Zapsala jsem si do deníku.

„10. září 2012, zataženo.

„S profesorem Korganem se plavíme na moři už tři dny, ale žádné mořské lidi jsme nenašli.

„Začínám o existenci mořských lidí pochybovat, ale sny mě ženou dál.

„Nechci, aby Korgan věděl, o čem se mi zdálo, a mám pocit, že mi něco tají.“

Když jsem se podívala na svůj odraz v okně kajuty, uvědomila jsem si, že jsem trochu zhubla. Moje postava byla štíhlejší a tvář bledá. Bylo to jasně vidět i bez většího zkoumání.

Vypadat takhle, spolužáci by se mi vysmáli. Ze všech témat výzkumu, která jsem si mohla vybrat, jsem zvolila tak obtížné.

Právě tehdy někdo zvenčí kajuty vykřikl: „Kaelen! Pojď rychle ven! Myslím, že pod vodou něco je!“

Odložila jsem pero a okamžitě vyběhla ven, přičemž jsem ve dveřích narazila do profesora Korgana.

Držel hlubinné monitorovací zařízení, které dokázalo sledovat podmínky pod hladinou.

Zvedl obrazovku zařízení před mé oči a vzrušeně zvolal: „Kaelen, podívej se na tohle! Není to mořský člověk? Nešálí mě zrak, že ne?“

Rozšířily se mi oči, zírala jsem na siluetu zobrazenou na obrazovce a zapomněla dýchat.

Silueta měla horní část těla lidskou, viděla jsem její rozpažené paže. Ale spodní část těla byl velký rybí ocas!

Je to tak, mořský člověk.

Přesně jako ten z mého snu, byli identičtí!

Cítila jsem bušení srdce až v krku a ruce se mi třásly.

Vzpamatovala jsem se. „Na co čekáte? Rychle hoďte síť!“

Mořský muž, kterého jsem viděla ve snu, byl tak silný, že kdybychom nepoužili rybářskou síť, nedokázali bychom ho chytit.

Korgan mě poplácal po rameni, jako by chtěl utěšit dítě. „Myslíš, že jsme tak hloupí jako ty? Proč si myslíš, že neodplouvá? Protože jsme ho nalákali na návnadu.“

I přesto jsem byla neklidná. Nemyslela jsem si, že mořští lidé jsou bytosti s nízkou inteligencí. Byli by opravdu tak snadno polapitelní jen pouhou návnadou?

V tu chvíli už se potápěči převlékli do výstroje. Když jsem sledovala, jak jejich postavy pomalu mizí ve vodě, cítila jsem se nesvá. Pokud by se zde nic nestalo, byl by to jeden z nejšokujících vědeckých objevů v biologii.

S touto myšlenkou jsem se začala připravovat na ponor, abych mohla s odchytem mořského muže pomoci.

„Kaelen, nedělej problémy! Nech to na profesionálech!“ vykřikl za mnou Korgan.

Chytil mě zezadu za pas. Chtěla jsem se vyškubnout a uniknout z jeho sevření, ale on mě trhl zpět. Ztratila jsem rovnováhu a svalila se na zem, přičemž můj zadek téměř přistál na jeho obličeji!

Myslím, že to musel udělat schválně.

Ušklíbl se. „Kaelen, chceš, abych ti políbil zadek?“

Zvedla jsem se, změřila si ho pohledem a vynutila si smích.

Korgan pokračoval: „Z biologického hlediska máš dobrou postavu a boky stvořené pro rození dětí. To je druhý šokující objev dnešního večera.“

Zvedla jsem nohu k kopanci a mířila na jeho koleno. „Tvrdost tvého kolena taky není špatná.“

Chtěla jsem zasadit další kopanec, ale právě tehdy mou pozornost upoutalo šplouchání na hladině.

Potápěči táhli k lodi zamotaný uzel. V něm byla bytost, která byla více než o polovinu větší než průměrný člověk.

Jak se zmítala, její dlouhý, krásný a zakřivený ocas se vymrštil ze sítě, zatímco se šupiny v noci jasně leskly.

Jeho ocas byl ebenový! Stejný odstín jako ten, který jsem viděla ve svých snech! Ocasní ploutev měla také rudé skvrny, velmi jasný odstín červené, jako čepel potřísněná čerstvou krví.

Nevěděla jsem, proč mě ten rudý odstín tak fascinuje, že jsem od něj nemohla odtrhnout oči.