„Překonání chudoby není projevem milosrdenství, je to akt spravedlnosti.“ Nelson Mandela

—

Elias se probudil v pět hodin ráno a už nemohl znovu usnout. Isadora ležela na posteli vedle něj, knihu otevřenou na stehnech. Celou noc strávila opakováním učiva. Opatrně vstal z postele, obul si pantofle a přešel do koupelny. Opláchl si obličej, vyčistil si zuby a pak se vrátil do ložnice pro oblečení na cvičení. Doma nebylo takhle brzy ráno co dělat, a tak se rozhodl jít si zaběhat.

Když se oblékl, vešel do Milova pokoje a usmál se, když uviděl jeho malé ruce a nohy roztažené po matraci. Bez ohledu na to, jaká byla zima, Milo ze sebe vždycky shodil přikrývku na zem a Elias ji musel pokaždé zvednout. Políbil Mila na čelo, vzal si klíče a vyrazil ven.

Byla tma a zima, ale Elias měl tuhle denní dobu rád, protože mohl na okamžik vyskočit z reality. Místo aby přemýšlel o svých problémech, soustředil se jen na své tělo, na pohyby paží a nohou, cítil, jak mu v žilách proudí krev a na kůži se tvoří pot.

Elias běžel středem silnice a vdechoval a vydechoval čerstvý vzduch, než ho auta stihnou znečistit. Nohy ho zavedly do centra města, kde se lidé konečně začali probouzet. Někteří otevírali své obchody, jiní běželi na první autobus. Zastavil se před burgrárnou a podíval se na červenočerné logo. Vzpomněl si, jak byl Milo včera šťastný, že tam mohl jíst. Hrál si s ostatními dětmi, dokud nebyl spokojený a připravený jít domů.

Včerejší posezení s Milem mu dalo uvědomit, že mu v poslední době nevěnoval mnoho času a pozornosti. Byl zaneprázdněn univerzitou a brigádami a nedostal se k tomu, aby si s ním hrál nebo ho bral na jeho oblíbená místa. Julian mu připomněl, že jeho syn potřebuje mít otce po svém boku, zvláště v tak nízkém věku.

„No ne. Podívejme se, koho to tu máme!“

Zezadu se ozval známý hlas a Elias protočil oči. „Vážně, chlapi? Co tu děláte takhle brzy ráno?“ zeptal se lichvářů, kteří ho obklopili ve svých obvyklých černých košilích rozepnutých až k hrudi.

„Zeptal bych se tě na totéž,“ promnul si Jaxson bradu. „Místo abys makal, abys sehnal prachy, tak si tady běháš a užíváš si života.“

„Užívám si, leda tak hovno,“ zamumlal Elias. „Od toho dne, co vás znám, už ani nevím, co to znamená.“

„Čí je to podle tebe chyba?“ Jaxson zvedl obočí. „Neměl sis půjčovat peníze, kdybys věděl, že je nedokážeš splácet.“

„Není to moje chyba, že neustále zvyšujete úroky,“ zlostně se na něj podíval Elias. „S těmi posranými brigádami tolik peněz dohromady nedám.“

„To je tvůj problém, Eliasi,“ Jaxson nasadil falešný úsměv. „Tento měsíc jdeš pozdě. Šéf už nemůže dál čekat.“

Elias si povzdechl a prohrábl si prsty vlasy. „Potřebuju ještě pár dní, jasný? Právě jsem dostal novou práci a slibuju, že vám tento měsíc dám víc.“

Jaxson se začal smát. „Prý ještě pár dní,“ podíval se na své kumpány a nevěřícně zakroutil hlavou. „Ty si myslíš, že můžeš se šéfem vyjednávat? Víš, že nerad čeká.“

„A co mám podle vás dělat?“ Elias si dal ruce v bok. „Chcete, abych si zahrál na Papírový dům a vykradl banku?“

„To je možnost, o které bys mohl uvažovat,“ pokrčil Jaxson rameny. „Hlavně když šéfovi zaplatíš peníze, které mu dlužíš.“

Elias protočil oči a na okamžik se podíval jinam, zatímco přemýšlel, co by mohl udělat, aby se z této situace dostal. Jaxsona už jeho mlčení nebavilo, přistoupil k němu a zatahal ho za tréninkové tričko. „Promluv si s tím svým šéfem nebo kýmkoliv, slyšíš mě?“ zamumlal. „Řekni mu, ať ti dá zálohu, nebo si najdi jinou práci. Dám ti tři dny, a pokud nám ty prachy neseženeš, budeme muset použít jiné metody.“

Elias polkl a pomalu přikývl. Nebylo nic, co by mohl udělat nebo mu říct. Zahrávat si s lichvářskou agenturou by byla jeho největší chyba.

Doma Elias skočil do sprchy a oblékl si univerzitní uniformu. Políbil Mila a nasypal mu do misky jeho oblíbené cereálie, než je zalil studeným mlékem.

„Slyšela jsem, že tvůj nový šéf je štědrý,“ přisedla si Isadora ke stolu. Elias vytušil, že jí o včerejšku musel říct Milo. „Pozval vás na burgery a tak. Jak milé.“

„Jo,“ přikývl Elias. „Asi má rád děti.“

„Milo říkal, že měl na sobě stejnou uniformu,“ řekla a ukázala na jeho bílou košili a modré sako. „Chodí s tebou do školy?“

Elias zamručel: „Je v nižším ročníku.“

„Aha.“

Elias se podíval na Mila a ujistil se, že je zaujatý sledováním pohádek, než se otočil k Isadoře a zašeptal: „Dnes ráno jsem potkal Jaxsona a jeho lidi.“

Isadora přestala jíst a ustaraně se na něj podívala. „A?“

Elias si povzdechl. „Myslíš, že by sis mohla najít práci? Mám hrozné zpoždění a není šance, že bych to splatil celé.“

„Vážně?“ Isadora si odfrkla. „Studuju medicínu!“ vyštěkla šeptem. „Nemám na práci čas!“

„Tak co mám dělat?!“ Elias si prohrábl prsty vlasy. „Musím platit nájem, elektřinu a vodu, wi-fi a nákupy. Tohle všechno sám nezvládnu, Isadoro.“

„Už dřív jsem ti navrhovala řešení,“ řekla Isadora. „Jsi prostě tvrdohlavý.“

Elias si odfrkl, olízl si spodní ret a na okamžik se podíval jinam, aby se uklidnil. „V žádném případě nenechám tvé rodiče, aby to za nás platili,“ zamumlal.

„Vidíš? Tak si nemůžeš stěžovat,“ pokrčila Isadora rameny.

„Isadoro,“ položil jí Elias ruku na stehno, „nikdy jim neodpustím, co nám udělali.“

„Nic neudělali,“ zasmála se Isadora. „Ty jsi jim to ani nedovolil.“

Elias se na ni překvapeně podíval a uvažoval, jestli žertuje. „Isadoro,“ zašeptal, „chtěli dát Mila do dětského domova!“

„No a co? Nevzali ho. Pořád je tu s námi.“

„To proto, že jsem přesvědčil sociální pracovnici, že se o své dítě dokážeme postarat,“ řekl Elias a v očích se mu objevily slzy. „Slíbil jsem, že si najdu práci a postarám se o naši rodinu. Tvoji rodiče nám chtěli vzít syna. Jak jim to můžeš odpustit?“

„Chtěli nám jen pomoct, Eliasi,“ povzdechla si Isadora. „Bylo nám dvacet a byli jsme bez práce.“

„Ano,“ přikývl Elias a pak se podíval na Mila. „Dvacet a bez práce, a přesto se podívej, kde jsme. Milovi je teď pět, skoro šest. Je zdravý, chodí do školy a má oba rodiče, kteří se o něj starají.“ Nadechl se a znovu pohlédl na svou ženu. „Teď si představ, kdybychom ho nechali vychovávat cizími lidmi. Co bychom mu řekli, až vyroste? Že jeho rodiče jsou zbabělci?“

Isadora odvrátila zrak, neschopná na jeho otázku odpovědět. Elias věděl, že mluvit s ní nemá smysl, a tak dojedl snídani, pomohl Milovi vyčistit zuby, obout boty a odvedl ho do školy.