Když jsem vystoupil z letadla, plíce mi naplnil svěží vánek, který mi v letadle tolik chyběl. S povzdechem jsem si hodil tašku přes rameno a zamířil k východu.

Nemohl jsem uvěřit, že to sakra dělám – devatenáctiletý kluk, co se vykašlal na školu a utekl přes půl země, z Los Angeles v Kalifornii do kanadského Toronta, kvůli pitomé rodinné sešlosti... fakt zábava... pomyslel jsem si sarkasticky.

U východu jsem rozrazil dveře a vyšel ven. Svěží torontský vánek mě pohladil po tvářích a já okamžitě spatřil svého nevlastního bratra Damiana. Byl o dva roky mladší než já, měl hnědé vlasy a zelené oči, které jasně potvrzovaly fakt, že máme společného otce... Snažil jsem se neprotočit panenky, když jsem k němu došel. Opíral se o černé SUV, ruce měl zastrčené v mikině a na sobě černé kalhoty.

„Ahoj Caspiane,“ nasadil ten největší a nejfalešnější úsměv, jaký jsem kdy viděl, hned jak jsem se ocitl před ním. Úsměv jsem mu oplatil.

„Dlouho jsme se neviděli, bráško,“ sevřel mě v objetí. Tělo mi v šoku ztuhlo, protože mě nikdy předtím neobjal; vždycky jsme si od sebe udržovali co největší odstup a vyhýbali se fyzickému kontaktu. „Jaké bylo Los Angeles?“ Ušklíbl se a svou náhlou veselostí mě vyvedl z míry. „Pojďme, máma a táta už čekají, až tě přivítají doma,“ řekl znovu a při otevírání dveří u spolujezdce se projevil jeho kanadský přízvuk.

Beze slova jsem vklouzl dovnitř a okamžitě se připoutal, zatímco on si sedl na místo řidiče a nastartoval motor.

Během jízdy jsem zíral z okna. Bylo to rok a půl, co jsem odešel z domova, a nic moc se nezměnilo.

„Ani nevíš, jakou jsem měl radost, když jsem se dozvěděl, že se vracíš,“ začal konverzaci a já se na něj divně podíval. Ten kluk se snad praštil do hlavy, nebo co, protože očividně zapomněl na fakt, že jsme spolu nikdy, ale vážně nikdy, nevycházeli.

Vzpomněl jsem si, jaký byl náš vztah – pokud jsme po sobě zrovna nešli pěstmi, tak jsme si šli po krku, ale on se tu teď choval, jako by se nic nestalo... v duchu jsem si odfrkl... tuhle hru můžeme hrát oba.

„Doma byla bez tebe nuda, bráško!“ Pokračoval v křenění, zatímco já na něj pořád divně zíral, než jsem přikývl.

Možná dospěl a přestal se chovat jako ten pošahaný spratek, co chtěl všechno, co jsem měl já... to byl náš největší problém.

Znovu jsem se zahleděl z okna a zbytek cesty proběhl v úplném tichu... až na tu otravnou písničku, co hrála v rádiu.

****

„Caspiane, Caspiane, jsme doma,“ zazněl mi v uších Damianův hlas a já se leknutím probral. „Jejda, promiň, že jsem tě vylekal,“ prohodil a vystoupil z auta.

Vzal jsem si tašku, vylezl ven a přede mnou stála obrovská rezidence připomínající palác s malou květinovou zahradou – přesně tak, jak jsem si ji pamatoval. A právě v tu chvíli se otevřely dveře a vyšla žena s blonďatými vlasy a bledě modrýma očima v bílých šatech. Široce se zářivě usmívala, vykročila k nám a pevně mě objala. Poté se odtáhla a dlaněmi mi sevřela obličej, stále s širokým úsměvem.

„Vítej doma, Caspiane,“ řekla moje nevlastní matka, Beatrix Valeriusová.

„Dík,“ odpověděl jsem znuděně a už teď jsem si přál vrátit se tam, odkud jsem přijel.

„Pojď dál, musíš být unavený, uklidila jsem ti a připravila pokoj,“ zářila a vedla mě do vily.

Rodina Valeriusových patřila k nejbohatším v Kanadě a své bohatství hrdě vystavovali v každém detailu.

****

Když jsem vešel do svého pokoje, spokojeně jsem si povzdechl. Všechno bylo přesně tak, jak jsem si pamatoval, nic nebylo jinak.

Můj pokoj byl prostý – velká postel, šatní skříň, pracovní stůl v rohu, televize s plochou obrazovkou, koupelna a dveře vedoucí na balkon.

Hodil jsem tašku na zem, rozběhl se a skočil na postel. Užíval jsem si to teplo, známé prostředí a měkkost.

Okamžitě jsem přešel k šuplíku a vytáhl svůj starý telefon. Zkusil jsem ho zapnout, ale byl úplně vybitý. Došel jsem k nabíječce, zapojil ho a on hned naskočil.

Rozzářil jsem se při myšlence, že zavolám svému nejlepšímu kamarádovi a spolubydlícímu. Julian už mi chyběl; říkal jsem si, co ten idiot beze mě asi dělá, pravděpodobně slintá nad svou tajnou láskou... zasmál jsem se.

Vtom se otevřely dveře a dovnitř vykoukla malá hlavička. Pousmál jsem se, jak její očička těkala po pokoji, dokud nespočinula na mně.

„Caspiane?“ ozval se zmateně její hlásek. Zdálo se, že se konečně naučila vyslovovat mé jméno.

„Pojď sem, Arašídku.“

Zasmála se, vešla do pokoje a šťastně mi vběhla do náruče. Smála se ještě víc, když jsem ji roztočil dokola. Pak jsem přestal a postavil ji na zem.

„Stýskalo se ti po mně, Arašídku?“ zeptal jsem se a ona našpulila rty.

„Už nejsem malá, je mi už šest let!“ vložila se do toho.

„Aha, moje chyba,“ zasmál jsem se. Maisie byly čtyři, když jsem odešel, a byla to ta nejbližší osoba, kterou jsem v rodině měl. Měla kudrnaté hnědé vlasy a podobné zelené oči jako já. „Takže se ti nestýskalo?“ zeptal jsem se znovu a dřepl si k ní.

„Samozřejmě že stýskalo. Jsi zlý. Nikdy jsi nezavolal,“ trucovala a kousala se do spodního rtu... nejroztomilejší stvoření na světě.

„To mě mrzí, ale teď, když jsem doma, slibuju, že ti to vynahradím.“

„Slibuješ?“ zvedla malíček a dali jsme si slib na malíček.

„Slibuju, Arašídku,“ pohladil jsem ji po vlasech a ona se zachichotala a zatleskala.

„Caspiane, tvůj táta je tady!“