„Juliane, od dneška budeme tvořit zdravotnický tým pro aktivitu Pekelného týdne inženýrského bratrstva,“ informoval ho Cassian v okamžiku, kdy Julian vstoupil do třídy.

Julian se na Cassiana jen podíval, mírně naklonil hlavu, ale nic neřekl.

„Reid už tam je, doženeme ho, až budeš připravený,“ pokračoval Cassian a čekal na Julianovu odpověď.

„Jistě,“ odpověděl Julian ležérně s pokrčením ramen a svým obvyklým zvednutím obočí, než se znovu otočil ke dveřím.

Cassian ho tiše následoval, zatímco Julian si to volným krokem namířil k parkovišti.

„Můžeš jet se mnou…“ Julian se náhle zastavil a otočil se na Cassiana, který se lekl a málem do něj narazil.

„Vážně?“ zeptal se Cassian opatrně a snažil se odhadnout Julianovu náladu. Julian málokdy někomu nabízel svezení ve svém autě, dokonce i jemu a Reidovi; své soukromí si střežil natolik, že v autě nikoho nechtěl.

„Nabídl jsem ti to,“ odpověděl Julian stručně s kamennou tváří.

„Dobře,“ pokrčil Cassian rameny a obešel Julianovo bílé SUV k sedadlu spolujezdce.

Odjeli k inženýrskému bratrstvu v příjemném tichu, jak to obvykle dělali těch párkrát, co se ocitli spolu v jednom autě.

„To se vážně musíme zabývat těmihle upocenými býky?“ zamumlal Julian potichu, když zaparkovali a pozorovali pole plné zpocených studentů techniky při jejich aktivitách.

Cassian se jen uchechtl a pobaveně zavrtěl hlavou nad Julianovým znechuceným výrazem. Julian málokdy dával takové emoce najevo na veřejnosti a Cassiana vždycky pobavilo, když Julian občas zapomněl být upjatý a slušný a projevil se jako člověk, jako každý z nich.

Julian byl posedlý čistotou a nepořádek ho snadno znechutil. Nesnášel zápach a pach potu na něčím těle. Velmi neobvyklý rys pro budoucího lékaře.

„Jsou tam roušky a rukavice,“ poznamenal Cassian s jasným pobavením v hlase.

Julian se na Cassiana podíval a pak sarkasticky obrátil oči v sloup, což Cassiana pobavilo ještě víc.

„Budeš doktor… budeš se muset potýkat s mnohem horším hnusem…“ připomněl mu znovu Cassian a soucitně se na Juliana usmál. Ten si jen povzdechl, než vystoupili z vozu.

Někteří studenti techniky, kteří ty dva mediky zahlédli, se zarazili a okatě na ně zírali.

Julian kráčel, jako by nikoho po cestě neviděl, zatímco Cassian se rozhlížel po poli a hledal zdravotnický stan.

„Tamhle je náš tým,“ ukázal Cassian na stan vedle pódia a vykročil před Julianem, který si k cíli kráčel svým vlastním tempem.

Julian bez okolků vešel do stanu, aby se schoval před žhavým sluncem, které jako by mu spalovalo jeho velmi bledou kůži.

„Je tu hrozné horko…“ zašeptal Julian okamžitě, jakmile dorazil k Reidovi. Ten se na něj jen podíval a povzdechl si, ale nic neřekl.

Julian se rozhlédl po poli a sledoval probíhající aktivity. Jeho oči zachytily postavu, kvůli které se zahleděl o něco déle, než bylo nutné. Soustředil se na určitého studenta, který vypadal, že celou aktivitu vede.

Ten chlap byl celý zpocený a jeho odhalená opálená kůže se leskla pod jasným sluncem. Vypadal navíc naštvaně; tvář měl zachmuřenou a pohled temný. Působil velmi drsně a děsivě.

Julian si ani neuvědomil, že na něj zírá tak dlouho, až sebou trhl, když se jeho oči náhle střetly s pronikavým pohledem onoho muže.

Zdálo se, že mužův horký pohled proniká i skrze Julianovy sluneční brýle; téměř cítil jeho spalující účinek, i když to byl jen letmý okamžik, než se muž odvrátil a pokračoval v činnosti.

Julian ho za svými drahými brýlemi dál se zájmem pozoroval, lhostejný k lidem kolem sebe. Ten chlap byl celý upocený a trochu osmahlý od slunce, ale Juliana ten pohled zřejmě bavil.

Jeho pozorování přerušila až práce, když začal mít zdravotnický tým napilno; studenti v tom horku a kvůli namáhavým aktivitám začali omdlévat a slábnout.

Julian se v roušce a rukavicích věnoval převážně dívkám. Na čele se mu také začal tvořit pot, což ho znervózňovalo a štvalo.

Julian si úlevou vydechl, když dopolední program skončil a studenti byli rozpuštěni na oběd.

„To v tom budeme muset pokračovat i potom?“ otočil se Julian na Reida a vážně se zeptal.

„Máme službu celý týden,“ odpověděl Reid stručně, což Juliana přimělo k frustrovanému zavrčení, zatímco si utíral zpocenou tvář.

„Pojďme na oběd, mám hlad,“ zvolal Cassian a trojice vyšla ze stanu, zanechávajíc tam zbytek zdravotnického personálu.

Všechny oči se upíraly na ně tři. Oni si zvědavých a obdivných pohledů nevšímali, dokud je nepřerušila skupina starších studentů z techniky.

„Reide…“ oslovil vůdce skupiny Reida na pozdrav.

„Dome…“ odpověděl Reid kývnutím hlavy.

Julian upřeně hleděl na muže, který oslovil Reida – byl to ten samý, kterého předtím pozoroval na poli.

„Díky za pomoc,“ poděkoval mu ten chlap, jménem Dom, vážně, přičemž jeho pronikavé oči směřovaly pouze na Reida.

„Není zač, je to naše povinnost. Mimochodem, tohle jsou moji přátelé, Cassian a Julian,“ představil je Reid druhé skupině, což přimělo Juliana znovu zvednout obočí.

Muž se otočil ke Cassianovi a kývl, než svůj pohled upřel na Juliana. Jeho pátravý pohled se střetl s dalším pátravým pohledem.

Jejich oči se do sebe zaklesly a nikdo nechtěl z bitvy pohledů ustoupit; každý se snažil toho druhého zastrašit.

Vzduch kolem nich náhle zhoustl. Julian dál hleděl na studenta techniky svým klidným, leč intenzivním pohledem, zatímco on se ho pokoušel zastrašit, ale nedařilo se mu to.

Jejich doprovod jen tiše a úzkostlivě sledoval tenhle tichý souboj dvou dominantních osobností.

Dom byl ten, kdo mrkl jako první, ale než odvrátil zrak, zahlédl Julianův velmi jemný úšklebek, což ho vyprovokovalo, ale nemohl s tím nic dělat. Odkašlal si a znovu se podíval na Juliana, jehož výraz se vůbec nezměnil a stále se na něj díval se stejným klidem.

V očích toho bledého kluka byl neobvyklý záblesk a Dom netušil, jestli je to jen jeho představivost, která mu zkresluje vnímání Julianova zvláštního pohledu, nebo je to prostě Julianův obvyklý způsob, jak se dívat na cizince. Po chvíli byl Dom překvapen, když se Julianův intenzivní pohled náhle přerušil a v dříve klidných očích spatřil jen chlad.

Julian se na Doma dál díval se zvednutým obočím, než kolem nich všech prošel s kamennou tváří a bez jediného slova.

Obě skupiny Juliana bezděčně sledovaly s otevřenými ústy a zmatenými výrazy, snažíce se pochopit, co se mezi těmi dvěma vlastně stalo.

„Co se stalo?“ zeptal se Doma jeden z jeho přátel, jakmile si všiml jeho zmateného výrazu, zatímco na něj zírali i ostatní spolu s Reidem a Cassianem.

Dom zaťal čelist a pak si vjel dlaní do obličeje, když si uvědomil, že tomu sám nerozumí. Prostě se cítil divně a nevěděl, jak to ostatním vysvětlit.

Dom se otočil k Reidovi, který mu pohled oplácel svým klidným výrazem. Chtěl se na něco zeptat, ale nenacházel slova, a Reid to na něm viděl.

„Půjdeme…“ řekl Reid místo odpovědi na Domovu nevyřčenou otázku a prošel kolem skupiny, následován Cassianem.

Studenti techniky tam zůstali stát v tichu, zatímco Dom dál zatínal zuby kvůli něčemu, čemu sám nerozuměl.

Ledový princ ho záměrně vyvedl z míry, probudil v něm něco hlubokého, ale pak ho náhle odsunul stranou a prostým pohledem ho vykázal z prostoru, kam ho předtím nechal nahlédnout.

Dom bez řečí odkráčel opačným směrem než medici a jeho zmatení přátelé ho v tichosti následovali.

Domova parta byla úplně mimo z toho, co se mezi dvěma nejrespektovanějšími lidmi na univerzitě stalo, ale ať už to bylo cokoli, jejich vedoucího to zasáhlo. Významně se po sobě podívali a mlčky kráčeli v Domových stopách.