„Nikdy nepřebírej vinu za to, jak s tebou někdo druhý zacházel.“ Khalilah Velez

—

„Vypadáš vyřízeně,“ podíval se Nico ustaraně na svého kamaráda. Přednáška právě skončila a Elias si líně uklízel věci do batohu. „Měl jsi dlouhou šichtu?“

Elias zamručel: „Ten fracek chtěl jít vymetat kluby.“

„Vážně?“ Nico zalapal po dechu. „Já tě věčně prosím, abys se mnou někam zašel, a ty vždycky řekneš ne. A když si vzpomene panáček, tak neváháš,“ založil si ruce na prsou a odvrátil pohled.

„No, panáček Nico mi za chození do klubu neplatí,“ napodobil Elias hlas svého kamaráda, za což schytal šťouchanec do ruky.

„Mimochodem, jakej je?“ zeptal se Nico. „Je to jeden z těch rozmazlených, bohatých spratků jako v seriálech?“

„Je hlavně hloupej,“ uchechtl se Elias. „Kamarádi ho využívají a on nad tím zavírá oči.“

Nico se rozesmál: „S takovýma prachama musí mít mraky holek.“

„Spíš kluků,“ zamumlal Elias a vyšel z učebny.

„Počkej, on je na kluky?“ Nico vyvalil oči a snažil se dohnat svého vysokého kamaráda.

„Předpokládám, že jo,“ pokrčil Elias rameny. „Včera jsme byli v gay klubu, a navíc se tam celou noc líbal s nějakým týpkem.“

„Sakra!“ hvízdl Nico. „Asi se budu muset s tvým šéfem skamarádit,“ zasmál se. „Nemám s kým chodit do gay klubů,“ našpulil rty na Eliase.

Elias se usmál a položil mu ruku kolem ramen: „Sorry, že jsem manžel a táta.“

„Nuda,“ protočil Nico panenky. Oba se zastavili, když uviděli skupinu studentů, jak spěchají dolů a běží ven.

„Co se to sakra děje?“ zamumlal Elias a vydal se s kamarádem ven.

„Teda, to je dav!“ zvolal Nico, když uviděl srocení lidí. Přiblížili se, až uslyšeli křik a hekání.

„Někdo se pere,“ uchechtl se Nico a pospíchal k davu. Elias protočil panenky a líně ho následoval. Dva kluci na sebe pokřikovali urážky a bušili do sebe pěstmi. Eliase obvykle cizí problémy nezajímaly, ale když přišel blíž a uviděl, kdo se to pere, vyvalil oči.

„To snad ne,“ zamumlal a odfrkl si, když uviděl Juliana, jak sráží toho druhého k zemi.

„Přestaneš mě už provokovat?!“ zařval Julian a druhý student vybuchl smíchy.

„To není moje chyba, že jsi taková citlivka, Sterlingu,“ ušklíbl se a utřel si krev z koutku úst. „Tvůj tatínek tě nevychoval jako pořádnýho chlapa.“

„Neopovažuj se mluvit o mém otci!“ Julian sevřel pěsti a probodl Killiana pohledem; ten se očividně bavil tím, jak ho vytáčí.

„Ale no tak, Sterlingu,“ protočil Killian panenky. „Všichni vědí, že mu na tobě nezáleží. Táta to říká pořád,“ zasmál se. „Stejně jsi jenom jeho levoboček.“

Julian nečekal, až do mluví, znovu ho srazil na zem a začal ho mlátit do obličeje. Lidé vydechli úžasem a někteří si rvačku natáčeli. Nikdo se je nepokusil zastavit. Killian položil ruce na Julianovu hruď a prudce ho od sebe odhodil. Pak vstal a chystal se ho kopnout do břicha, když mu vtom někdo náhle chytil zápěstí. Otočil se, připraven seřvat kohokoli, kdo se opovážil ho zastavit, a uviděl Eliase s tím nejdrsnějším pohledem.

„Kdo jsi sakra ty?!“

„Jeho bodyguard,“ odpověděl Elias bez hnutí brvou.

Killian si odfrkl: „Bodyguard, to určitě.“ Elias ho ignoroval a podal ruku Julianovi: „Jste v pořádku, pane?“

Julian se na něj chvíli zmateně díval, pak ho vzal za ruku a vstal. Elias Killiana pustil a místo toho zkontroloval Julianův obličej a ruce, jestli není zraněný.

„Ty jsi nekecal,“ díval se na něj Killian nevěřícně. „Myslel jsem, že tvoji strážci jsou samí dědkové,“ řekl Julianovi. „Pořídil sis mladýho? Už jsi ho vojel?“ Zasmál se, ale smích ho přešel, jakmile na něj Elias zlostně pohlédl. Killianův úsměv vyprchal; jeho starší spolužák působil dost hrozivě.

Elias odtáhl Juliana dál od davu a vyhledal Nica, který na něj zamával rukama. „Uvidíme se zítra!“ zakřičel na něj. „Musím ho dostat domů!“

„Jasně!“ Nico zvedl palce a běžel na autobus. Elias uviděl Harlanovo auto zaparkované u vjezdu a táhl Juliana za zápěstí směrem k němu.

„To bolí,“ stěžoval si Julian, ale Elias si ho nevšímal.

Harlan otevřel dveře a uklonil se: „Dobré odpoledne, pane Juliane.“ Modřina na tváři ani krev na rtech ho nevyvedly z míry, jako by byl zvyklý ho v tomto stavu vídat.

Elias se posadil na místo spolujezdce a povzdechl si. „Copak?“ uchechtl se Harlan.

„Přehodnocuju své životní volby,“ zamumlal Elias. Harlan se rozesmál a stiskl mu rameno: „Život není tak špatný. Mohlo to být i horší.“

„Horší než tohle?“ nadzvedl obočí a ukázal na Juliana, který mlčky seděl vzadu. „Kdo byl vůbec ten kluk?“

„Vsadím se, že to nebyl nikdo jiný než Killian Vance,“ povzdechl si Harlan. „S panem Julianem se pere pořád.“

„Killian Vance? To jméno už jsem slyšel,“ mnul si Elias bradu.

„Jeho otec vlastní největší hotelový řetězec na kontinentu. Killian často pořádá akce a večírky. Mezi celebritami a smetánkou je docela slavný.“

„Aha,“ zamumlal Elias a podíval se na Juliana v zrcátku. „Proč jste se tedy prali?“

Julian jen pokrčil rameny a neodpověděl.

Elias si obul pantofle a nechal batoh u služebné, než vešel do domu. Julian neřekl ani slovo a zamířil do svého pokoje. Nikdo nevypadal zmateně ani překvapeně a Elias usoudil, že se to stává často. Julian vypadal jako ten typ, co si o sobě nenechá nic líbit, a zároveň jako někdo, kdo se neustále dostává do problémů a dělá všem starosti.

„Velitel ochranky je dneska tady,“ řekl Harlan. „Můžete podepsat smlouvu a vyzvednout si oblek.“

„Kam jdete?“ nadzvedl Elias obočí, když viděl, že Harlan míří zpátky k východu.

„Mám volno. Uvidíme se zítra,“ zamával Harlan rukou a odešel. Elias se rozhlédl a uviděl skupinu mužů v černých oblecích, jak jdou k němu. Jejich vůdce měl modročernou pásku na paži. Na bodyguarda byl docela malý, ale jeho pohled byl rozhodně zastrašující.

„Takže ty jsi ten nový,“ promluvil vůdce hlubokým hlasem.

„Dobrý den, pane,“ zdvořile se uklonil Elias. „Jsem Elias.“

Vůdce zamručel: „Kdy jsi se hlásil?“

Elias se podrbal na krku a usmál se: „Já se nehlásil, pane. Předseda mě náhodou viděl venku a najal mě.“

Vůdce se zamračil a změřil si ho od hlavy k patě; očividně přemýšlel, co v něm předseda mohl vidět.

„Eliasi?!“ ozval se známý hlas. Elias se otočil a vyvalil oči, když poznal starého kamaráda.

„Jaspere?!“

„Ze všech míst na světě by mě tohle napadlo jako poslední,“ zasmál se Jasper a objal ho. „Co tu děláš?!“

„To samé bych mohl říct já tobě!“ rozesmál se Elias a poplácal ho po zádech.

„Vy se znáte?“ zeptal se vůdce a Jasper hned Eliase objal kolem ramen, aby ho představil: „Je to můj starej kámoš. Chodili jsme spolu na taekwondo.“

„Tvůj otec je nejlepší mistr.“

„To si piš,“ hrdě přikývl Jasper. „Tak tohle je náš velitel ochranky, Gideon,“ dodal a ukázal na muže s mrzutou tváří.

„Těší mě, pane,“ uklonil se Elias znovu.

„Každopádně, krejčí tě musí přeměřit, aby ti připravil oblek. Zatím si můžeš vzít jeden můj,“ řekl Gideon.

Elias pevně stiskl rty, aby se nerozesmál, když si ho prohlížel od hlavy k patě: „Jste si jistý, pane?“

Jasper si odfrkl a schoval se za ostatní strážce, protože na rozdíl od Eliase svůj smích neovládl.

Gideon na Eliase zlostně pohlédl: „Nemůžeš doprovázet pana Juliana ve svém civilním oblečení. Je to proti protokolu.“

„Nějaký mu seženeme. Neboj se, Gideone,“ řekl Jasper.

„Díky,“ usmál se na něj Elias. „Takže ty jsi předsedův bodyguard?“

„Moje povinnosti jsou tu docela flexibilní,“ odpověděl Jasper. „Někdy jezdím s předsedou, někdy s panem Julianem a jindy zase se slečnou Evangeline. Podle toho, co Gideon nařídí.“

„Slečna Evangeline?“ nadzvedl Elias obočí. „Předseda má dceru?“

Jasper přikývl: „Jo, ale moc často tu nebývá. Pořád někde cestuje.“

„Tomu říkám život,“ uchechtl se Elias. „Ta se má.“

Ozvala se hlasitá rána a bodyguardi okamžitě zaujali střehu, ale jakmile zaslechli známý hlas, Gideon jim pokynul, aby se uvolnili. Byl to předseda a zněl rozzuřeně.

„Kdy už konečně dostaneš rozum?!“ křičel a něčím mrštil o zem. Byl nahoře v Julianově pokoji. „To se to musím dozvídat od cizích lidí? Tvůj syn zmlátil syna Arthura Vance?! Zase jsi mě ponížil!“

„On mě provokoval, otče!“ zakřičel Julian a hned nato se ozvalo hlasité plesknutí. Předseda dal synovi facku.

Elias stiskl rty a podíval se na ostatní strážce, kteří se vrátili ke své práci, jako by se nic nedělo. Přistoupil k Jasperovi a zatahal ho za rameno: „Hele, stává se to často?“

Jasper se smutným úsměvem přikývl: „Pan Julian se do problémů dostává pořád,“ povzdechl si. „Předseda s ním není nikdy spokojený.“

Elias se zamračil: „Ale bylo jasné, že ho ten druhý vyprovokoval.“

„Já vím,“ řekl Jasper. „Ale tomu předseda nikdy neuvěří.“

Elias zavrtěl hlavou a povzdechl si, načež se podíval na hodinky. Skoro už byl čas vyzvednout Mila a musel jít, aby stihl autobus.

Právě se chtěl Gideona dovolit k odchodu, když Julian vletěl dolů po schodech a odrážel každého, kdo mu stál v cestě.

„Jedeme,“ řekl Eliasovi, který se na něj zmateně podíval. „Kam?“

„Nevím,“ pokrčil Julian rameny, zul si pantofle a obul se.

„Harlan už odešel,“ následoval ho Elias ven. „Není tu nikdo, kdo by nás odvezl.“

„Máš řidičák?“ zeptal se Julian a Elias přikývl. „Fajn,“ hodil mu klíče od auta. „Tak nás odvez. Pořád mám kocoura, nemůžu řídit.“

Elias se na něj nevěřícně podíval a sledoval ho, jak kráčí ke garáži. Zastavil se před černým Mercedesem a čekal, až mu otevře.

„Hm, pane, nemyslím si, že vás můžu odvézt.“

„Proč ne?“ nadzvedl Julian obočí. „Jsi můj bodyguard. Měl bys být pořád se mnou. Chceš brát peníze za nic?“

„Tak jsem to nemyslel,“ zavrtěl Elias hlavou. „Musím něco vyřídit. Je to docela naléhavé.“

Julian protočil panenky: „Co je to za věc?“

Elias nervózně stiskl rty: „Musím vyzvednout dítě ze školky.“

Julian se na něj překvapeně podíval, jako by zapomněl, že má dítě a je ženatý, pak si povzdechl a mávl rukou: „Tak dobrá. Jedeme.“

Elias svraštil obočí: „Jedeme?“

Julian si otráveně povzdechl a vzal mu klíče z ruky, aby odemkl. „Musíš vyzvednout dítě, ne? Tak jedem, jestli nechceš přijít pozdě.“

Elias chvíli váhal, než nastoupil. Luxusní interiér ho překvapil; béžová kožená sedadla, špičková palubní deska a zatmavená zadní okna.

„Jste si jistý, že je to v pořádku?“ zeptal se Elias klidně, než nastartoval.

Julian zamručel a zavřel oči: „Hlavně když vypadnu z tohohle baráku.“