„Včera jsem si toho mořského muže dál neprohlížela. Věřím, že vysoce inteligentní tvorové, jako jsou mořští lidé, by se v rozrušení uchýlili k extrémním opatřením, dokonce až k sebevraždě.

„Musela jsem zajistit jeho bezpečnost. Přiměji posádku lodi, aby pomohla připravit velkou akrylátovou nádrž.

„Kdykoli si vzpomenu na jeho pohled, nemůžu se ubránit chvění. Musím být první, kdo tuhle záhadu rozluští...“

Zatímco jsem si psala do deníku, ozvalo se zaklepání na dveře mé kajuty.

Okamžitě jsem deník zavřela a strčila ho pod deku. Nechtěla jsem, aby Korgan o mém deníku věděl.

Šla jsem otevřít a pak se došourala zpátky do postele, předstírajíc, že jsem se právě probudila.

Korgan mě chytil za prst, který byl včera zraněn, a začal ho dezinfikovat vatovým tamponem.

„Au! Děláš to schválně!“ vykřikla jsem.

Korgan mou nespokojenost ignoroval a řekl: „Varuju tě, nepřibližuj se k tomu mořskému muži sama. Jestli zjistím, že to děláš za mými zády, poneseš následky!“

Při těch slovech mě na varování štípl do rány na prstě.

„Jako by se to stalo! Neviděl jsi, jak mě včera napadl? Proč bych se k němu přibližovala sama, zvlášť když jsem tak bázlivá?“

Teprve pak uvolnil sevření mého prstu. V další vteřině mě však uvěznil v rohu místnosti, naše tváře jen centimetry od sebe.

„Kaelen, hraješ velmi nebezpečnou hru, pokud mě neposlechneš. Musíš vědět, že posádka téhle lodi spadá pod mou autoritu.“

Nevěřila jsem Korganovi ani slovo. Byl to jen profesor, jako by něčeho takového byl schopen.

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. „Pokud mi hodláte něco udělat, prosím, udělejte to. Pak můžu jít navštívit mořského muže, až budeme hotovi.“

Korgan na vteřinu v šoku ztuhl, než mě k sobě přitáhl. Celé mé tělo bylo přitisknuto k jeho a cítila jsem dokonce jeho dech.

Strachem jsem se začala bránit, nemohla jsem uvěřit, že to myslí vážně. Ale jako žena jsem se jeho síle nemohla rovnat.

V tu chvíli byly Korganovy proklaté oči chtivě upřeny na mou tvář. Jeho ruce se začaly neklidně pohybovat a držely mě na místě.

Můj profesor se ke mně skutečně choval takhle…

Ale teď nebyl čas zůstávat v šoku. Nemohla jsem dopustit, aby se věci vyvíjely směrem, kterým se ubíraly.

Okamžitě jsem zvedla tři prsty a přísahala. „Dobře, dobře. Přísahám, že mořského muže sama nenavštívím, jen mě pusťte!“

Teprve pak mě Korgan pustil, i když mě stále věznil v rohu a shlížel na mě, snaže se poznat, zda lžu.

Jeho dech byl krátký a zrychlený – bylo zřejmé, že je vzrušený, a nijak se to nesnažil skrývat.

Dokonce se naklonil dopředu, aby mě svou erekcí přitiskl do rozkroku a zastrašil mě.

Navenek jsem vypadala vyděšeně a dívala se na něj s prosebným výrazem.

Ale ve skutečnosti jsem byla zklamaná. Dokonce i jeho síla bledla ve srovnání s tím mořským mužem.

‚Sakra! Proč mě v tuhle chvíli napadá zrovna tohle!‘

Korgan nakonec odešel. Odpoledne mě ani neotravoval.

Nicméně vzpomínky na dokonalou tvář mořského muže a jeho pevný, silný ocas se mi v mysli neustále vracely.

Bylo to, jako by mě očarovala nějaká magie; byla jsem odhodlaná mořského muže důkladně prozkoumat a prostudovat.

Ve dvě hodiny ráno, v době, kdy jsou lidé nejvíce vyčerpaní, jsem neslyšně jako kočka seskočila z postele. Usoudila jsem, že Korgan a ostatní budou hluboko spát.

Vzala jsem si svítící tyčinku a úspěšně pronikla do prostoru pod palubou, kde byl mořský muž držen.

Když jsem otevřela dveře té kajuty, uviděla jsem mořského muže, jak tiše pluje v průhledné nádrži. Jeho dlouhé vlasy podobné chaluhám kolem něj vlály a vypadal jako král čekající na příchod svých hostů.

Zvuk otevíraných dveří ho vylekal a upřel na mě svůj pohled. Jako by na mě celou tu dobu čekal.