„To nepůjde,“ řeknu autoritativně muži před sebou.

„To je to nejlepší, co vám můžeme nabídnout, slečno Smithová,“ odpoví okamžitě. Téměř arogantně.

Byla jsem v téhle zasedačce už asi dvě hodiny. Nikam jsme se neposouvali. Začínala jsem být netrpělivá.

Zírám na Williama, viceprezidenta Majestic Ltd.. Byla to textilní společnost, se kterou Claire chtěla, abychom navázali partnerství.

‚Snaží se nás natáhnout,‘ zamumlá Blue podrážděně.

Na to už jsem taky přišla. Způsob, jakým se na mě díval, měl v sobě prostě něco zvláštního. Jako by mě vnímal jako někoho pod svou úrovní.

Někoho, kdo není hoden vést úspěšnou firmu. Jako bych byla nějaká hloupá a on neviděl žádný problém v tom, že nám nadsadí cenu.

Hádám, že to byl přesně ten typ muže vychovaný v přesvědčení, že by ženy měly uctívat zem, po které oni kráčejí.

Že ženy nedokážou vést. Ženy se nemohou stát úspěšnými samy o sobě. Že jediným smyslem ženy je plnit příkazy mužů a vychovávat děti. Že mají být vidět, a ne slyšet.

Nenáviděla jsem tento typ stereotypů. Nenáviděla jsem muže, kteří se na ženy dívají spatra. Nemám tušení, proč si kčertu Claire vybrala zrovna jeho, ale s jeho kecy jsem skončila.

Zvednu se ze židle. „Pak jsme tu skončili.“

Nehodlala jsem dál ztrácet čas. Mohla jsem najít nějakou jinou, lepší firmu. Navíc jsem neviděla žádný problém v textilce, se kterou jsme jednaly doteď.

„Počkejte, slečno Smithová. Jsem si jistý, že dokážeme vyjednat lepší dohodu,“ řekne se slizkým úsměvem.

On si vážně myslel, že jsem pitomá. Viděla jsem skrz ten jeho zasraný úsměv. To, co se za ním skrývalo. Nelíbilo se mi to ani trochu.

„Už jste mi promrhal dost času.“

Když odcházím, nevěnuji mu už ani pohled. Slyším, jak volá mé jméno, ale ignoruji ho.

Nastoupím do výtahu. Během několika minut z něj zas vystupuji. Opustím budovu a zamířím ke svému autu.

Dojdu k němu a už ho chci odemknout. Nedostanu k tomu ale příležitost. Nos mi zakryje kapesník a během pár minut jsem tuhá.

Probudí mě zvuk motoru auta. Jsem trochu dezorientovaná, ale dochází mi, co se právě stalo. Byla jsem kurva unesena.

„Jsi vzhůru,“ ozve se hluboký hlas.

Ztuhnu, protože ten hlas znám. Moje podezření se potvrdí, když vzhlédnu a zjistím, že na mě zírají zelené oči.

Není v nich ani náznak emocí. Jen prázdný pohled bez citu. Pohled, který nenávidím, protože nedokážu poznat, na co myslí.

„Nerad ze sebe nechávám dělat hlupáka, Zrzko. Když ti řeknu, že se sejdeme u Rosevelta, očekávám, že tam budeš.“

V jeho tónu je náznak něčeho nebezpečného. Něčeho, čeho bych se měla bát. Z nějakého důvodu jsem se ale nebála.

„To je přesně ono, ty jsi mi to řekl, místo aby ses zeptal,“ odpovím vzdorně. „Nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat.“

Jak jste už asi uhodli. Na schůzku se Sebastianem jsem nešla. Bylo to asi před dvěma dny. Rozhodla jsem se, že by to přineslo víc problémů než užitku. Zaplést se s takovým velikánem, jako je Sebastian, pro mě nevěstí nic dobrého.

Byla jsem skeptická a právem. Už jsem se s jedním alfou zapletla. Podívejte, jak katastrofálně to pro mě dopadlo. Neměla jsem tušení, co by mi chtěl nabídnout, ale byla jsem si jistá, že to vědět nechci.

„A já zas nedokážu takový vzdor přejít, to bys o mně měla vědět. Když na mě zatlačíš, zatlačím zpátky, a věř mi, když říkám, že se ti moje odplata nebude líbit.“ Říká to, oči má chladné a hlas hedvábně jemný.

Je klidný, ale já vím, že je to jen zasraná přetvářka. Pod tím vším oblekem je to zvíře. Blue z nějakého zvláštního důvodu pookřeje. Já ji ale ignoruji. Je jím okouzlena, ale já vím, že je to nebezpečný muž.

„Kam mě to vezete? Uvědomujete si, že se to považuje za únos, že?“ zeptám se a změním téma.

Pohybovala jsem se v neznámých, nebezpečných vodách. Jeden špatný krok a pravděpodobně bych skončila v situaci, ze které bych se nedostala.

„Já jsem Sebastian Ashford, vlastním tohle celý zpropadený město a můžu si dělat, co se mi kurva zlíbí, Zrzko.“

Do prdele! Měl pravdu. Darren je vlivný, ale Sebastian byl králem města. Není divu, že po něm Miranda šla. Byla to zlatokopecká děvka. Darren jí nestačil. Chtěla někoho mocnějšího. Významnějšího. S více penězi.

Bohužel pro mě, já Darrenovi nestačila. Ve chvíli, kdy se ta mrcha vrátila, usoudil, že už pro něj prostě nejsem dost dobrá.

V hrudi mi začíná stoupat hořký pocit. Potlačím ho a nedovolím, aby mě ovládl. Ne, když jsem v Sebastianově přítomnosti. To poslední, co jsem chtěla, bylo, aby viděl temnotu, kterou v sobě skrývám.

Podívám se z okna. Rozhodnu se mu neodpovědět. Stejně nemělo smysl se s ním prát. V žádném případě bych se nedostala pryč.

Brzy projíždíme branou luxusního panství. Řidič zaparkuje auto před velkým třípatrovým sídlem. Bylo krásné a působivé.

Vystoupíme z auta. Sebastian mě jemně chytí za předloktí a vede mě do domu. Kráčíme tak svižně, že nemám čas obdivovat interiér. Vejdeme do pracovny a on mě usadí do pohodlného křesla, než přejde za stůl a posadí se.

„Co tady dělám, pane Ashforde?“ odseknu drze.

„Nech si to zasraný chování, Zrzko,“ téměř zavrčí.

„Kdybys to náhodou nepochytil, jmenuju se Lauren, ne Zrzka.“

Proč ho provokuji?

V očích mu něco probleskne. Zmizí to dřív, než to stihnu přečíst. Upřímně nevím, proč ho kčertu tak dráždím. Jediné vysvětlení, které mě napadá, je, že mi to přináší jakési vzrušení.

„Budu ti říkat, jak kčertu budu chtít. A teď drž hubu, než ztratím trpělivost,“ odpoví s tvrdým výrazem.

Co to do něj kčertu vjelo? Byl to naprostý kretén a byl naprosto hrubý. Nenáviděla jsem neúctu a z mého pohledu dělal přesně to.

Postavím se. „Odcházím, jsi naprostý kretén a já tu nemusím sedět a nechat si od tebe líbit neúctu a šikanu.“

To byl přesně ten zasraný problém s muži jako Sebastian. Mysleli si, že se svět točí jen kolem nich. Že by se jim měli všichni klanět. Uctívat je, jako by to byli nějací podělaní bohové. Jak už jsem řekla, s kretény jako on jsem skončila.

Už se chystám odejít, když mě jeho slova zarazí na místě.

„Vím, že začínáš divočet,“ řekne tiše a šokuje mě k smrti.

Pomalu se otočím a podívám se na něj. Opravdu se na něj podívám. Zírá na mě s něčím, co by mohl být soucit. Nemůžu si tím ale být jistá. Pochybuji, že je Sebastian takových emocí schopen.

„Jak to víš?“

„Sedni si na prdel a já ti všechno vysvětlím,“ přikáže.

Netrvá dlouho mě přesvědčit. Beze slova si sednu. Vypadá to, že má odpovědi, a já je zoufale chci. I když to znamená spolknout hrdost a poslouchat ho, jak mě komanduje.

„Tak?“ zeptám se ho po minutě ticha.

Jak jsem řekla, byla jsem kurva zoufalá.

„Znám ty příznaky. Sám jsem jimi dříve trpěl, takže je dokážu snadno rozpoznat,“ začne. „Tady přichází na řadu můj návrh. Zabrání tomu, abys zdivočela, a dá nám šanci se těm dvěma zmrdům pomstít,“ dokončí a do hlasu se mu vkrádá hněv.

Jsem upřímně v šoku. Že mocný a obávaný muž jako on byl kdysi v mé kůži. Chci se zeptat na příběh, který se za tím skrývá, ale to bude muset počkat. To, co mi navrhoval, mělo v mé mysli větší přednost.

Bojím se zjistit, co mi to vlastně navrhuje, ale stejně se zeptám: „Co navrhuješ?“

V tuto chvíli bych zkusila cokoli. Jen abych zabránila sobě a Blue ve zdivočení. Možná, že díky tomuto návrhu budu moct začít znovu budovat svůj vztah s Krystal.

Oči se mu zaboří hluboko do mých, když odpoví:

„Smluvní spárování.“

Do prdele, to jsem nečekala.