„Mami?“

Když jsem uslyšel její hlas, v hrdle se mi udělal knedlík.

„Ahoj, Caspiane. Jak ses měl? Zníš, jako bys měl špatnou náladu,“ ozvala se znovu a mně se okamžitě zkazila nálada. Telefon jsem k uchu tiskl vší silou.

„Co chceš?“ procedil jsem mezi zuby a ona vydechla šokem.

„Caspiane, takhle se s matkou nemluví!“ napomenula mě, ale já jen protočil oči... ta ženská má ale nervy!

„Nezapomínej na své místo, mami. Ani na vteřinu nepřekračuj hranici!“ zavrčel jsem a na druhé straně nastalo ticho. Povzdechl jsem si, náhle zaplaven frustrací. „Jestli voláš pro nic za nic, tak to položím...!“

„Počkej..!“ ozval se její ostrý hlas. „Vlastně jsem volala, protože jsem si myslela, že bys mohl přijet domů. S tvým tátou jsme se v poslední době trochu nepohodli a řekli jsme si, že bychom pro jednou mohli nechat obchody stranou a vyřešit naše problémy jako rodina.“ Odmlčela se a já dramaticky vydechl.

Takových keců už jsem slyšel mraky. Neměl jsem náladu jí na ty nesmysly skočit.

Háček byl v tom, že jsem s touhle ženou měl ten nejhorší vztah. Zaprvé to nebyla moje skutečná matka, ale macecha, a zadruhé se snažila zaujmout místo mé matky v tátově životě – místo, které už stejně ukradla, protože kdysi byla nejlepší kamarádkou mé mámy, než zemřela při mém porodu. Táta si ji vzal týden po maminčině smrti. Říkal jsem jí „mami“, protože jsem musel kvůli veřejnosti; všichni si mysleli, že je to moje pravá matka, protože tu byla celý můj život. A co mě na ní vytáčelo nejvíc, byla ta její věta, že mě formuje tak, jak by to dělala moje skutečná matka. Neustále mi připomínala, že není moje pravá matka, protože ta by se nesnažila kontrolovat všechno, co dělám a s kým jsem. Moje skutečná máma by se zajímala o mé štěstí, a ne o to, co udělá radost jí. Moje biologická matka by se mě nesnažila dohodit někomu kvůli penězům nebo kvůli firmě a... to nejhorší...? Můj táta jí věřil, že má ve všem pravdu. V jeho očích byla dokonalou manželkou, desetkrát lepší než jeho zesnulá žena.

A před rokem, když jsem konečně dostal šanci vypadnout z té díry, které se říkalo domov, chopil jsem se jí a odešel na výšku. Už jsem jim nemusel vidět do tváře.

Dřív jsem ji měl rád, vlastně jsem věřil, že je to moje matka, protože během dospívání mi nedávala najevo, že matku nemám, ale to všechno se zhroutilo, když byla jmenována generální ředitelkou firmy mé mámy. Stala se z ní ženská posedlá kontrolou.

Říkala mi, co mám říkat lidem, co si mám oblékat, s kým se mám přátelit, s kým mám randit a s kým mluvit... došlo to do bodu, kdy to bylo tak frustrující, že jsem málem přišel o rozum a přál si, aby moje biologická matka žila.

„Miláčku, jsi tam ještě?“ Její hlas mě vytrhl z myšlenek.

„Hele mami, vyřešte si to sami, vy jste se pohádali. Proč bych u těch sraček měl být já!“ zavrčel jsem. „A kromě toho, čekáš, že se prostě vykašlu na studium? Uvažuješ vůbec?!“ vyštěkl jsem. Julian na mě zvedl obočí. Byl jediný, kdo věděl, jaký vztah mám s tátou a macechou.

„Caspiane?“ ozval se tátův hlas. „Měl by ses ovládat, když mluvíš s matkou. Tohle byl můj nápad a domů přijedeš, ať se ti to líbí, nebo ne. Sbal si věci, už jsem mluvil s vedením školy, aby ti dali dvouměsíční volno, a souhlasili. Odjíždíš zítra hned ráno!“

Linka s hlasitým pípnutím utichla.

„Do prdele!!“ zařval jsem frustrací a mrštil telefonem do dálky, ozvalo se jen křupnutí.

„Co se děje, kámo?“ vyzvídal Julian.

„Vracím se do té díry a budu tam tvrdnout dva měsíce. Nenávidím svůj život.“

„To je pech, brácho,“ poplácal mě Julian soucitně po zádech.