AELIANA

Proměnila jsem se v běhu, cítila jsem, jak ta věc za mnou zrychluje. Nebyl to toulavý vlk, to jsem věděla jistě. Neviděla jsem, kam běžím, ale běžela jsem dál; kotník mi bolestí protestoval a já párkrát zakopla.

I když moje mysl křičela, abych se otočila a podívala se, co mě pronásleduje, byl to základní instinkt. Ten mi ale byl k ničemu, stejně bych nic neviděla. Narazila jsem do zdi a zavrčela; když jsem se otočila, věděla jsem, že musím bojovat, jinak je po mně. Ohnala jsem se, ale byla jsem sražena k zemi. Slyšela jsem, jak se to přibližuje, když jsem se znovu zvedala. Cítila jsem, jak mě to očichává, a ztuhla jsem – to mě to nechce zabít? Mýlila jsem se; v příští vteřině jsem pocítila, jak se mi něco zakouslo do krku, až jsem bolestí zavyla. Rána pálila a já cítila, jak se mé tělo nuceně proměňuje zpět. Rameno mě nesnesitelně bolelo.

Vzduchem se rozlehlo hlasité zavrčení a já pocítila, jak ze mě něco mého útočníka shodilo. Neviděla jsem, ale slyšela jsem probíhající boj. Kousání, vrčení a zvuky lámaných kostí. Vzduch naplnil pach krve a pak nastalo ticho. Snažila jsem se posadit, ale krk a rameno mě pálily.

‚Kaelene,‘ zavolala jsem slabě přes pouto. Nemohla jsem říct nic víc, cítila jsem se vyčerpaná; uslyšela jsem kroky a zkřížila si ruce na hrudi. Přála jsem si, abych viděla. Do nosu mě udeřila omamná dřevitá vůně prostoupená mužským pižmem a kouřem. Olízla jsem si rty, něco na ní bylo nesmírně příjemné.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se, hlas klidný a vyrovnaný i přes bolest, kterou jsem cítila.

„Někdo, kdo tě sakra zachránil, prcku,“ ozval se ten nejlahodnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. Při tom drsném tónu, ze kterého se mi rozechvěla kůže, mi srdce vynechalo úder.

„Aeliano!“ Zaslechla jsem Sloanin hlas a zvuk běhu. Než jsem stihla cokoli říct, cítila jsem, že ten muž odešel, a přála jsem si, aby to neudělal.

„Hej! Co to sakra…“ řekl Killian.

„Sakra, Aeliano!“ vykřikl Kaelen a já pocítila, jak na mě přehazuje svou košili, než mě zvedl do náruče.

„Je zraněná. Bože můj,“ řekla Sloane zpanikařeně.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem hlasem slabším, než jsem chtěla.

„Co to sakra bylo…“ zeptala se Sloane, zatímco mě ukládali do auta; Sloane si přisedla ke mně a vzala mě do náruče.

„Něco mě honilo a někdo mě zachránil…“ řekla jsem tiše. Myšlenka na ten hluboký hlas mi rozbušila srdce.

„No, ať už to byl kdokoli, byl rychlý. Popadl tu věc a zmizel,“ řekl Killian. Cestou domů v autě zavládlo ticho; věděla jsem, že táta vyletí z kůže, a nechtěla jsem, aby věděl, co se stalo. Zírala jsem z okna na ubíhající pouliční lampy. Zdálo se, že výpadek postihl jen oblast kina.

„Dostaň mě do pokoje, Kaelene. Neříkejte o tom mámě ani tátovi. Prosím,“ řekla jsem slabě.

„Musí tě prohlédnout,“ řekl Kaelen úsečně.

„Varuju tě, Kaelene, prostě mě poslechni!“ vyštěkla jsem.

„Má tak trochu pravdu, strýček Varic ti utrhne koule,“ řekla Sloane. Ti dva mladíci si vyměnili pohledy a s povzdechem přikývli. Všichni jsme věděli, že je to pravda.

„Ale musíš si tu ránu vyčistit,“ dodal Killian.

„Udělám to za ni a zůstanu u ní přes noc. Kdyby dostala horečku nebo něco, dám vám vědět.“

„Vždyť ani neumíš komunikovat přes pouto,“ poznamenal Kaelen. Sloane se naklonila dopředu a luskla mu prsty za krkem.

„Můžu přijít do tvýho pokoje! Nežiješ na druhý straně území smečky, ty tupče!“

„Ok, klídek, prcku!“

Povzdechla jsem si, opřela se a zavřela oči, nevšímajíc si jejich hašteření. Dnešní noc skončila nečekaně a já jsem opět musela být zachráněna.

-----

Konečně jsem byla v bezpečí svého pokoje. S úlevou, že máma s tátou jsou u sebe. Rozhodně nespali. To jsme věděli všichni. Ti dva byli ten nejzamilovanější pár, jaký jsem kdy viděla, a jejich sexuální apetit byl něco neskutečného. Díky bohu za zvukotěsné stěny.

Stěny mého pokoje byly vymalovány strukturovanou temně růžovou barvou se třpytkami. Dřevěnou podlahu pokrýval huňatý růžový koberec a postel i nábytek byly šedé. Zatímco ložní prádlo mělo šedo-bílý vzor, v pokoji bylo okno až k zemi zakryté bílými a růžovými organzovými závěsy. Čtenářský koutek s řadami knih, deníků a mou sbírkou svíček byl nalevo od dveří. Na podlaze před policemi bylo několik polštářů, kde jsem obvykle sedávala a četla nebo psala.

Na stěně naproti posteli byly skříně a uprostřed stál můj toaletní stolek se zrcadlem. Měla jsem dvě stojací lampy a jednu lávovou se třpytkami. Kolem čela postele a závěsů se táhly řetězy světýlek.

Tohle byl můj azyl, místo, kde jsem nepotřebovala nikoho pomoc. Kde jsem se cítila schopná a kde se o mě nikdo neustále nestrachoval.

Právě jsem tam seděla v Kaelenově košili a Sloane mi rameno potírala antiseptikem.

„Měli jsme nechat Kaelena, aby ti to olízal, víš, že sliny Alfy pomáhají.“

„Ew, hnus, to už je moc důvěrné. Tebe může lízat, jak chce, ale na mě sahat nebude!“ odsekla jsem znechuceně.

„Ale no tak! Jsem si jistá, že by mu to nevadilo.“

„Vím, že by mu to nevadilo, ale ne, děkuji!“ Ulevilo se mi, když mi na všechny ty stopy po kousnutí dala náplasti a nechala mě se opřít.

„Nevypadá to jako kousnutí od vlka…“ řekla teď vážně.

„Taky si nemyslím, že bylo. Neznělo to tak,“ řekla jsem a mírně se zachvěla.

„Kdo tě zachránil? Máš tušení?“

„Nevím, ale nebyl z téhle smečky,“ řekla jsem tiše. Vzpomínala jsem na jeho vůni a na to, jak zněl jeho hlas.

„Srdce ti divoce buší,“ řekla Sloane a zvědavě se na mě podívala. Podívala jsem se na ni, neměla jsem před ní žádná tajemství. Všechno jsme si říkaly.

„Jeho hlas byl sexy… jako vážně sexy…“ řekla jsem a padla zpátky na postel. Sloane vytřeštila oči, klekla si na postel a s vykulenýma očima na mě zírala.

„Tý jo, fakt? Jakože charmantní, až z toho padají kalhotky?“ zeptala se. Povytáhla jsem obočí.

„Spíš charmantní, až z toho vlhnou kalhotky. Existuje vůbec takový výraz?“

Lapla po dechu a plácla mě přes nohu.

„Sakra, kéž by…“ zarazila se a ve tváři se jí mihl pocit viny; věděla jsem, co se chystala říct.

„Neříkej to. Taky bych si přála, abych ho viděla… jestli jeho hlas a vůně za něco stály. Musel by být fakt kus,“ řekla jsem a zírala do stropu. Světlo z mé třpytivé lampy na něj vrhalo jiskřivé vzory.

„Co říkal?“

„Říkal, že je to ten, kdo mě zachránil…“ řekla jsem a našpulila rty při vzpomínce na jeho slova. Lehla si vedle mě a položila mi paži kolem pasu. „Když o tom teď přemýšlím, nazval mě prckem. Hm.“ Otočila jsem se na bok, nespokojená s tím označením. Sloane se zasmála.

„No, jsem si jistá, že kdybys mu místo toho zakrývání se předvedla malou show, uvědomil by si, že nejsi jenom nějaký prcek.“

„Sloane! Spi už!“ zasténala jsem.

„Dobře, dobře!“ řekla za mými zády a já věděla, že bude tuhá jako poleno během chvilky.

Vypnula jsem ostatní lampy vypínačem u postele a sledovala stříbrné třpytky plovoucí v růžové vodě. Sloanin dech se stal rytmickým a skutečně velmi rychle usnula. Ale já nemohla spát, hlavu mi zaměstnávaly ty samé myšlenky.

Kdo to byl a proč byl na našem území?