Z pohledu Caspiana

Dům je tichý a ponořený do tmy. Jediným zdrojem světla je svíčka vedle mě na nočním stolku, která prosvěcuje místnost tak akorát, abych zahlédl tu skvrnu na stropě. Trhnu sebou při hlasitém zadunění hromu, a místnost krátce ozáří záblesk blesku, než zaslechnu hlučný příval deště bušícího do mé střechy.

Zvednu ruku a setřu si tvář, slzy stírám pryč, zatímco dál civím na to jedno místo a doufám, že ta oprava, co jsem udělal, vydrží a že do střechy nezačne znovu zatékat.

Zvuk deště ještě zmohutní, když se nebe otevře a pustí to naplno. Horké slzy mi stékají po tváři rychleji a já se neubráním myšlence, jestli to nebe nepláče se mnou. Přetočím se na bok a konečně tak spustím oči z oné skvrny.

Popadnu polštář vedle sebe a obtočím kolem něj paže. Cítím se tolik sám; strávil jsem v tomhle domě celý den. V mojí hlavě bylo ticho, až moc velké ticho. Jako by tam celý den spal. Takhle se cítí lidé? Nesnášel bych být člověkem, je to tak osamělé.

Ramena se mi roztřesou, když pláču ještě silněji s přáním mít někoho, aspoň jednoho člověka v mém životě.

"Je mi to líto, Caspiane." Zaslechnu tichý hlas Nyka a já se usedavě rozpláču.

"Nyko... je mi to tak líto, chyběl jsi mi! Promiň, že jsem ho odehnal. Prosím, nenáviď mě."

"Nenávidím tě, miluju tě, Caspiane! Nebyl jsem naštvaný, byl jsem zraněný, doufal jsem, že bude náš. Miluju ho... Jen jsem byl tak unavený a nemohl jsem mluvit. Působilo to jako odmítnutí a vzalo mi to spoustu sil."

"Je mi to tak líto, Nyko! Neuvědomil jsem si, jaký to na tebe bude mít dopad."

"To je v pořádku, cítím se už lépe. Mám teď trochu víc energie...

Ten déšť zní nádherně, že, Caspiane?" pronesl Nyko, a já jsem zavřel oči, abych si ho představil. Představil jsem si, jak mu prsty projíždím srstí a on začal příst. Ucítil jsem onen známý pocit, jako by si třel tvář o vnitřek mé hlavy.

"To ano, zní nádherně. Tolik jsi mi chyběl, Nyko!"

"Tys mi chyběl taky, Caspiane!" zamumlal tiše Nyko, když usínal.

....

Jsem ve větší depresi než kdy dřív, mám problém se donutit i najíst nebo dělat cokoliv jiného než trénovat a chodit na hlídky. Pořád si kladu otázku, jestli odchází kvůli mně... Je to má chyba? Proto odchází?

Včera nám bylo sděleno, že Zephyrin odchází. Moje srdce se znovu rozpadlo na milion kousků. Z nějakého důvodu to působilo, jako bych ho ztrácel úplně znova.

Zephyrin se ujímá nové pozice. Bude vést pětadvacetičlenný tým válečníků, se kterými bude cestovat po státech a cvičit další smečky, které potřebují pomoc.

Bude pryč šest měsíců, pak se na tři měsíce vrátí domů a pak zase na půl roku odjede. Cyklus takhle pokračuje, dokud se sám nerozhodne, že už dál cestovat nechce.

Nemůžu si pomoct, musí to být moje vina. Odchází snad kvůli mně, aby mě už nemusel vídat?

Odtlačil jsem se z postele a postavil na nohy. Přešel jsem k vchodovým dveřím, nasunul si boty a vyšel z domu. Potřebuju odpovědi, potřebuju vědět, jestli jsem tím důvodem já.

Na tvářích cítím chladný závan ostrého ranního větru; vzhlédnu k obloze, kde právě vychází slunce. Je příliš brzy ráno a dnes nemáme žádný trénink. Znáte-li ale Zephyrina, s největší pravděpodobností je stejně na cvičišti.

Jak se mi naskýtá výhled na cvičiště, okamžitě ho zahlédnu. Vidím jeho bílé vlasy, jak poletují ve větru, zatímco prochází svými tréninkovými sestavami. Vypadá to skoro jako tanec a nedokážu si vybavit, jakému bojovému umění se to věnuje.

Moje bohyně, celého mě to uchvátilo!

Jeho paže se volně pohybují a nohy plynule napínají, jak přechází z jedné otočky do druhé. Natahuje se, než se začne pomalu točit. Jeho ruce víří a proplétají se v tanci přímo před mýma očima na cvičišti. Bílé vlasy zběsile bičují vzduch, jakmile zrychlí piruety a přejde do další řady technik.

Střídá chvaty jeden za druhým, přičemž se začíná pohybovat ještě rychleji. Tělo se prohýbá, nohy prudce vykopávají a on se v saltech přetáčí znovu a znovu, dokud nedopadne na zem a málem ztratí rovnováhu, když jeho zrak padne na ten můj.

Zephyrin zůstal stát, jakmile jsem se k němu začal pomalu přibližovat. Od toho dne u jezera je to poprvé, co ho vidím mimo trénink. Srdce mi buší v hrudi jako o závod. Cítím Nyka blízko povrchu; mýma očima vyhlíží, touží po tom vidět Zephyrina.

Moje srdce sténá bolestí, když od něj stojím na pár kroků. Nasávám jeho sladkou vůni a pozoruji kapičky potu na jeho linii vlasů. Je tak těžké tu stát a odolávat touze natáhnout ruku a dotknout se ho. Oh, jak hrozně bych to udělal.

"Odcházíš kvůli mně?"

"Ano, i ne. Odcházím kvůli tobě, a taky kvůli sobě," odpověděl Zephyrin.

"Co to jako má znamenat?"

"Odcházím, protože ti nechci ublížit... A odcházím i kvůli sobě samému. Protože se mi líbíš víc, než by mělo být povoleno, a já se do toho nemůžu pustit."

Pronesl Zephyrin a mě připadalo, že se mi zastavilo srdce. Líbím se mu... Víc, než by se slušelo, to bylo to, co řekl. Znamená to, že se mu líbím víc než jen kamarád. Pokud ano, proč se tomu jednoduše nepoddá? Proč nemůže zůstat a být se mnou?

"Nechoď!" vyhrkl jsem a slyšel jsem, jak mi přeskakuje hlas ze snahy nerozbrečet se.

"Nedělej to ještě těžší, než to už tak je. Už tak to je pro mě šíleně složité, prosím tě... Nezůstanu, nemůžu!" procedil skrz zuby Zephyrin a všiml jsem si, že jen stěží potlačuje slzy. Netušil jsem, že má ke mně natolik silné city.

Nechci, aby odcházel; z toho pomyšlení se mi zastavuje dech. Neměl jsem už šanci zadržet hlas srdce. Jaksi se zdá, že to na mě prostě má takový účinek. Ústa se mi rozevřela a proud slov se sám začal valit ven.

"Já nikoho dalšího nemám, Měsíční bohyně mi druhého druha nedá, a já si tě vybírám! Nechci nikoho jiného. Budu riskovat to zlomené srdce, kdybys nedejbože opravdu potkal svého druha. Jestli mi to dopřeje jen měsíc s tebou, beru to, jestli rok, vezmu si ho taky! Spokojím se s čímkoliv, co s tebou můžu mít, neodcházej!" odříkával jsem, zatímco se mé oči v půlce zalily slzami. Ve chvíli, kdy jsem ze sebe dostal poslední slovo, už jsem vzlykal.

Je to pravda, smířím se s jakýmkoliv zlomkem jeho pozornosti. Miluju ho a tolik po něm toužím, že přijmu cokoliv, co dostanu.

Spatřím mu slzy v očích; znatelně z něj vidím, jak stěží drží emoce pod kontrolou.

"Přestaň!... Prosím! Ty snad nevidíš, že jsem právě udělal přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout, a ani jsem se o to nesnažil? Jsi tak skvělý chlap, tohle si vážně nezasloužíš. Zasloužíš si po boku někoho, kdo ti tu lásku dokáže plně opětovat a nepustí tě na druhý konec světa.

Caspiane, ten někdo nejsem já. Už pro mě někde v tomhle světě jedna osoba existuje, prostě jsem toho svého druha zatím nepotkal. Být s tebou teď by pro mě znamenalo opustit tě hned poté, co by na mě přišla řada. A vím, jak strašně moc by tě to zlomené srdce bolelo. Nechci být tvůrcem dalších tvých neštěstí. Odcházím tedy spíš teď, dříve než to napáchá trvalé rány." Řekl Zephyrin a propukl v žalostný pláč.

Proč z toho všeho cítím tolik bolesti? Proč z toho nejsem schopný chytit dech? Došla mi slova a ze mě se nakonec vydral pouze hlasitý vzlykot zoufalství a už jsem to nedokázal udržet a sesypal se.

Natáhl jsem po Zephyrinovi ruku, ale ihned ji ucukl s vědomím, že se ho nejspíše nebudu moct dotýkat.

Sálal z něj ohromný vděk, když přistoupil o krůček blíž a stáhl mě do pevného objetí. Moji hlavu spustil přímo do ohybu jeho ramene a zabořil se do něj. Cítil jsem ty hřejivé ruce a přidržel ho tak silně, jak to jen šlo. Vždyť to bude nejspíše ten poslední dotyk, který spolu kdy zažijeme.

"Tolik se ti omlouvám, Caspiane! Kdybych tak býval věděl a nebyl jsem tak strašně slepý, mohl jsem tomu všemu zamezit daleko dříve, než by to zacházelo takhle daleko."

Chtěl toho ještě namluvit spoustu, ale přes ten můj neutišitelný pláč jsem se prostě zmohl jen držet ho v tom pevném stisku. Zmírnil se až později a dal mi možnost si trochu poplakat a pustit se jeho náruče.

"Problém tkví v tom, že tys za to nijak nemohl. Vlastně ses pořád jen projevoval sám za sebe. A já si tu pravou oblibu zamiloval jen tím, jak jsi vlastně normální. S žádným sváděním se nemusíš obhajovat, to tam vůbec nebylo. Prostě a jen Zephyrin ze svého vlastního podání...

Neměj strach, všechno bude dobré."

Pronášel jsem dál svou lítost; ani v tu poslední chvíli se jím nechci nechat litovat.

Zephyrinovy palce hladily hřbet mých rukou do těsného sevření.

"Přeji ti jenom a jenom to nejlepší, chlape. Chci vážně věřit v někoho poctivého po tvém boku a věřím v to šťastně až na věky!"

Prozradil mi Zephyrin a najednou po těch proslovech upoutal hned z údolí jakýsi roztřepaný bručivý zvuk. Nohy znatelně zasáhly půdu na cvičišti plnou silou.

Sám nevím z čeho plynulo to hluboké leknutí, obzvláště pohledem na zběsile vypadajícího Jupitera, jenž se k nám blížil ze všech svých sil.

Oči se mu potácely mezi mnou a Zephyrinem, evidentně nedokázal vůbec pochopit ten okamžik situace.

Zephyrin zvrátil ten obrovský tlak pohledu za mě s úsměvem.

"Vidíme se odpoledne na tréninku," a vzal si ten svůj typický hřejivý povzdech při mazlení k tváři Jupitera.

Jupiter okamžitě zmírnil své pohyby a otřel tu tvář s radostí přímo na Zephyrinovu hrudní desku. Zpozoroval jsem chybějící dosah těch obejmutí okolo masivního krku obřích dimenzí Jupitera, u čehož by se musel smát vážně asi každý.

Našteloval jsem se a bez okolků vypravil nazpět rovnou do svého obydlí.