S pochybnostmi hledím na ten obrovský dům před sebou. Slyším, jak někde venku hraje hlasitá hudba. Také slyším křik dětí, jak se baví.

Krystal měla osmé narozeniny a já nebyla pozvaná. Ani jsem nevěděla, že se koná oslava. Jak ubohé to je? Nevědět, že vaše dcera už má naplánovanou oslavu narozenin?

Volala jsem Darrenovi, abych se ho zeptala, co mám naplánovat. Rozčíleně mi odpověděl, že Miranda už všechno zařídila. Že se nemám obtěžovat chodit, protože ani on, ani Krystal mě tam nechtějí.

Vždycky jsem ty oslavy plánovala já a vždycky se konaly u nás doma. Ale letos se to odehrávalo u Mirandy.

Krystal ji o to prý sama požádala. Protože podle ní já ty oslavy neplánuji tak, jak by si přála. Prý byly vždycky nudné a hnusné a nenáviděla je.

Bolelo mě vědomí, že se Krystal ta práce a úsilí, které jsem do plánování vkládala, nikdy nelíbily ani je neocenila. Že to nestačilo. Že ty oslavy nenáviděla.

Povzdechla jsem si, vědoma si toho, že Miranda převrátila naruby všechno, co jsem kdy udělala. Že všechno mé úsilí nejsou nic víc než rozmáčknutí brouci pod jejíma nohama.

Proč to sakra pořád tak bolí? Už je to několik měsíců, co se vrátila. Už bych si na tu novou realitu měla zvyknout, ale já se pořád držela.

„To zvládneš, Ren,“ zamumlala má vlčice Blue. Snažila jsem se najít odvahu dojít k jejímu domu. Na místo, kde jsem zůstávala nechtěná.

„Je to oslava našeho štěněte a neměly bychom u toho chybět,“ pokračovala.

Jestli jsem si myslela, že to, co udělal Darren, bylo bolestivé, tak jsem neměla ani tušení, jak mě tohle rozervá. Že mě Krystal a Darren nechtěli v den, kdy jsem ji sakra porodila. Zlobila jsem se na oba, a pak se ten hněv změnil v bolest.

Odehnala jsem ty myšlenky a vykročila vpřed. Dveře byly otevřené, tak jsem vešla dovnitř a zůstala v úplném úžasu. Všechno bylo nádherné, Miranda odvedla opravdu skvělou práci. Vypadalo to jako z pohádky.

Šla jsem za zvukem hudby a skončila na zahradě. Bujné pole bylo proměněno v sen. Zem pokrývaly růžové a bílé květy. Stoly byly prostřené třpytivými zlatými ubrusy.

U každého stolu byly čtyři židle potažené bílým saténem a převázané zlatými stuhami. Všechno vypadalo luxusně a honosně. Není divu, že Krystal mé oslavy nenáviděla.

Mé sebevědomí dostalo ránu při vědomí, že nic z toho, co jsem udělala, nebylo pro Krystal dost dobré.

„Co tady děláš?!“ ten výkřik mě vytrhl z myšlenek.

Otočila jsem se a uviděla Krystal. Hleděla na mě s hněvem a odporem. Jako by už jen má přítomnost měla zničit její den. Její křik přilákal pozornost hostů. Lidí i vlků.

Nemluvila jsem. Nedokázala jsem pochopit, co se v Krystal změnilo. Proč mě najednou tak nenáviděla. Udělala jsem něco? Řekla jsem něco?

„Nechci tě tady, odejdi a už se nevracej!“ křičela. Ruce měla pevně sevřené v pěsti.

„Zlatíčko, přišla jsem ti přinést dárek,“ řekla jsem jí jemně. Hlas se mi třásl, jak jsem se snažila potlačit slzy.

Opravdu jsem se snažila. To poslední, co jsem potřebovala, bylo stát se tématem hovorů celého města. Skrze pouto jsem cítila lítost našich smečkových druhů. A vím, že většina s tím, co Darren dělá, nesouhlasí. Ale já o jejich lítost nestojím. Jen chci svou rodinu zpátky.

Krystal natáhla ruku, aby si dárek vzala. Už jsem si chtěla úlevou vydechnout a usmát se na ni. Ale pak udělala něco, co jsem od ní nikdy nečekala.

Hodila dárek na zem a pak na něj dupla. Rozbila panenku, kterou jsem jí koupila. Dívala jsem se na tu rozbitou panenku, která byla dokonalým odrazem mého zlomeného srdce. Dupla na tu panenku stejně, jako právě dupla na mé srdce.

„Řekla jsem ti, že tě tu nechci a nechci ani tvůj blbej a hnusnej dárek,“ vyštěkla na mě. Třásla se, jako by nedokázala ovládnout svůj vztek a nenávist.

Jak to mohlo dojít až sem? Co měla Miranda, co jsem já neměla? Co na ní bylo takového, že ji má rodina milovala, ale mě nenáviděla?

Všechno, co jsem kdy dělala, bylo, že jsem je milovala. Dala jsem jim celou sebe. To nejlepší ze mě. Udělala jsem vše, co bylo v mých silách, abych byla dokonalou družkou a manželkou. Abych byla dokonalou matkou, ale zdálo se, že nic z toho nestačilo. Protože Miranda mě v jejich srdcích snadno nahradila.

„Krys…“ vydechla jsem její jméno přes hrdlo stažené bolestí a slzami.

Přerušila mě křikem. „Ne! Nenávidím tě a tatínek tě taky nenávidí. Nechceme tě tu. Tatínek si vezme maminku Mirandu, ale ty to nechceš, protože jsi špatný a zlý člověk. Žárlíš na ni, protože je hezčí než ty a ty jsi ošklivá. Jestli nenecháš tatínka být šťastným, budu se modlit k bohyni, aby tě potrestala a poslala do pekla!“

Vrávoravě jsem ustoupila, protože jsem měla pocit, jako by mě někdo fyzicky udeřil. Nejenže mě nenávidí tak moc, že by mi přála peklo, ale Darren se navíc plánuje s Mirandou spojit.

Jak se to stalo? Jak jsem se z její matky stala padouchem v jejich pohádkovém příběhu?

„Takhle to nemyslíš, Krystal. Já jsem tvoje maminka,“ vykřikla jsem, neschopná zastavit proud slz.

Proč mám pocit, že mi někdo rve srdce na kusy? Jako by ho rozsekali na mleté maso?

„Už nejsi moje maminka. Mám jenom jednu matku a to je maminka Miranda,“ prohlásila důrazně. Pak se ke mně otočila zády a běžela k Mirandě.

Miranda ji objala, vrhla na mě zlostný pohled a šeptala jí slova útěchy. Jako by ona byla její biologickou matkou a já tou druhou ženou. Tou, která jim zničila jejich šťastný den.

Nemohla jsem uvěřit, že mě Krystal právě zapřela. Před všemi hosty. Jak mi to mohla udělat? A jak jí to mohl Darren dovolit? Jak mohli dát přednost Mirandě přede mnou?

Zbývající kousky mého srdce se tříštily. Nemyslím si, že by existovalo něco, co by ho mohlo spravit a scelit.

Než jsem vůbec dostala šanci posbírat svou důstojnost ze země, byl u mě Darren. Popadl mě bolestivě za paži a vlekl mě pryč.

„Prosím, Darrene…“ prosila jsem ho, když jsme byli skoro u dveří.

„Drž už kurva hubu, ty blbá krávo!“ zakřičel. Byl naprosto nepříčetný a zuřil. Oči se mu měnily z černé na žlutou.

Zmlkla jsem, naprosto šokovaná tím, jak mě nazval. Jako bych nebyla nic víc než otravná coura, která se snaží rozbít jeho šťastnou rodinu.

Kurevsky to bolelo.

Jeho prsty opustily mou paži a sevřely se mi kolem krku. Silně stiskl a začal mě dusit. Jeho drápy se mi zarývaly hluboko do krku. Cítila jsem, jak mi po kůži stéká krev. Už mi smáčela blůzu.

„Ať je to kurva naposledy, co tě vidím v blízkosti Krystal nebo mě. Nedotýkej se jí, nedívej se na ni a ani s ní sakra nedýchej stejnej vzduch. Jestli se k nám přiblížíš byť jen na krok, tak tě kurva zabiju,“ vyhrožoval mi tvrdým hlasem.

„Ale je to moje dcera,“ zašeptala jsem a po tváři mi stékaly slzy.

Jeho hlas byl chladný a definitivní, když odpověděl: „Slyšela jsi ji… neznamenáš pro ni nic a neznamenáš nic ani pro mě.“

Bez dalšího slova mě vystrčil ze dveří a zavřel je. Snažila jsem se pád ztlumit tím, že jsem dopadla na ruce a kolena. Ani jsem nevnímala, že jsem si je odřela. Nebo že můj krk, ačkoliv se začal hojit, stále krvácel.

Bolest z fyzických ran se nedala srovnat s tou v mém srdci. Jak mám bojovat, když se cítím tak zlomená? Mám o ně vůbec bojovat, nebo to prostě vzdát? Když se ke mně otočili zády a nenávidí mě. Jaký to mělo vůbec smysl? Už mě nechtějí, nechtějí nás. Blue, zraněná k nepopsání, se stáhla do pozadí mé mysli.

„Ahoj,“ vytrhl mě z transu jemný dětský hlásek.

U mého auta stál asi desetiletý chlapec. Měl blonďaté vlasy a šedé oči. Byl to pohledný kluk a vypadal mi hrozně povědomě.

„Můj tatínek říká, že hezký holky by neměly plakat. A ty jsi ta nejkrásnější paní, jakou jsem kdy viděl,“ řekl mi mile a přesvědčivě.

Dotklo se mě, že si tenhle kluk myslí, že jsem krásná, zatímco moje vlastní dcera ne.

Kleknula jsem si k němu, i když mi to způsobovalo bolest.

„Děkuju ti, fešáku. Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se s uslzeným úsměvem a snažila se si utřít oči.

Usmál se na mě a sakra, ten úsměv mu úplně rozzářil tvář.

„Já jsem Jax… a ty jsi Krystalina máma. Nechci být zlý, ale Krystal teď moc nemusím. Byla na tebe zlá a mě to naštvalo. Taky nemám rád svoji mámu ani Krystalina tátu, to, co ti dělají, není hezký. To oni by měli být potrestaní,“ řekl s nádechem hněvu a rukama sevřenýma v pěst.

Došlo mi to, až když domluvil. Tenhle kluk, který se mě snažil utěšit, byl syn Mirandy.

Také mě napadlo, že bych ho mohla poštvat proti jeho matce. Napovídat mu spoustu věcí, aby ji nenáviděl, ale neudělala jsem to. Nemám to v povaze. Nikdy bych takovou bolest nepřála žádné matce.

„Já vím, zlato, ale pořád je to tvoje máma, ať se děje cokoli. Měl bys ji mít rád a vážit si jí,“ řekla jsem klidně a jemně.

Chvíli se na mě intenzivně díval, než řekl: „Dobře, ale pamatuj si, že i když tě oni nemilují, já jo a jsi nejlepší.“

Pak mě objal, políbil na tvář a odešel. Nevím, co na tom Jaxovi bylo, ale cítila jsem k němu pouto. Něco mi říkalo, že naše cesty jsou spolu nějak spojené.

Nastoupila jsem do auta a odjela pryč od své dcery a druha. Poprvé po měsících jsem se cítila lépe. A to všechno díky synovi mé nepřítelkyně.