Z pohledu Caspiana

Zhluboka jsem se nadechl, postavil se s široce rozkročenýma nohama a pomalu se naklonil doleva. Koleno jsem přesunul nad kotník, zatímco moje levá ruka sklouzla dolů po noze a zastavila se u kotníku; pravou ruku jsem držel vztyčenou ve vzduchu nad sebou. Držel jsem pozici, pomalu se nadechoval nosem a pak pomalu vydechoval ústy, dokud mě nevyděsil hlasitý výkřik, kvůli kterému jsem spadl na zadek.

"Hej, Tanečníku!"

Moje hlava okamžitě vystřelila jeho směrem a na Zephyrina jsem se zamračil.

"Vážně?!" vypískl jsem a on se v předklonu rozesmál.

"Co tam jako děláš, to ses schovával a čekal na správnou chvíli, abys mě mohl vyděsit?" zeptal jsem se, zatímco jsem vstával a oprašoval ze sebe prach.

"Ne, cestou sem jsem tě pozoroval a čekal jsem na tu pravou chvíli," odpověděl Zephyrin a usmál se na mě.

S úsměvem jsem zakroutil hlavou a jeho úsměv se ještě rozšířil.

"Heleďme, podívejte na to, ty se umíš smát!" prohodil a já cítil, jak se červenám, zatímco jsem dál kroutil hlavou.

"Tak dobře, pojď, můj malý indiáne, ukaž mi, co umíš!"

....

Po mém individuálním tréninku se Zephyrinem jsem se cítil sebevědomě. Byl to hrozně dobrý pocit, vědět, jak dělat pohyby správně a nedělat ze sebe hlupáka.

Na konci tréninku jsem na sebe byl ještě víc hrdý. Vlastně mi to šlo opravdu dobře. Dokonce i Marek mě dnes pochválil, a to se stalo úplně poprvé.

Všichni jsme tam stáli a sledovali Marka a Zephyrina, jak předvádějí kroky pro zítřejší cvičení. Zítra budeme cvičit ve vlčí podobě. Pozoroval jsem, jak se Markův obrovský vlk tyčí nad Zephyrinovým bílým vlkem.

Myslel jsem si, že neexistuje šance, že by Sora proti němu mohl vyhrát. Ale on nás všechny šokoval a Marka složil.

Sledovali jsme, jak dělá ty pohyby čtyřikrát za sebou, a já byl zase úplně ztracený.

Svlékl jsem se do spodního prádla, rychle se přeměnil a pak jsem ustoupil zpátky na žíněnky.

Nyko byl nervózní. Netrénovali jsme ve vlčí podobě víc jak týden. Zrovna moc nepomáhalo, že ani jeden z nás nechápal, jak ty pohyby udělat. Zephyrin chodil nahoru a dolů uličkou, zatímco mluvil; zastavil se vedle mě a rozhlížel se po ostatních.

Nyko se zrovna rozhlížel po ostatních, když mu tělo zničehonic ztuhlo a oči se mu rozšířily, protože ucítil, jak mu srstí projíždějí něčí prsty. Pomalu zvedl hlavu a pohlédl na Zephyrina, který se na něj ani nepodíval.

Zephyrin se o nás opíral bokem, zatímco mluvil ke všem ostatním. Prsty nám nepřítomně projížděl srstí podél krku a dolů po zádech.

Nyko na Zephyrina upřeně mrkal. Nemohl uvěřit, že se ho někdo dotýká. Oči se mu pomalu zavíraly a hlava se mu naklonila k jeho ruce, když ho Zephyrin začal drbat za uchem.

"To se ti vážně líbí, viď?" ozval se Zephyrinův tichý hlas a Nykou bleskově otevřel oči. To nás vytrhlo z transu a uvědomili jsme si, že přede.

Spadl nám kámen ze srdce a okamžitě jsme příst přestali. Nyko těkal očima po všech okolo; bál se reakce ostatních na to, že nás slyšeli takhle příst.

K našemu překvapení se na nás nikdo ani nepodíval, ani nám nevěnoval žádnou pozornost. Už se otočili ke svému partnerovi a začali s dalším cvičením.

"Tak pojď, Marek s tebou bude trénovat."

....

"Hej, počkej!" Křikl na mě Zephyrin, když jsem šel domů.

"Dneska sis vedl opravdu dobře!" řekl Zephyrin, když ke mně doběhl.

"Díky!" odpověděl jsem s úsměvem.

Během chůze jsem naslouchal Zephyrinovu povídání. Dával mi další tipy, jak řešit určité situace, když jsem ve vlčí podobě. Cítil jsem Nyka těsně u povrchu se mnou. Cítil jsem, jak se dívá mýma očima na Zephyrina a pozorně poslouchá, co říká.

Zastavil jsem se a on se na mě zmateně podíval.

"No, já bydlím tady dole, na konci Elderwoodské cesty," řekl jsem a poškrábal se na zátylku.

"Aha, tak to tě čeká ještě pořádná štreka! Hádám, že se uvidíme zítra na tréninku." Řekl a zamával mi, než pokračoval v chůzi. Chvíli jsem Zephyrina sledoval, než jsem se otočil a vyrazil domů.

"Je moc milý," řekl Nyko.

"Ano, to je," odvětil jsem s úsměvem.

"Myslíš, že bude naším přítelem?"

"Já, já nevím."

"Dotkl se mojí srsti! Bylo to úžasné!" vyhrkl Nyko a já bych mohl přísahat, že vidím, jak se můj vlk usmívá.

....

Nevím, proč jsem byl před tréninkem tenhle týden tak nervózní. Přistihl jsem se, jak se každé ráno nervózně snažím vybrat si, co si vezmu na sebe.

Když se blížil čas, o kterém jsem věděl, že se Zephyrin objeví na tréninku, cítil jsem vzrušení a urychleně končil protahování. V žaludku se mi rozhostil zvláštní pocit, jako by mi uvnitř poletovali motýli.

Přistihl jsem se, jak Zephyrina vyhlížím, a jakmile jsem ho zahlédl, můj obličej se rozzářil a zaplavila mě vlna úlevy. Z nějakého důvodu už jen pohled na něj způsobil, že se svět zdál být v pořádku a všechno bylo, jak má být.

Když byl nablízku, už jsem se necítil osaměle. Často jsem se přistihl, jak na něj zírám. Bohyně, je tak krásný! Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl nikoho jako on. Má ty nejnádhernější bílé vlasy. Nahoře jsou delší a upravuje si je tak, aby vypadaly rozcuchaně. Trochu trčí a směřují na všechny strany. Ale vypadá to úžasně! Jeho oči jsou ty nejzářivěji modré; přísahám, že svítí. Jeho pleť je tak bledá, krémová a bezchybná.

Je Omega, ale má svaly. Nejsou nijak obrovské, ale jsou zkrátka dokonalé. Všechno na něm je dokonalé. Až po způsob, jakým bojuje, a to, jak se usmívá. Jeho smích je jako hudba a moje srdce z něj začne bít jako o závod.

"Co máš v plánu po tréninku?" zeptal se Zephyrin, když jsem si bral ručník a stíral si pot z čela.

"Nic. Obvykle prostě jdu domů a lehnu si."

"Chtěl jsem se jít proběhnout k jezeru a zaplavat si, nechceš se přidat?" zeptal se.

"Já, já u sebe nemám plavky."

"To nevadí, cestou tam se můžeme zastavit u tebe doma. Tvoje bydlení je beztak stejným směrem."

Žaludek jsem měl stažený, vzrušení ze mě úplně prýštilo. On chce opravdu trávit čas se mnou!

"J-jasně!" vyhrkl jsem a cítil, jak se mi po tváři rozlévá úsměv.

....

Usmíval jsem se, zatímco jsem poslouchal Zephyrina mluvit. Můj bože, ještě nikdy jsem neviděl nikoho tolik mluvit. Ale mně to nevadí, jsem rád, že tím, kdo mluví, je on. Já bych vůbec nevěděl, o čem se bavit. Ale jsem dobrý posluchač a miluji naslouchat Zephyrinovu hlasu.

Byl jsem tak pohlcený jeho hlasem, jeho výrazy a vším, co mi chtěl sdělit, že jsem zapomněl na něco podstatného, dokud se mi to nezjevilo před očima... Můj žaludek spadl dolů, jakmile jsem uviděl svůj ošklivý dům.

Okamžitě jsem litoval, že jsem ho sem vzal. Cítil jsem, jak se mi zarděla tvář, a snažil jsem se vymyslet způsob, jak se otočit nebo prostě jít dál. Nic mě nenapadlo, a tak jsem šel dál.

"Ehm, není tohle tvůj dům? Nemyslím si, že po tomhle ještě nějaké domy jsou," pronesl Zephyrin a já se zachvěl, když jsem se zastavil a pomalu se k němu otočil.

"Aha, jo. Nedával jsem pozor," řekl jsem, podrbal se na zátylku a pomalu se otočil.

"Promiň, nevšímej si mého domu," řekl jsem, aniž bych se mu podíval do očí.

"O čem to mluvíš, vždyť je to parádní dům, kámo! Podívej se na sebe, máš svůj vlastní dům a já pořád sdílím pokoj se svým otcem... To zní divně, že?" zhodnotil to Zephyrin, zaťukal si na bradu a zahleděl se do dálky, jako by nad něčím přemýšlel. Pokrčil rameny a vzápětí se na mě zazubil.

"No nic, já se za to nestydím! Ukaž mi tohle mládenecké doupě!" zavelel Zephyrin a já se neubránil smíchu. Miluji to, jak je všechno s ním tak zábavné a odlehčené. Myslím, že v sobě nemá ani kousek soudnosti, v dobrém slova smyslu. A vím jistě, že u něj naprosto chybí jakýkoli pocit studu. Pomyslel jsem si a znovu se zasmál.

....

Tenhle malej smraďoch je neuvěřitelně rychlý a otravný! Blesklo mi hlavou, když jsem se pokoušel kousnout do čenichu téhle malé bílé chlupaté kuličce, co mě žvýkala a tahala za ocas. Mé tělo se prohnulo, když jsem se s otevřenou tlamou natáhl dozadu. Sora se na poslední chvíli pustil a moje zuby sklaply naprázdno.

Sora odskočil dozadu, přitiskl hruď k zemi a vystrčil zadek vysoko do vzduchu, zatímco vrtěl ocasem ze strany na stranu. Jazyk mu visel z koutku tlamy a vypadalo to, že se na mě ta potvora usmívá, než na mě štěkla.

Nyko štěkl zpátky a vzápětí se na něj vrhl a oba jsme se svalili na zem. Okusoval jsem mu krk, zatímco on mi žvýkal ocas. Smál jsem se jim dvěma a usmíval se při pomyšlení, že Nyko má konečně přítele. A vůbec poprvé si s někým hraje, místo aby jen trénoval nebo běhal sám.

....

Dny ubíhají a já jsem ještě nikdy nebyl šťastnější, než jsem teď. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy plakal a cítil se sám. Každý večer, když se vracím z tréninku domů, už nejsem tak smutný a vyčerpaný, když překročím práh dveří. Dokážu si sám uvařit jídlo a jít si lehnout s úsměvem na tváři.

....

"Ne, to není to, co po tobě žádám. Netlačíš na mě a neudeříš mě dost silně. Musíš do té pěsti dát veškerou svou váhu, když na mě zaútočíš. A když mě srazíš k zemi, musíš mě přesně sem do hrudi uhodit co nejsilněji, přitom mi podkopnout nohy a povalit mě na zem.

Tak to zkus znovu, vím, že to dokážeš. Už jsem tě to viděl dělat předtím. Tak dělej!"

Cítím se frustrovaně, přejedu si rukou po tváři a znovu zaujmu svou pozici. 'Dokážu to, vím, že to dokážu!' říkám si pro sebe...

Jediný problém je v tom, že pokaždé, když mu při zaujímání postoje pohlédnu do tváře, nedokážu se přimět k tomu, abych mu ublížil. Já i Nyko ucukneme a chce se nám kňučet.

Snažím se dělat, co říká. Pokouším se ho uhodit, ale při každém rozmáchání to prostě nedokážu. Okamžitě vím, že na mě začne křičet.

Vidím, jak je z toho čím dál víc frustrovaný, a kvůli tomu se cítím ještě hůř. Mám zlost na sebe samotného a jsem raněný.

"Poslouchej, říkal jsem ti, že tohle je trénink. Očekává se od tebe, že budeš lidi mlátit, a já jsem jeden z nich. Takže až ti řeknu, abys mě praštil, praštíš mě. Tak do toho, uhoď mě!"

Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a pak pomalu vydechnu, zatímco stojím na žíněnce a znovu mu čelím.

Podívám se na jeho tvář, tu překrásnou, křehkou tvář, po které bych zoufale toužil přejet prsty. Tvář, kterou bych právě teď měl mlátit. Vypálím ránu a namísto toho ho trefím jen do ramene a on frustrovaně zavrčí.

"Dal jsem ti povel. Posloucháš mě kurva? Řekl jsem, ať mě zkurveně uhodíš!" křičel naštvaně, strčil do mých ramen, až jsem zavrávoral a málem upadl dozadu.

Cítil jsem, jak mě pálí oči, do kterých se mi tlačily slzy. Připadalo mi, jako by mi někdo drtil hruď. Jako by někdo držel mé srdce a svíral ho ve své dlani. Byl jsem tak raněný, že jsem nedokázal uvěřit, že na mě křičel a byl tak rozzuřený. Tak rozzuřený, že jsem to viděl a cítil. Tak rozzuřený, že mě odstrčil v záchvatu vzteku, a ne jako součást tréninku.

Polkl jsem knedlík v krku a slyšel, jak se mi při mluvení třese hlas.

"Já nemůžu! Nebudu tě mlátit do obličeje!"

"Můžeš a budeš, nebo s tebou jako s válečníkem skončíme a už nebudeš sloužit!... Můžeš jít makat do zkurvenýho domu smečky, vařit a uklízet! Nebo jít makat na zasraný pole, je mi to u prdele!" zařval Zephyrin, tentokrát ještě víc rozzlobeně, a znovu mi vrazil do ramen.

Byl jsem tak zraněný, nedokázal jsem uvěřit, jak moc mě bolí srdce. Takovou bolest jsem nezažil od smrti mého druha.

Jen na malou chvíli bych mohl přísahat, že mu na tváři probleskl pocit viny, než ho rychle vystřídal hněv. Zephyrin zavrčel a začal se po mně zběsile ohánět pěstmi.

Jeho pěsti na mě létaly jedna za druhou a já neměl jinou možnost, než se začít bránit a pokusit se je vykrýt. Nedokázal jsem odvrátit všechny a ty, které prošly, jsem tvrdě ucítil.

Zpočátku jsem byl ještě víc raněný z toho, že se mi začal pokoušet ublížit. Ta zraněnost se však proměnila ve frustraci, dokud ve mně něco neprasklo. S řevem jsem se vrhl vpřed, popadl Zephyrina pod krkem a zvedl ho do vzduchu. Zatočil jsem s ním a práskl jím o zem. Obkročmo jsem si na něj sedl, levou rukou ho držel pod krkem a pravou paži měl napřaženou, připravenou uhodit ho do tváře. Nakláněl jsem se nad ním a zlověstně na něj vrčel. Přiškrcený zvuk, který vydal, mě z toho probral, moje oči se rozšířily a já ho okamžitě pustil.

Zephyrin se zhluboka nadechl a pak začal okamžitě kašlat. Zmocnila se mě panika a začal jsem se mu horlivě omlouvat.

"Ach bohyně, mně je to tak líto, Zephyrine!" vyhrkl jsem, vyděšený k smrti, že jsem mu ublížil.

Když jsem se snažil zkontrolovat jeho krk, zavrtěl hlavou a popadl mě za ruce, jako by se mě snažil uklidnit.

"Ne, udělal jsi přesně to, co jsem po tobě chtěl! Chtěl jsem, aby ti ruplo v bedně, chtěl jsem, abys mě sundal. To je to jediné, k čemu jsem se tě celou dobu snažil vyprovokovat... Zvládl jsi to!"

Řekl a mně v tu chvíli došlo, že na mě nebyl naštvaný. Věci, co říkal, ve skutečnosti nemyslel vážně. Záměrně mě provokoval a snažil se mě donutit, abych ho praštil. Snažil se mě zastavit na cestě, po které jsem kráčel, cestě neschopnosti během tréninku mu ublížit.

Cítil jsem, jak se mi na tváři rozprostírá úsměv. Byl jsem šťastný, jednak proto, že na mě nebyl doopravdy naštvaný, a také proto, že jsem dokázal udělat, co si přál.

"Tímto jsme s individuálním tréninkem skončili. Nemyslím si, že je vhodné, abychom v tom pokračovali. Navíc si myslím, že už to nepotřebuješ," prohlásil Zephyrin.

Věděl jsem, že mě nebude takhle individuálně trénovat navždycky. Ale stejně to bolelo a bylo mi z toho smutno. Měl jsem těch svých patnáct minut s ním každé ráno před tréninkem rád.

Ani to nepůsobilo jako trénink, měl jsem spíš pocit, že každé ráno trávím čas s přítelem... Ale to je teď pryč.

Zkívl jsem hlavou a vyloudil na tváři nucený úsměv. Asi nic netrvá věčně. Cítil jsem, jak se Nyko stáhl do zadní části mé mysli se svěšenou hlavou a pak se stočil do klubíčka.

Cítil jsem z něj strach, že jsme právě přišli o přítele. Oba jsme si kladli otázku, jestli to neznamená, že zítra nejdeme běhat k jezeru, jak jsme měli v plánu. Hádám, že se to zítra dozvím.

Kývl jsem hlavou. "Chápu to," řekl jsem.