„Kdybychom všichni dokázali vidět svět očima dítěte, viděli bychom kouzlo v každé věci.“ Neznámý autor

—

Elias nervózně poklepával prsty o volant a neustále kontroloval hodinky. Julian ho zezadu pozoroval a pak se podíval na dopravní zácpu, která Eliase tak stresovala. Vyjeli v nejhorší špičce a všechna auta se sunula jen hlemýždím tempem.

Julian odhadoval, že jeho dítě končí v pět, a do té doby zbývalo jen deset minut. Nevěděl, kde ta školka je, ale podle Eliasova výrazu to muselo být kousek dál.

Julian neřekl ani slovo a dál ho sledoval. Snažil se si to dítě představit; malý kluk se stejnýma očima jako táta a pravděpodobně s nosem po matce – i když Eliasovu manželku nikdy neviděl. Představoval si, jak kluk vyběhne ze školky přímo do tátovy náruče a bude mu vyprávět o svém dni; něco, co on sám v dětství nikdy nezažil.

Předseda ho ze školy vyzvedával jen zřídka. Většinou to bylo jen kvůli kamerám a udržení dobré pověsti vzorného otce.

Julian byl vždycky to poslední dítě, které ve škole zůstalo. Říkal si, kolik asi jeho otec platil učitelce, aby s ním zůstávala přesčas. Malý Julian sledoval, jak jeho kamarádi jeden po druhém odcházejí s maminkou nebo tatínkem, a někdy dokonce s oběma. Zůstával s učitelkou ještě hodinu nebo dvě, dokud pro něj někdo nepřijel. Většinou to byl otcův řidič nebo jeden z bodyguardů. Julian nikdy nezažil ten pocit, kdy by mohl tátovi cestou domů vyprávět, co celý den dělal.

Elias zaparkoval auto před školkou a rychle vystoupil. Julian z okna pozoroval děti, jak vycházejí z budovy a rodiče jim nesou batůžky nebo svačinu. Elias stál uprostřed a čekal, až přijde na řadu třída jeho syna. Vzápětí uviděl malého človíčka, jak k němu běží a křičí: „Tati!“

Julian pomalu stáhl okénko, aby mohl poslouchat.

„Ahoj, chlapáku!“ Elias si dřepl, aby vzal kluka do náruče. Rozcuchal mu tmavé vlasy a políbil ho na tvář. „Jak ses měl?“

„Dobře! Malovali jsme rodinu!“

„Vážně?!“ Elias vyvalil oči. „To mi musíš potom ukázat.“

„Jo, tati,“ usmál se kluk a objal tátu kolem krku. Julianovi se na tváři objevil lehký úsměv, pak otevřel dveře a šel k nim.

Jak se přibližoval, uvědomil si, jak moc je ten kluk Eliasovi podobný. Měl stejné hnědé oči mandlového tvaru, jemné tmavé vlasy a úzké rty. Byla to Eliasova zmenšenina.

„Ahoj,“ stoupl si Julian před něj a usmál se.

Milo si ho lhostejně prohlédl a pak se zeptal táty, kdo to je. Elias vstal a vzal ho za ruku: „To je můj šéf. Pan Sterling.“

„Dobrý den, pane Sterlingu,“ Milo se zdvořile uklonil a Julian musel pevně stisknout rty, aby se nerozesmál až příliš. Klekl si před něj a zeptal se: „Jak se jmenuješ?“

„Já jsem Milo,“ odpověděl chlapec tím nejroztomilejším hláskem.

„Těší mě, Milo,“ rozcuchal mu Julian vlasy a vstal.

„To je vaše auto?“ zeptal se Milo a ukázal na černý Mercedes.

„Jo,“ usmál se hrdě Julian, „líbí se ti?“

„Je hrozně cool! Až budu velkej, koupím si úplně stejný!“ zvolal Milo.

„Jsem si jistej, že si koupíš ještě lepší,“ Julian otevřel Milovi dveře a sedl si vedle něj. „Nezapomeň se připoutat.“

Elias nastartoval a podíval se na Mila do zrcátka. Malé oči mu zářily, když se rozhlížel po autě. Byl unesený koženými sedadly a světýlky na palubní desce.

„Tati, já mám hlad,“ řekl Milo po asi dvou minutách jízdy.

„Copak jsi ve školce nejedl?“ nadzvedl Elias obočí.

„Nemám rád fazole, tati,“ našpulil Milo rty. „Pořád mám hlad.“

Elias zamručel: „Dobře, uvařím ti něco, až budeme doma.“

„Ne!“ protestoval Milo. „Doma je to daleko.“

Elias si povzdechl: „Teď pracuju, velký brácho. Než skončím, musím ještě někam hodit pana Sterlinga, jasný?“

Julian se podíval na Mila, který měl našpulenou pusu a koukal z okna. Měl založené ruce a nohy mu zakrýval batůžek s králíčkem. Julian se uchechtl, naklonil se k němu a zašeptal: „Chtěl bys burger a hranolky?“

Milovo zamračení okamžitě vystřídal široký úsměv a oči mu zajiskřily, když vykřikl: „Jo!“

Julian na něj mrkl a odkašlal si: „Zajeď k Empire Grill,“ řekl Eliasovi, který svraštil obočí. „Mají tam nejlepší burgery ve městě,“ dodal a vyměnil si s Milem úsměv.

„Nemusíte to dělat jen kvůli Milovi,“ zamumlal Elias.

„Do toho ti nic není,“ pokrčil Julian rameny. „Chci pozvat svýho novýho kámoše.“ Zvedl ruku a Milo mu na ni hned plácl.

Dorazili k Empire Grill a Milo běžel za Julianem dovnitř, aby si vybrali z lístku. Julian mu nechal vzít cokoli, co chtěl, dokonce i zmrzlinu a velkou sodu.

Elias jen kroutil hlavou, když sledoval svého šéfa, jak kýve na všechno, o co si Milo řekne.

„To je toho moc,“ stoupl si za něj. „Nemyslím si, že to všechno sní.“

Julian protočil panenky a povzdechl si: „Znova opakuju, do toho ti nic není. Slyšels ho. Má hlad.“

Elias už nemohl nic namítat, když sledoval Mila, jak nadšeně poskakuje a čeká na jídlo. Julian ho vzal za ruku a oba zamířili ke stolu, zatímco Eliase nechali, aby jídlo vyzvedl. Milo byl ohromený vším, co Julian měl; jeho hodinkami, stříbrnými náramky, dokonce i tetováními na rukou a tím vzadu na krku.

Nikdy se nesetkal s nikým starším kromě svých rodičů. Jeho bratranci studovali v zahraničí a stejně se s nimi nikdy nevídal. Prarodiče ho skoro nechtěli vidět, protože se stále ještě nesmířili s tím, že Isadora otěhotněla tak mladá.

„Tady je to jídlo,“ položil Elias tác na stůl a sedl si vedle Mila, který se hned vrhl na krabičku a začal si na hranolky sypat kečup a majonézu.

Julian si vzal svůj burger a Elias se zmateně podíval na ten poslední. „To je pro mě?“ zeptal se.

Julian přikývl: „A pro koho jinýho?“

Elias sklonil hlavu a otevřel krabičku. „Děkuju,“ zašeptal a Julian se na něj ušklíbl: „Není tvůj novej šéf hrozně štědrej?“

„To je!“ odpověděl místo něj Milo, což Juliana potěšilo. „Vidíš? I tvůj kluk souhlasí.“

Elias se uchechtl, když sledoval Mila, jak se cpe burgerem. Nikdy toho moc nesnědl, ale dneska měl překvapivě velký hlad. Broukal si nějakou písničku, namáčel si hranolky v omáčce a jedl.

Občas mu Elias otřel pusu, když mu na ní zůstala trocha omáčky. Dokonce si ho při jídle vyfotil. Julian je mlčky pozoroval a na okamžik zapomněl na svůj vlastní burger; jen sledoval, jak Elias pomáhá uklidit stůl, aby měl Milo místo na hraní se svou novou hračkou.

Milo prožíval dětství, které Julian vždycky chtěl. Chtěl trávit víc času s tátou, společně se najíst a hrát si. Přál si, aby se o něj staral někdo jiný než jen bodyguardi a služebné.

Milo si všiml dětí hrajících si v dětském koutku uvnitř restaurace a zeptal se táty, jestli se k nim může přidat. Elias přikývl a řekl mu, ať se brzy vrátí, že budou muset jít.

Julian počkal, až bude kluk z doslechu, a pak se s úšklebkem podíval na Eliase. Ten měl na sobě pořád svou univerzitní uniformu a nevšiml si, že má rozepnuté knoflíky u košile, takže Julianovi dopřál pohled na svou opálenou hruď.

Elias cítil, jak ho Julian propaluje pohledem, a zamračil se: „Co je?“

„Jsi fakt sexy táta,“ ušklíbl se Julian. „Má na tebe štěstí,“ řekl a Elias se na něj zmateně podíval. „Tvoje žena.“

„Proč?“ Elias si odfrkl a odvrátil pohled.

„Podívej se na sebe,“ Julian se opřel v židli a kousl se do spodního rtu. „Ty oči, ty rty, ty klíční kosti…“ Julian se odmlčel, aby se nadechl, „...mohl bych tě sníst zaživa.“

Elias se na něj nevěřícně podíval: „Jak tohle můžete říkat, když jsou kolem děti?“

„Mají moc práce na to, aby poslouchaly, co říkám,“ pokrčil Julian rameny a nespouštěl z Eliase oči. „Nekaž mi to.“

Elias protočil panenky: „Vy už nemáte nějakého přítele nebo tak něco?“

„Proč?“ Julian se ušklíbl a naklonil se nad stůl. „Chceš si pojistit, jestli máš u mě šanci? Neboj se. Dám ti VIP přístup,“ zamrkal na něj.

Elias zavrtěl hlavou: „Vážně,“ zamumlal.

Julian se usmál: „Nemám přítele. Vlastně jsem nikoho takovýho nikdy doopravdy neměl.“

Elias jen zamručel a sledoval svého syna, jak si hraje s ostatními dětmi. Julian stiskl rty a povzdechl si; věděl, že získat jeho pozornost bude skoro nemožné. Ze všech chlapů na světě to musel být zrovna ten ženatej s děckem.