Nádrž nebyla osvětlená, takže jsem kromě obrysů neviděla jeho tvář jasně. I tak jsem cítila, jak mě jeho pohled sleduje.

Jeho pohled mě nutil se třást a měla jsem pocit, jako by mi nohy zdřevěněly, neschopné udělat další krok.

Zdálo se, že mořský muž dokáže číst mé myšlenky, protože jsem najednou měla pocit, jako by mě povzbuzoval, abych šla blíž. Musel zavřít oči, protože jsem už jeho děsivý pohled necítila.

Sebrala jsem odvahu a pokračovala k siluetě v nádrži.

Mořský muž v nádrži pokojně plul, vypadal, jako by spal. Ten pronikavý pohled, který jsem cítila předtím, musel být jen výplodem mé fantazie.

Jak jsem se přiblížila, viděla jsem ho lépe. Na jeho kůži jako by byla lesklá ochranná blána, která mě lákala k doteku.

Přes stěnu z průhledného akrylátu jsem si představovala, jaká by jeho kůže byla na dotek. Právě tehdy jsem si všimla vážného zranění na jeho pravé paži! Byla vidět dokonce i kost pod ním.

Podle tvaru rány se zdálo, že ji způsobil žralok.

To mě znepokojilo. Vzhledem k tomu, že dostal tak velkou dávku sedativ, musel být velmi slabý. Není divu, že byl tak tichý a tak klidně spal.

Za těchto okolností by ho rána takového rozsahu mohla zabít.

Nemohla jsem si pomoct a byla jsem ráda, že jsem si s sebou vzala lékárničku. Bez slova jsem vylezla na kryt nádrže.

Když jsem to udělala, mořský muž se také pohnul mým směrem. To ve mně vzbudilo podezření, že to udělal schválně.

Teď byl mořský muž přímo pod mýma nohama. Viděla jsem, jak rána na jeho paži zbělela z toho, jak byla příliš dlouho ponořená ve vodě.

Ujistila jsem se, že uspávací pistole je bezpečně v pouzdře u mého pasu, a rozhodla se otevřít kryt nádrže.

‚Kaelen, musíš se uklidnit! Tohle je poprvé, co jsi tak blízko živému mořskému muži. Nesmí dojít k žádné chybě!‘ řekla jsem si.

Klekla jsem si na jedno koleno a hleděla do otvoru, kterým by mohl prolézt jen jeden člověk.

Podle očekávání mořský muž pomalu vystrčil hlavu nad hladinu. Moje mysl zůstala prázdná a já zatajila dech.

Nakonec se jeho celý trup vznášel nad hladinou a kapky vody z toho pohybu na mě vystříkly. Cítila jsem se jako hypnotizovaná, když se můj pohled pomalu zvedal od jeho břišních svalů k jeho tváři.

Tvář, která byla pohledná nad rámec slov.

Kdybych ho měla hodnotit podle lidských měřítek, byl by považován za směs různých etnik. Neexistovala však žádná lidská rasa, která by měla vzhled s tak dokonalou kombinací divokosti a elegance. Jeho tvář nebyla krásná v běžném slova smyslu, ale přesto mě omráčila. Jeho oči v sobě nesly hloubku oceánu a jeho pohled byl krutý.

Koutky jeho úst se začaly křivit do úhlu, jako by se mi vysmíval.

Zatímco jsem na něj nechápavě zírala, jeho paže už dosáhly okrajů otvoru nádrže. Jeho urostlá horní část těla mě už uvěznila ve svém stínu.

Kapky vody stékaly a dopadaly na mě. Překvapením jsem upustila svítící tyčinku do nádrže.

Náhlá tma způsobila, že tato situace působila ještě děsivěji. Chtěla jsem vstát a ustoupit. Ale ztratila jsem rovnováhu, uklouzla a dopadla tvrdě na zadek.

Kolem mě se rozlinula ona známá vůně ze snu a v již tak tmavé místnosti mi rozmazala vidění.

Právě tehdy mi nohy sevřelo něco mokrého a slizkého.

‚Ten chladný a slizký pocit. To jsou ruce toho mořského muže!‘

Zatímco mě svíral za nohy, vytahoval se nahoru a jeho dlouhé, mokré vlasy mi promáčely oblečení.

Byla jsem vyděšená. Hmátla jsem po uspávací pistoli u pasu a čekala na příležitost vystřelit.

Ale pak se mořský muž přestal po mně šplhat, jakmile dosáhl mého břicha!

Jeho pohled padl na oblast pod mým pupkem, jako by se díval na čerstvý a chutný kus ryby.

Vzduch se zastavil.

‚Jak je to možné? Spletl si mě mořský muž s jídlem a chce sníst nejměkčí část mého těla?‘

Pak mě napadl ještě horší dohad. ‚Oblast pod mým břichem je můj rozkrok, snad se nechystá...‘

V duchu jsem na sebe křičela a neodvažovala se v tomto proudu myšlenek pokračovat.