Má nová sekretářka vchází do mé kanceláře se stosem papírů. Součástí jsou i noviny a časopis. Poté, co mi podala kávu, potichu odejde.

Pracuji s ní sice jen pár dní, ale upřímně, je nejlepší. Pracuje efektivně. Chodí včas a nedrbe. Což mi naprosto vyhovuje.

Beru do ruky časopis, potřebuji se rozptýlit. Jsem zavřená v kanceláři. Snažím se dohnat práci. Odcházím jen tehdy, když se musím jít osprchovat a převléknout. A také když jdu za Masonem.

Titulní strana je o mně. Nevím, jestli na ně mám být naštvaná, nebo jim poděkovat. Poděkovat proto, že šíří tu zprávu. Už nejsem rohožka, po které by se dalo šlapat.

„Lauren Smithová je zpět a je chladnější než Antarktida,“ stojí tam.

Pod titulkem je fotka, jak dávám facku tomu hlídači. Pak následuje článek o tom, co se ten den stalo.

Někdo ten příběh a tu fotku pravděpodobně prodal. Ten dotyčný dostane padáka. Jakmile zjistím, kdo to sakra byl.

„Nemají ani tušení, jak moc naše srdce vychladlo,“ říká Blue.

Pousměju se nad tím, protože je to svatá pravda. Naše srdce tak moc vychladlo. Pravděpodobně by zmrazilo každého, kdo by se k němu zkusil přiblížit.

Ale není to tak, že když vás někdo rozdrtí? Buď zůstanete zlomení, nebo vstanete. Nechtěla jsem zůstat zlomená. Nechtěla jsem dál pomalu umírat bolestí a žalem. Nelíbilo se mi, jaká žena se ze mě stala.

Takže jsem své srdce zmrazila. Zmrazila jsem tu bolest a utrpení hluboko uvnitř. Tam, kde už jsem to nemusela cítit.

Bolest vás změní a změnila i mě. Byla jsem naivní husa. Nosila jsem srdce na dlani pro lidi, kteří si to nezasloužili. Dala jsem do toho úplně všechno.

Nakonec jsem byla využita a pak odhozena. Ti samí lidé se obrátili proti mně a zlomili mě. Už nikdy nedovolím, aby se to opakovalo. Musela jsem zabít své staré já.

„Potřebuju se proběhnout,“ povzdechne si Blue. V jejím hlase je jasně slyšet touha.

„Já vím, brzy něco najdu.“

Vzhledem k tomu, že jsem osamělá vlčice bez smečky, bylo pro mě těžké volně běhat. Většina pozemků jsou teritoria. Ty, které nejsou, vlastní lidé. Lidé, kteří rádi loví.

Dívala jsem se po nějakém domě. Po takovém, který má opravdu velkou zahradu, abychom se mohly proběhnout. Takový, který by byl v ústraní. Kde bych se nemusela bát sousedů, že uvidí vlka na mém pozemku.

Někdo klepe na dveře. Říkám dotyčnému, ať jde dál. Ve chvíli, kdy vejde, si přeju, aby na místě padl mrtvý.

„Co chceš?“ zeptám se otráveně.

Darren stojí v mé kanceláři a vypadá nejistě.

Odpoví klidně: „Přišel jsem se podívat, jak se ti daří.“

Nevěřícně na něj zírám. Co je to s ním a Mirandou, že si myslí, že jsme nějací nejlepší kamarádi?

„A proč bys to proboha dělal?“

„Možná jsme se rozešli, ale pořád mi na tobě záleží. Byl bych rád, kdybychom zůstali přáteli.“

Tentokrát se rozesměju. Zhluboka, od srdce. Blue se mi v hlavě posmívá.

Vypadá tak nevinně zmateně. Jako by nedokázal pochopit, proč se sakra směju.

„Byl jsi můj přítel, když jsi mi nadával do krav?“ zavrčím na něj.

Chce něco říct, ale já ho přeruším. Můj hlas zchladne. „Záleželo ti na mně, když jsi mě vykopnul z oslavy mé dcery? Nebo když jsi mi rval drápy do krku? Nebo když jsi mě podváděl?“

Neodpovídá mi. Jen na mě zírá, jako by nemohl najít ta správná slova. Jako by nemohl přijít na to, kam zmizela ta žena, kterou znal.

V očích mu něco probleskne. Příliš rychle na to, abych to přečetla. Stejně na tom nezáleží.

„Prostě odejdi,“ řeknu po chvíli.

Skončila jsem s ním. Skončila jsem s těmi jeho kecy.

„Lauren…“ začne, ale já ho znovu přeruším.

„Vypadni kurva ven, Darrene. Řekl jsi mi, abych vypadla z tvýho života, a já to udělala. Teď požaduju to samý. Už pro sebe nic neznamenáme a tak to i zůstane. Teď odejdi, než na tebe zavolám policii,“ zařvu. Drápy se mi zarývají do dlaní.

Tohle dělám. Když cítím takový vztek. Takovou nekontrolovatelnost. Jako bych v příští minutě mohla někoho zavraždit. Ta bolest mě uzemňuje. Brání mi v tom, abych viděla rudo.

Vím, co se se mnou děje. Je to tak očividné. Ten neustálý hněv a pocit, že se neovládám. Potřeba krve. Jak jsem vždycky jen vteřinu od toho, aby mi ruplo v bedně.

To byly některé z příznaků toho, že divočím. Tohle ze mě udělali. Musím si drásat vlastní dlaň, abych neztratila sama sebe.

„Co se to s tebou stalo?“ zeptá se, jeho hlas je jemný a ustaraný. Jako by to prostě nemohl pochopit.

Co je to za kreténa.

POVZDECHNU SI. „Ty jsi se stal, ty a Miranda… Teď odejdi, než udělám něco, čeho nebudu litovat.“

Ještě jednou se na mě podívá. „Tohle ještě neskončilo,“ řekne a pak odejde.

Když odejde, sklesnu na židli. Nepřítomně zírám do zdi.

Nevím, jak dlouho jsem tak zírala, když mi zazvonil telefon. Vytrhl mě z transu.

„Upřímně jsem si nemyslel, že to v sobě máš,“ řekne hluboký hlas. Byl tak chraplavý, že mi z něj přeběhl mráz po zádech.

„Kdo je to?“ Už jsem věděla, kdo to je. Ale rozhodla jsem se dělat hloupou, abych skryla svůj šok.

„Ty víš, kdo to je, Zrzko. Hrát hloupou ti nesluší.“

Sakra! Byla jsem odhalena. Jak trapné.

„Co pro vás mohu udělat, pane Ashforde?“ zeptala jsem se nakonec.

Netušila jsem, proč volá. Ale lhala bych, kdybych řekla, že nejsem zvědavá. Prostě na něm bylo něco, co mě přitahovalo.

Nikdo neví, co se mezi ním a Mirandou stalo. Víme jen, že on byl ten, kdo podal žádost o rozluku.

„Stačí Sebastian,“ řekne autoritativně. Přiměje mě to obrátit oči v sloup.

„Co pro tebe můžu udělat, Sebastiane?“

„Je to spíš o tom, co můžeme udělat jeden pro druhého,“ prohlásí. Jako by to bylo samozřejmé.

Tohle mě opravdu zaujalo. Blue na to dokonce zareagovala. Umírala touhou vědět, o co mu jde. Upřímně jsem nechápala, co bychom pro sebe mohli udělat.

Také jsem pochybovala, že se chci zaplést s někým tak mocným. Ta energie, která z něj minule vyzařovala, byla fascinující i děsivá zároveň.

Zvědavost však zvítězila.

„Poslouchám.“

Právě když jsem si myslela, že mi to vyloží, udělal něco nečekaného. Něco, co bylo tak typicky alfovské a otravné.

Řekl drsným hlasem: „Sejdeme se zítra ve dvě v Rooseveltovi. Mám pro tebe návrh,“ a pak to položil.