Z pohledu Caspiana

Oba se smějeme, chňapneme po svých taškách a běžíme za strom se převléct. Nevím proč, ale těšení se na to, jak poběžíme a skočíme do vody, bylo obrovské. Možná je to Zephyrinova praštěná povaha, ta jeho vtipálkovská stránka. Nebo možná proto, že si naši vlci celou cestu sem spolu hráli. Nyko byl bez sebe štěstím, že jsme o našeho přítele nepřišli.

Zephyrin i já se hihňáme a snažíme se co nejrychleji dostat do plavek.

Tenhle malý rošťák se samozřejmě dostane do šortek rychleji než já a už vystřelí pryč, zatímco já se mu lepím na paty.

Zephyrin se směje, rozběhne se po molu a skočí do vody. O pár vteřin později udělám to samé. Pokrčím kolena, odrazím se a skočím do vody.

Když jsem plaval pod vodou, zahlédl jsem jeho nohu. Neodolal jsem, popadl ho za kotník a zatahal vší silou.

Málem jsem se přitom dusil vodou v plicích, jak jsem se chtěl rozesmát překvapenému výrazu v jeho tváři. Vzpamatoval se bleskově a přišel si pro pomstu.

Ještě nikdy v životě jsem se tak nenasmál, zatímco jsme se se Zephyrinem střídali v potápění toho druhého a snahách se vzájemně povalit. Zephyrin se pokoušel vylézt z vody. A přesně ve chvíli, kdy si myslel, že mi utekl, jsem ho popadl za pas, stáhl zpátky a úspěšně mu podruhé potopil hlavu pod vodu.

Jeho hlava se vzápětí vynořila ven a v záchvatu hihňání mi chytil hlavu a potopil mě pod hladinu.

Zephyrin mi málem zase utekl, ale já po něm skočil, on se svalil na zem se smíchem a stáhl mě s sebou. Zhroutil jsem se na něj, popadal dech a snažil se přestat smát.

Svalil jsem se z něj a odlepil se od země; usilovně jsem se snažil přestat se smát.

"Přestaň se smát!" vyhrkl jsem. Dokud se bude smát on, nebude v mých silách přestat se smát taky. Natáhl jsem ruku, abych Zephyrinovu hihňajícímu se zadku pomohl ze země. Zephyrin chytil mou ruku a já ho vytáhl na nohy. Nejsem si jistý, co se stalo, ale když jsem Zephyrina zvedal, málem přepadl dozadu.

Natáhl jsem ruku, ovinul mu ji kolem pasu a přitáhl si ho k sobě. Zephyrinova holá hruď narazila do mé a já zaslechl, jak se mu zadrhl dech a s doširoka otevřenýma očima ke mně vzhlédl.

Nemohl jsem dýchat, jeho tvář byla tak blízko mé. Cítil jsem jeho dech, téměř jsem ho mohl ochutnat. Jeho ústa byla doslova centimetry od mých. Už předtím jsem k němu přivoněl, ale nikdy ne takhle. Nemohl jsem uvěřit, jak úžasně voněl, tak neuvěřitelně sladce.

Srdce mi bušilo v hrudi, jak mi jeho teplý, nepravidelný dech ovíval tvář. Z jeho dechu byla cítit tak nádherná vůně, že jsem ji mohl téměř ochutnat; toužil jsem ji ochutnat.

Byl jsem si jistý, že mi srdce vyskočí z hrudi, jak prudce bušilo do žeber, zatímco se moje tvář přibližovala blíž a blíž k jeho.

Moje rty se téměř otřely o ty jeho, on ale otočil hlavu, a tak se moje rty namísto toho dotkly jeho tváře. Zephyrin trhaně vydechl a pevněji mě stiskl. Z toho jsem získal odvahu se ze strachu neodtáhnout. Zvlášť když jsem viděl, jak pomalu zavírá oči a opírá se do mě.

Pocity, které jsem se snažil vůči němu ignorovat, se teď vyrojily plnou silou. Ještě nikdy předtím jsem k nikomu nic necítil a nikoho jsem tolik nechtěl jako chci Zephyrina.

Cítil jsem Nyka těsně u sebe, hned za očima se díval na Zephyrina a snažil se ho vnímat. On ho chce taky; chce ho jako našeho nárokovaného druha. Oba dva jsme se do něj postupně zamilovali.

Cítím z Nyka naději. Je tolik silná, přesně jako ta moje.

Uvědomil jsem si, že se moje rty dotýkají jeho neuvěřitelně jemné tváře, a sledoval jsem, jak zavírá oči.

Moje rty putovaly po jeho líci dolů. Vyplázl jsem jazyk, olízl mu bradu, abych okusil jeho kůži, a začal mu na krk sázet polibky s pootevřenými ústy, čímž jsem mířil stále níž.

Cítil jsem, jak se Zephyrinova hruď prudce zvedá a klesá, když zaklonil hlavu a dopřál mi přístup ke svému hrdlu. Jeho ruka se pevněji sevřela na mém boku, když jsem mu olizoval, sál a líbal krk. Moje rty se přesunuly na druhou stranu jeho krku a na čelist. Srdce mi vynechávalo údery a doufalo, že mě neodmítne.

Myslel jsem, že jsem zemřel a ocitl se v nebi v okamžiku, kdy se mé rty dotkly jeho. Jeho rty byly jako rty anděla – tak jemné, tak plné, tak sladké.

Společně s Nykem jsme prudce nabrali dech, když nás Zephyrinovy ruce narazily do hrudi a silou nás odstrčily.

Byl jsem zmatený; nechápal jsem, co se děje, dokud jsem neuviděl výraz v jeho tváři, zatímco si přidržoval ruku na rtech. Chvíli mi trvalo uvědomit si, co ten výraz znamená – on mě nechce. To hluboce zasáhlo mě i mého vlka. Připadalo mi, jako by mě někdo rozřízl v půli, přímo skrz mé srdce.

"Moc se omlouvám, Caspiane, nemůžu, nemůžu to s tebou udělat. I když se mi líbíš, nemůžu to udělat... Nechci být dalším takovým párem, co jsem viděl už tolikrát – kde najdou svého druha a ten druhý člověk zůstane zraněný. Protože ten zraněný bys byl ty, Caspiane! Ty už jsi svého druha našel, ale já ne. Už tak ti bylo moc ublíženo. Nechci být tím člověkem, co tě takhle zraní!" vyhrkl Zephyrin.

Cítil jsem, jak se můj svět hroutí. Bylo to dusivé, téměř klaustrofobické, jako by se stěny kolem mě uzavíraly. Oči mě pálily, když se začaly plnit slzami. Cítil jsem, jak se mi třesou rty, když jsem se snažil rozplakat.

Slyším, co říká, ale já ho chci, miluju ho. Proč ho nemůžu mít? Proč nemůže i on chtít mě?

Cítím slzy, jak mi tečou po tváři, a nedokážu zastavit své srdce, aby nepromluvilo, zatímco se mi z úst sypala slova:

"Miluju tě, Zephyrine, a miluju tě už tak dlouho!"

Oči se mu okamžitě zaplnily slzami a s dusivým vzlykem je zatlačil zpět, když se otočil, aby přede mnou skryl tvář.

Moje srdce se rozlámalo ještě víc, když se ke mně znovu otočil a já zahlédl slzy tekoucí po jeho obličeji. Slzy, které od něj nikdy nechci vidět. Chci ho jen slyšet smát se, vidět ho usmívat se a nikdy ho nevidět plakat.

Ale moje srdce začalo krvácet znovu, když začal mluvit.

"Já ti tvou lásku nemůžu opětovat, Caspiane, prostě nemůžu. Nikdy jsem nestál o vztah a ještě jsem nepotkal svého druha. Co kdybych ho našel za rok poté, co bychom spolu žili a ty ses do mě zamiloval ještě víc? Dokážeš si představit, jak moc by to bolelo, kdybych tě pak musel kvůli němu opustit? Protože já to udělám, nikdo nemůže opustit svého druha."

Moje srdce bylo na padrť, bolelo to tak strašně. Hlava mi klesla, když jsem začal plakat. Prostě jsem to nedokázal zadržet. Ramena se mi otřásala, jak jsem se zhroutil v pláči.

Zephyrin předstoupil vpřed a přitáhl si mě do náruče. Moje čelo se opřelo o jeho rameno, když jsem ho objal svýma rukama.

"Moc se omlouvám, kéž bych ti mohl dát to, co chceš, opravdu si to přeju! Ale nemůžu. Doufám, že najdeš své štěstí, doufám, že najdeš někoho, kdo ti dokáže dát to, co já nemohu."

Zněla Zephyrinova slova. Ale já nechci nikoho jiného, já chci jeho, miluju Zephyrina.

Zephyrin mi zezadu chytil hlavu, přitáhl si ji k sobě a já ucítil jeho rty na mém čele. Zadržel je tam na okamžik, než se ode mě odtáhl.

Přes své vlastní slzy sotva vidím jeho krásné, uslzené modré oči.

"Je mi to líto!" pronesl Zephyrin a pustil mě. Dívám se na Zephyrina, jak se otáčí a běží ke stromům. V půlce se naklonil kupředu, přeměnil se v Soru a zmizel v linii stromů.

Padl jsem na kolena, hlava mi klesla a já se znovu rozplakal.

....

Týdny ubíhají a on si drží takový odstup; ale nedávám mu to za zlé. Alespoň mě úplně neignoruje. Když na cvičišti potřebuji poradit, pořád mi pomáhá. Ale tam to taky končí. Nejenže jsem ztratil jakoukoliv naději na vztah s ním, ale ztratil jsem i přítele.

Co je však horší, Nyko je potichu a drží si odstup. Většinu času pobývá v koutku mé mysli, stočený do klubíčka.

Jeho pocity a myšlenky jsou zablokované. Nemůžu se ubránit myšlence, jestli se na mě nezlobí. Jestli mi to neklade za vinu.

Ještě nikdy jsem se necítil tak osamělý...