný člověk, kterého jsem mohl nazvat přítelem.

‚Kde?‘ vyslal jsem zpět.

‚Míří to k Birminghamu, když vyrazíme brzy, mohli bychom to dostat.‘

‚Buďte připraveni za 10 minut.‘

Přerušil jsem spojení a popadl ručník. Na tváři se mi objevil úšklebek bez špetky humoru. To bylo blízko smečky toho kreténa Evarica. Pokušení se mu tam vetřít vypadalo jako docela dobrá zábava. Ten chlap byl v mé radě, ale k smrti jsme se nenáviděli. Byl jen o 6 let starší než já, ale byl to jeden z těch namyšlených parchantů, které jsem s oblibou vytáčel. Měl jsem ho navštívit zítra. Myslím, že to posunu na dnešek.

‚Torstene.‘

‚Ano, Alfo?‘

‚Dej Alfovi Evaricovi vědět, že přijedeme dnes večer místo zítřka. Můžou nás ubytovat.‘ Vyšel jsem z koupelny a přešel k posteli pro telefon. Jedna z vlkodlačic se pohnula, posadila se a přitiskla si prostěradlo k hrudi.

„Alfo.“

Ignoroval jsem ji, popadl telefon a odešel z místnosti. Na území Evaricovy smečky jsem ještě nebyl, ačkoli on na porady smeček jezdil často. Takže by to byla vlastně slušná návštěva, abych viděl, jak svou smečku vede. Musel jsem uznat, že měl nejsilnější smečku v okolí.

Ta moje se nepočítala, protože jsem bral členy z různých smeček. Byla to spíš smečka bojovníků než rodina. Měli jsme silné vlky, kteří se vypořádávali s hrozbami a byli vysíláni do terénu. Usadil jsem se nedaleko smečky mého strážce. Ale ne tak blízko, aby se smečky mísily. Měl jsem teritoria všude možně a v případě potřeby jsem se přesouval.

Bylo to už 8 let, co jsem dosáhl této pozice. V mnoha případech silou; donutil jsem Alfy, aby se podrobili, prohlásil jsem se za jejich vůdce a uplatňoval nad nimi svou autoritu. Nebyl jsem obyčejný vlkodlak a nehodlal jsem se nechat jako obyčejný vlkodlak brát.

Vešel jsem do své ložnice a vybral si nadměrně velké šortky. Byly dost volné a při proměně se neroztrhly. Koneckonců, nebyl jsem obyčejný vlkodlak. Byl jsem Lykan. Silnější, lepší, chytřejší a očekával jsem, že to každý bude vědět.

Lykan byl jako královská krev, a tak jsem si svým způsobem vzal trůn. Ale ať už si to přiznají, nebo ne, každá smečka je pod mou nadvládou v bezpečí. Nevinní vlci nejsou týráni. Pokud jsou, vědí, že jsem tady. Byl jsem Alfou smečky Nočních slídilů. Také známé jako Královská smečka. Postupem času se začalo dít stále více znepokojivých událostí, ale dělal jsem vše pro to, aby hrozba byla zažehnána.

Nejenže se toulaví vlci sdružovali do smeček, ale objevily se i bestie zvané Wendigo. Wendigové byli vlkodlaci, kteří pojídali jiné vlkodlaky a stali se něčím jiným. Žili pro zabíjení a požírání vlkodlaků a nezbyla v nich ani stopa po rozumu.

A pak tu byli Manangalové, stvoření podobná upírům s protáhlými končetinami, dlouhými drápy, zuby a obklopená odpudivým pachem. Lovili děti a těhotné ženy.

Nejhorší na tom bylo, že tyhle věci byly vytvořeny temnou magií. A i když jsem na stopování těchhle věcí pracoval přes 16 let, stále jsem jen tápal. Jen ta myšlenka mi vháněla krev do varu. Kdokoli za tím stál, byl chytrý. Chytřejší, než jsem předpokládal, ale přísahám, že až ho najdu, přiměju ho litovat, že se kdy narodil.

Čtyři muži, kteří se ke mně měli připojit, byli připraveni. Proměnil jsem se; vteřiny bolesti, kdy mi kosti praskaly a měnily tvar, byly osvěžující. Prokřupal jsem si krk ze strany na stranu a bez jediného slova jsme se rozběhli.

Byl jsem rychlejší než ostatní tři, ale oni věděli, kam míříme. Pár měsíců jsem žádnou z těch stvůr neviděl, což mě zneklidňovalo. Mělo přijít něco většího? Byl to jen instinkt, ale já se obvykle nemýlím. Ale teď, když jeden z nich cestoval na jih, nechal jsem ho vystopovat a jako vždycky mi neunikne. Chtěl jsem zkusit chytit jednoho živého, ale vždycky to skončilo tak, že jsem ho rozmetal na kusy. Měsíc svítil a já se pod ním jako vždy cítil mocnější. Oči mi planuly, když jsem zrychlil, černá šmouha řítící se k mé kořisti.

------

Uplynuly dvě hodiny, projel jsem kolem Birminghamu. Byl jsem nejspíš někde blízko smečky Purpurového měsíce. Zachytil jsem pach, byl to Wendigo. Což znamenalo, že spousta lidí je v nebezpečí, nejen děti a těhotné ženy. Vběhl jsem do města a zamračil se – nedrželi se obvykle v lesích? Rozhlédl jsem se a uvědomil si, že jsem v Stratford-upon-Avon. Něco nebylo v pořádku… Proměnil jsem se zpátky a utáhl šňůrku u svých volných šortek.

Noc byla chladná, vítr klidný, takže zachytit stopu nebylo tak těžké. Ale přesto se mu dařilo mi unikat. To bylo divné… měl nějaký cíl?

Kde byl? Držel jsem se ve stínech, všude kolem bylo příliš mnoho lidí. Sakra, tohle nebylo dobré. Musel jsem něco udělat, aby nás nikdo neviděl. Podíval jsem se nahoru na elektrické dráty a oči mi rudě zaplály. Na rtech se mi objevil chladný úšklebek. Teď to bude zábava. Jestli si chce hrát na schovávanou, dám mu, co chce. Vyskočil jsem a drápy roztrhal elektrické dráty; vzduchem vylétly jiskry a osvítily oblohu, než se celá oblast ponořila do tmy.

V dálce jsem uslyšel tiché hvízdavé zavrčení a chladně jsem se ušklíbl.

„Hra začíná, parchante.“