***Pohled Romana***

„ROMANE!“

Zasténal jsem a převalil se v posteli.

„Přísahám bohu, Romane. Jestli si myslíš, že se vyvlíkneš z toho, že odjedeme, tak jsi na velkém omylu.“

„Odkdy se tak těšíš na tyhle stupidní Shromáždění?“ Zakryl jsem si hlavu polštářem. Silas byl dnes ráno až moc zatraceně hlučný.

„Tady nejde o to Shromáždění, Alfo. Jde o ten nadpřirozený bar ve vedlejším městě! Bude tam vystupovat pekelně dobrá zpěvačka a já tam chci jít už asi od svých osmnácti!“ zakňoural Silas za dveřmi.

Hodil jsem po dveřích polštář. Tohle byl po mnoha letech první den, kdy jsem neměl žádnou práci, a měl jsem v úmyslu si pořádně přispat. Převzal jsem smečku už ve čtrnácti. Toho roku zemřeli moji rodiče a my ztratili téměř polovinu členů naší smečky. Nyní jsme byli druhou největší smečkou, hned pod samotným Alfa králem. Zakládal jsem si na síle své smečky a vyžadoval respekt. Chvíli to trvalo, ale dokázali jsme to. Teď ve třiadvaceti jsem měl všechno týkající se mé smečky pevně v rukou. Až na to, že jsem se nedokázal vyvlíknout z aktivit kolem Shromáždění.

Stále tu totiž byla Rada starších, která bohužel stále prosazovala spoustu starých myšlenek a ideálů. Jednou z nich bylo, že smečka potřebuje Lunu. Upřímně řečeno, nepotřeboval jsem nikoho. Převzal jsem smečku kompletně, včetně povinností Luny. Silasovi, mému Betovi, bylo jedenadvacet a svou družku také nenašel, ale nikdo ho kvůli tomu neuháněl, aby si ji našel.

Byl jsem na každičké téhle stupidní události od svých třinácti let. Ani jedinkrát se na nich moje družka neobjevila. A teď jsem se obával, že nakonec budu o deset let starší než ona. Silas si ze mě kvůli tomu neustále dělal legraci. Ale očividně tu bylo několik vlkodlaků, kteří teprve nedávno získali své vlky, a tohle Shromáždění mělo být tentokrát napínavé.

„Prosím, Alfo. Prosím.“

„Dobrá bohyně, Silasi. Muž se potřebuje vyspat. Pro jednou v životě mě nech přispat.“

Z druhé strany se rozhostilo ticho a já si s úlevou povzdechl. Konečně. Mohu se...

„Alfo, musíme si promluvit, než odjedeš.“

„SAKRA PRÁCE, MARCUSI,“ zařval jsem, odhodil polštář na zem a dopochodoval ke dveřím. Na sobě jsem měl jen tepláky a při otevírání jsem dveře málem vytrhl z pantů.

Marcus, jeden ze starších v radě, nevypadal mým výbuchem vůbec vyvedený z míry. „Je tu něco, co musíme probrat, pokud se ti dnes večer podaří najít tvou Lunu.“

Zasténal jsem. „Nestačí, že se té akce musím zúčastnit, ale teď se objeví další věci pro případ, že ji OPRAVDU najdu? Kde tyhle řeči byly před třemi lety?“

Odkašlal si. „Chceme ti jen připomenout, že odmítnutí nebudeme tolerovat...“

„ODMÍTNUTÍ?!“ zařval jsem na něj a on skutečně o krok ucouvl. „Opovažuješ se se mnou mluvit o odmítnutí, když to není jen mé rozhodnutí. Abyste věděli, VY nebudete rozhodovat o tom, kdo je mou družkou, a CO SE SVOU DRUŽKOU UDĚLÁM, až ji najdu. Takže MI NEŘÍKEJTE, co se bude, nebo nebude tolerovat.“ Zavrčel jsem a to zavrčení vyšlo ze mě i z Titana, mého vlka.

Měl lehce skloněnou hlavu a odhalený krk, čímž mi dával najevo svou podřízenost mně jako Alfovi. Pomalu couvl a pak opustil dům. Promnul jsem si kořen nosu.

„No, když už jsi vzhůru, nedáš si snídani?“ Silas se podíval chodbou, oblečený ve své zástěře s kresleným medvědem a v ruce držel pánev se stále se smažící palačinkou.

Mlskl jsem jazykem. „Jo, fajn. Vezmu si nějaký triko.“

Silas se zasmál, zatímco jsem se otočil a připravil se na nový den.

-

Bylo kolem třetí odpoledne, když jsme se Silasem stáli před sídlem smečky. Se zkříženýma rukama jsme si prohlíželi možnosti našich aut.

„Co když svou družku najde jen jeden z nás? Pak nechci dělat třetí kolo u vozu a ty určitě taky ne.“

„Ale to opravdu chceme jet dvěma auty?“

„Hele, cesta tam nám zabere tak čtyři hodiny. To beze mě ty čtyři hodiny vydržíš, Alfo.“ Silas se zasmál a já potlačil nutkání ho praštit.

„Pokud si svou družku najdeme oba, nebo ji oba nenajdeme, bude to idiotské.“

„Můžeme se aspoň trochu předvést? Jako, mezi námi, jsme ti nejžádanější vlkodlačí mládenci v celých Státech a možná i v Kanadě. Oba vlastníme spoustu firem, které vydělaly miliony, a doslova tady teď koukáme na osm aut.“

Uchechtl jsem se. Měl samozřejmě pravdu. Možná byl energický a působil jako vymetač večírků, ale byl chytrý. Chytrý, pečlivý a strategicky uvažující. Když chtěl. V jiných chvílích byl nezralým frackem z vysokoškolského bratrstva, který se vrátil domů se žlutým Lamborghini, protože ho prý volalo z výlohy. „Fajn. Ty si vezmeš svoje lambo a já pojedu v bugatti. Pokud si ani jeden svou družku nenajdeme, půjdeme do toho nadpřirozenýho klubu, kam chceš.“

„Jo!“ Silas poskočil, popadl klíčky z našeho věšáku na zdi a nastartoval Lamborghini.

S povzdechem jsem popadl klíčky a nasedl do Bugatti. Silas už vyrazil a já vyjel v jeho stopách. K smečce Shadowfall to byly čtyři hodiny cesty. Zapnul jsem rádio, opřel se a uvelebil se na cestu. Moje myšlenky se stáčely k tomu, co bych dělal, kdybych dnes večer svou družku skutečně našel.

‚Okamžitě bys ji vzal domů a označil bys ji,‘ řekl Titan věcně.

‚Pokud nás neodmítne.‘

Titan se uchechtl. ‚Proč by nás jakákoli družka odmítala? Podívej se na nás.‘

‚Možná kvůli naší pověsti.‘

Titan zabručel. ‚Tvojí pověsti.‘

‚Naší, Titane. Naší pověsti. A vůbec se netěším na to, jak vyděsím nějakou třináctiletou holčičku, která měla tu smůlu, že je mou družkou, tím, že si ji hned odvezu domů a označím ji.‘

Titan se uchechtl. ‚To, jak si tě Silas dobíral, tě pořádně vzalo.‘

Zafuněl jsem a poposedl si. ‚Zatím jsem ji nenašel, Titane. To znamená, že je pravděpodobně nová. Bude jí od třinácti do patnácti, možná sedmnáct, když budu mít štěstí. To je na třiadvacetiletého velký skok.‘

‚Možná se na ta předchozí Shromáždění nedostala.‘ Cítil jsem, jak pokrčil rameny, a já zavrtěl hlavou.

‚Na žádné z nich? Od mých třinácti let? Prosím tě.‘ Sledoval jsem, jak Silas přede mnou kličkuje v provozu.

Pravdou bylo, že jsem měl obavy. To, co řekl starší, smíchané s mými vlastními obavami, mě tentokrát drželo v napětí. Možná byl čas vzdát se osudové družky a prostě si nějakou vybrat. Titan zavrčel.

‚Naši družku ještě nevzdáš, Romane. Je tam někde venku, vím to,‘ prohlásil Titan nekompromisně.

‚Někdy tvůj optimismus nenávidím. A taky to, že dokážeš číst mé myšlenky. Možná k tomu ale dojde, Titane. Prostě se na to připrav.‘

Slyšel jsem tiché zabručení „nikdy“, ale Titan se pak stáhl do zadních koutů mé mysli a po zbytek cesty jsem zůstal o samotě. Věděli jsme, že program Shromáždění začíná v šest večer, a i když jsme vyjeli trochu později, než jsme předpokládali, dorazili jsme v 18:30 a do budovy stále proudila spousta lidí. Když jsme s našimi luxusními auty, Silas těsně za mnou, přijeli, otáčely se za námi hlavy. Sledovali jsme, jak dívky zírají a pak začínají nosit hlavy o něco výš. Silas pro pozornost žil. Já jsem si ji však nijak neoblíbil.

Zrovna když jsem vystoupil z auta, Titan zavrčel. ‚Je tady, Romane. Cítím ji. Naše družka je tady.‘

Ohromený jsem se podíval na Silase a ten, když viděl mé vykulené oči, pochopil. Ukázal mi palec nahoru.

‚Jsi si jistý, Titane?‘

‚Jsem. Je tady. Naše družka je tu. Musíme ji najít.‘