Procházím chodbami své téměř prázdné firmy. Se svou nejlepší kamarádkou jsme vybudovaly značku Ruby's Collection úplně od nuly. Ruby's Collection vzkvétala. Patřila mezi deset nejlepších módních společností. Teď se hroutila.

Darren dodržel svůj slib, že mě zničí. Mé jméno bylo vláčeno bahnem v časopisech a drbech. Byla jsem vykreslena jako ta zlá.

Ta mrcha, která se připletla mezi staré milence. Ta zrádná manželka, která odmítá pustit muže, jenž ji už nechce. Ta smutná a zahořklá žena, která se odmítá vzdát.

Nadávali mi. Zažila jsem kyberšikanu. Byla jsem líčena hůř než ďábel. Má dobrá pověst v lidské společnosti byla zničena. Většina lidí i vlků už se mnou nechtěla mít nic společného.

Ztratili jsme investory. Naše zisky drasticky klesají a zaměstnanci nás opouštějí. Už nechtějí pracovat pro „stvůru“, jako jsem já.

Já jsem byla ďábel, zatímco Miranda byla anděl. Já jsem byla ta, kdo se je snažil rozdělit, a ne naopak. Nenáviděla jsem všechno, co se dělo, ale nemohla jsem to ovlivnit.

Stejně jako v ostatní dny, má sekretářka není nikde v dohledu. Mám pocit, že i ona se chystá firmu opustit.

Vejdu do své kanceláře, ale rázem se zastavím. V mé kanceláři stojí muž, kterého jsem dosud viděla jen v časopisech. Ovládá ten prostor, jako by mu patřil. Jako by to bylo jeho osobní hřiště.

Sebastian Ashford je velmi mocný muž. Jak v lidském, tak ve vlčím světě. Náleží mu neoficiální titul alfa všech alf. S vlkem, kterého lze popsat jedině jako bestii, byl zosobněním nočních můr. Je to také bývalý druh Mirandy.

„Jak vám mohu pomoci, pane Ashforde?“ zeptala jsem se ho, když jsem našla hlas.

Hned neodpověděl. Jen si mě prohlížel těma lesně zelenýma očima. Jako by viděl tu bolest, která v mém nitru působila spoušť.

Je vysoký, kolem šesti stop, možná i víc. Husté vlasy černé jako půlnoc. I když má na sobě oblek, je poznat, že je pod ním ve skvělé formě.

Je přitažlivý v každém smyslu slova. Škoda jen, že mé srdce už nikdy nebude celé. Nikdy nebude schopné bít pro někoho jiného. S muži jsem skončila.

„Můj syn o vás pořád mluví. Musel jsem se přijít podívat, co je to za povyk,“ řekl hlubokým, chraplavým hlasem.

Jen jsem na něj zírala a nevěděla, co říct.

„Chci vědět, jaké s ním máte úmysly.“

Nastal tak blízko, že jsem cítila jeho tělesné teplo. Blue na chvíli ožila, než se zase uložila k spánku.

„Nic zlého. Je to hodný kluk a utěšil mě, když mi bylo nejhůř,“ zamumlala jsem. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí.

„To by bylo lepší, Zrzko. Protože jestli zjistím, že ho využíváš jako pomstu proti té jeho matce, roztrhám tě na kusy. Nezbude z tebe nic, co by se dalo pohřbít,“ pohrozil nebezpečně tichým hlasem.

Viděla jsem tu bestii, o které všichni mluví. Číhala těsně za těma hypnotizujícíma, chladně šedýma očima. Měla bych se bát, ale z nějakého důvodu jsem se nebála.

Stejně jako u jeho syna, i k němu mě něco přitahovalo.

„To bych nikdy neudělala. Mirandu sice nenávidím, ale nikdy bych k pomstě nepoužila nevinné dítě.“

I dál se na mě díval tím zvláštním způsobem. Jako by mi prohledával duši. Jako by se učil všechna má tajemství.

S posledním varovným pohledem odešel a vzal s sebou svou zdrcující přítomnost. Ve chvíli, kdy byl pryč, se místnost okamžitě zdála prázdná.

Vrátila jsem se k práci. Snažila jsem se soustředit, i když jsem dobře věděla, že je to nesplnitelný úkol.

O několik hodin později do mé kanceláře vtrhl Darren. Byl naprosto vytočený a dštil oheň.

„Drž se kurva dál od mých rodičů. Nevím, cos jim nakecala, že Mirandu tak nenávidí, ale nenechám tě, abys do nich zasekla ty svý špinavý drápy,“ křičel, hlas plný nenávisti a opovržení.

Ušklíbla jsem se. „Pochybuju, že nad nimi mám nějakou moc. Nenávidí Mirandu za to, co udělala tobě. Ne kvůli něčemu, co jsem jim řekla já.“

Podíval se na mě. V očích měl čirý odpor. Jak je možné, že se veškerá láska změnila v nenávist? Já to prostě sakra nechápu.

„Podepiš ty posraný papíry a nech mou rodinu na pokoji. A nejlíp uděláš, když prostě kurva chcípneš, ulehčilo by mi to život.“

Jeho slova mě roztříštila o kousek víc. Blue i já jsme zůstaly zlomené způsobem, ze kterého se, jak se obávám, už nikdy nezotavíme.

Otočil se k odchodu, ale já ho zastavila.

„Počkej,“ vykřikla jsem, ale znělo to spíš jako zakňučení. „Buď ke mně upřímný. Miloval jsi mě vůbec někdy? Těch deset let, co jsme byli spolu, miloval jsi mě, nebo to pro tebe bylo jen divadlo?“

Kurevsky jsem se té odpovědi bála, ale prostě jsem to musela vědět. Doufala jsem, že mě aspoň v jednu chvíli miloval. Že mu na mně aspoň trochu záleželo. Že se mnou byl šťastný. Jeho odpověď mě mohla zničit, ale potřebovala jsem ji slyšet.

Povzdechl si a pak odpověděl: „Myslím, že ne. Mé srdce ti nikdy doopravdy nepatřilo, vždycky bylo Mirandy. Ty jsi mu jen dělala místo, ale nikdy nebylo tvoje, takže pojďme prostě ukončit tuhle frašku, abych mohl být konečně s jedinou ženou, kterou jsem kdy miloval. Máme deset let zpoždění.“

Bez dalšího slova odešel. Vyšel ze dveří, jako by právě odcházel z mého života.

Padla jsem na kolena. Srdce se mi svíralo bolestí. Měla jsem pocit, jako by se má duše roztrhla vejpůl. Nikdy mě nemiloval. Ani jednou. Jen mě využíval.

Bolest z tohoto zjištění byla zdrcující.

„Zastav to, Blue. Prosím, ať ta bolest zmizí,“ prosila jsem ji.

Odpověděla stejně zlomeně: „Kéž bych mohla, má drahá člověčice.“

Nevím, jak dlouho jsem ležela na zemi, když jsem ji uslyšela. „Ren?“

Zvedla jsem hlavu a uviděla svou nejlepší kamarádku Claire, jak stojí ve dveřích. Během několika sekund si ke mně klekla.

„Ach, Renny, co ti to provedl?“

A to bylo všechno, co stačilo, abych se zhroutila. Vrhla jsem se jí do náruče. Konečně jsem se zlomila, z hloubi mé umučené duše se vydral vzlyk. Vypustila jsem tu bolest, hněv, frustraci a nenávist, které jsem v sobě dusila.

Hráz se protrhla a slzy, které jsem zadržovala, začaly proudit. Vylila jsem své srdce Měsíční bohyni. Plakala jsem nad těmi hnusnými kartami, které mi život rozdal. Nad tou bolestí, kterou do mého života dopustila. Nad tou rozbitostí, o které jsem si byla jistá, že už ji nikdy nikdo nespraví. Nad svým zničeným srdcem.

Když jsem skončila, cítila jsem se prázdná. Jako by tam, kde dřív byla má duše, zela díra.

„Promiň, Blue, ale musíme to udělat,“ zašeptala jsem, bojovnost mě úplně opustila.

„Já vím. Udělej, co musíš, abys zachránila to málo, co z nás zbylo,“ zakňučela, než se stáhla do hlubin naší mysli.

Otočila jsem se ke Claire a zašeptala slova, která mě rvala: „Končím.“

Neřekla ani slovo, jen přikývla. Slzy jí tekly, zatímco mě pevně svírala v náručí.

************************************************

Zírám na sebe do zrcadla a nemůžu uvěřit, jaká žena na mě hledí.

Vypadá unaveně a zlomeně. Má kruhy pod očima, plešatou kůži a prořídlé vlasy. Zhubla a oblečení na ní visí. Vypadá jako stín svého dřívějšího já.

Zavřu oči. Modlím se, aby až je zase otevřu, byly čisté. Vůbec to nepomáhá. Bolest je tam pořád. Stále plave v jejich hloubkách. Číhá na povrchu.

Hluboce se nadechnu a opustím koupelnu. Stojím v pokoji, kterému jsem říkala svůj. Je vtipné, jak se věci během několika měsíců změní. Jak drasticky se váš život může zvrtnout špatným směrem.

Rozhlédnu se a ujistím se, že jsem tu nenechala nic důležitého. Všechno, co vlastním, je zabalené. Zbytek věcí, které mi dal Darren, je buď spálený, nebo darovaný. Všechno jsem vyklidila. Nezůstal po mně ani náznak, že jsem tu kdy žila.

„Jsi připravená, Blue?“ zeptala jsem se své vlčice potichu.

„Jo. Tak připravená, jak jen budu moct být,“ odpověděla, hlasem sotva nad úrovní šepotu.

Je zraněná a s každým dnem se víc a víc uzavírá do sebe. Nemohla jsem jí dovolit, aby vyhasla. Byla jediná, kdo mě držel nad vodou.

Odcházím rovnou na letiště. Všechno je vyřízeno. Rozlukové papíry už jsem podepsala. Nechala jsem také právníka vypracovat papíry o péči o dítě. Podepsala jsem plnou péči o Krystal Darrenovi.

Trhalo nám to srdce. Ale věděly jsme, že Krystal by si nikdy dobrovolně nevybrala zůstat s námi. Nutit ji by jen vedlo k tomu, že by nás nenáviděla víc.

Netušila jsem, kam půjdeme. Jen jsme musely jít někam daleko. Tam, kde nám nebude neustále připomínáno všechno, co jsme ztratily.

Tam, kde nebudeme vídat Darrena a Krystal šťastné, zatímco my stojíme stranou, nechtěné. Musely jsme pryč, protože s každým dnem jsme měly pocit, že umíráme o kousek víc.

Každý den jsme měly pocit, že jsme o krok blíž k tomu, aby nás pohltila temnota, která nás obklopuje.

„Blue?“ zavolala jsem. Potřebovala jsem ji pro tento další krok.

„Jsem tady, lásko. Udělej to, pusť to,“ pobízela mě. Dodávala mi sílu, kterou jsem potřebovala.

„Já, Lauren Smithová, přetínám veškerá pouta s alfou Darrenem Westem a smečkou Silver Mist. Prohlašuji, že jsem nyní osamělá vlčice bez smečky.“

Ve chvíli, kdy jsem ta slova dořekla, ucítila jsem, jak se mi v mysli začíná hroutit smečkové spojení. Ten šum, který tam v pozadí mé mysli byl vždycky přítomen, teď utichl.

Po tváři mi stekla slza, jak spojení se smečkou úplně vyhaslo.

Smířila jsem se s tím, že jsem právě přerušila poslední vazbu, kterou jsem měla k Darrenovi a Krystal.

Blue a já jsme teď byly skutečně samy.