Pohled Willy

Z hrdla mi unikl nervózní smích, i když jsem cítila, jak mi na krku vyráží pot. „Jak to myslíte?“

Snažila jsem se rozptýlit od myšlenek na to jméno. Jeho jméno.

Killian Thorne.

Ačkoli jsem neměla tušení, jak vypadá, slyšela jsem o něm v Seattlu legendy. Silas mi vyprávěl spoustu historek o tom, jaký je to chladný parchant a jak se ho každý zaměstnanec bojí, jako by z nich mohl vymačkat poslední dech.

Ale… to přece nebyla možná.

Nebylo možné, abych se ocitla ve stejném klubu jako šéf mého bývalého snoubence.

A už vůbec nebylo možné, aby jeho pohled byl plně soustředěný na mě.

Znovu jsem se otočila nahoru a on tam stále byl.

Díval se na mě, jako by byl predátor.

A já jeho kořist.

Kůže mě pálila potem. Popadla jsem skleničku, vyžahla její obsah a práskla s ní o bar, zatímco jsem si hřbetem ruky utřela ústa.

„Znovu,“ dožadovala jsem se.

Ale barman pevně zavrtěl hlavou. „To nepůjde, krásko. Byl jsem varován. Myslím, že pro dnešek jsi měla dost.“

Svraštila jsem obočí. „Jak to myslíte, že jste byl varován? Já vás nevarovala.“

Jeho úsměv byl křečovitý. „Ty ne.“ Nenápadně kývl směrem ke schodům. „On.“

Aniž bych se otočila, věděla jsem, že mluví o Killianovi. Ale on přece ani nesešel dolů, ani s ním nemluvil. „Blbost,“ odfrkla jsem si.

Hlas už se mi pletl. „Neviděla jsem ho s vámi mluvit.“

„To ani nemusel.“

„No a co je zač? Váš šéf?“ ušklíbla jsem se a hlava mi přitom kvůli opilosti přehnaně cukla dozadu. „A kdo si kurník vy dva myslíte, že jste, abyste mi říkali, že už jsem vypila dost?“

„Tenhle podnik mu patří, krásko. Je to můj šéf. A já si svých nohou docela vážím, takže už žádné další drinky nebudou, děvenko.“

Oči se mi rozšířily.

Majitel multimiliardové společnosti a luxusního klubu? To pro mě bylo mnohem zajímavější, než by Jay kdy dokázala přiznat.

Otočila jsem se, abych se podívala na balkon, ale nebyla po něm ani stopa.

Byl pryč.

Škoda. Byla jsem připravená vyběhnout po těch točitých schodech a pěkně mu vyčinit.

Otočila jsem se zpět k barmanovi, ale než jsem stihla cokoli říct, objevil se po mém boku muž v černém a přisunul přede mě láhev vychlazené vody.

„Pan Thorne by si s vámi rád promluvil.“

Můj pohled sklouzl k vodě a pak k cizinci, který měl na očích tmavé brýle.

Co je to s těmi lidmi?

„Kdo sakra jste?“ zamumlala jsem. „A kdo nosí sluneční brýle v noci?“

„Jsem člen jeho ochranky,“ řekl stroze. „Bude pro vás lepší, když se napijete té vody a půjdete se mnou nahoru. Pan Thorne nemá rád zdržení.“

„Samozřejmě, že nemá.“ Zasmála jsem se a protočila panenky. Seskočila jsem z barové stoličky s úmyslem odejít, ale pevná ruka ochranky na mé paži mě zastavila.

„Co to sakra je?“ vykřikla jsem a snažila se mu vykroutit z sevření. „Pusťte mě!“

Snaha vysvobodit paži z jeho ruky byla marná, ale po celé minutě marného snažení jsem boj vzdala. A on mou paži uvolnil.

„Pijte,“ zamumlal, odšrouboval víčko láhve a postavil ji přede mě.

Zvažovala jsem své možnosti.

Kdybych se rozhodla utéct, nikam bych se nedostala. Ne v tomhle stavu.

A kdo ví, co by se se mnou stalo, kdyby mě chytil?

Kdo sakra ví, co by mi Killian Thorne udělal?

Uřízl by MI nohy?

Možná by bylo lepší prostě jít a zjistit, co chce.

Střelila jsem po muži v černém nenávistným pohledem, popadla láhev, přiložila ji ke rtům a pila vodu, dokud nebyla téměř napůl prázdná.

Nebo byla… napůl plná?

Do prdele, byla jsem opilá jako zákon káže.

„A co teď?“ zeptala jsem se s protočením očí.

„Půjdete za mnou,“ odpověděl a pak mě vedl ke schodům. Vystoupali jsme nahoru, prošli několika chodbami – byl to sakra velký klub – a pak jsme se zastavili před dveřmi, na kterých byl nápis ‚VIP SALÓNEK‘.

„Samozřejmě, že je to VIP,“ zamumlala jsem si pod vousy.

Ochranka mi otevřela dveře a pokynula mi, abych vešla dovnitř. „Čeká na vás.“

Srdce mi zběsile bušilo o hrudní koš, když jsem prošla dveřmi do salónku.

Studený vzduch byl to první, co mě zasáhlo. Přestože v klubu bylo chladno, nebylo to nic proti tomu, co jsem cítila v této spoře osvětlené místnosti.

Bylo tu mrazivo.

A bolely mě bradavky. Cítila jsem, jak se napínají pod tím crop topem, co jsem měla na sobě.

Další znamení, že jsem si ho měla už dávno sundat.

Ani jsem se nestihla pořádně rozhlédnout, když jsem to znovu pocítila.

Oči. Plně soustředěné na mě.

Basy z přízemí nedokázaly přehlušit nepravidelný tlukot mého srdce.

Otočila jsem se doprava – a tam byl.

Killian seděl jako král v rohu salónku s nohama od sebe. Jeho postoj byl autoritativní. A nejen to.

Mezi nohama mu klečela dívka a její hlava se pohybovala nahoru a dolů v rytmu, o kterém jsem věděla, že odpovídá kouření.

Ale on se na ni ani nedíval.

Sledoval mě, stále v šeru, ruce zaťaté do jejích vlasů, zatímco ho dychtivě polykala.

Styděla jsem se za to, co to ve mně vyvolávalo. Styděla jsem se, že si o sebe třu nohy a přeji si…

Ne. To jsem si přát nemohla.

Killianův hlas byl hladký a hluboký, když promluvil.

„Odejdi.“

Skoro jsem vyskočila z kůže, protože jsem si myslela, že mluví na mě.

Ale nemluvil. Dívka se zvedla, protáhla se kolem mě a vyběhla ze dveří.

Stála jsem jako přimrazená, oči upřené na postavu toho muže, jak se ukládá zpět do kalhot.

Neviděla jsem to jasně, ale pod tlumenými světly jsem na spodní straně jeho penisu zahlédla nějaký odlesk.

Byly to… piercingy?

Rychle jsem odvrátila zrak, můj pohled se přesunul k jeho tváři, když vstal. Byl vysoký a ramenatý.

Udělal ke mně pár kroků a s každým jeho krokem jsem já udělala jeden dozadu. Takhle to šlo dál a dál, dokud jsem nebyla zády ke zdi. Hruď se mi zvedala z toho, jak těžce jsem dýchala.

A pak – se objevil na světle.

Killian Thorne měl v očích temný, prázdný výraz, když si mě prohlížel, a jeho pohled pomalu klouzal po mé postavě.

Trýznivě pomalu.

Jeho pohled spočinul na mém hrudníku déle, než by měl, a mně se zadrhl dech.

A pak se ušklíbl.

„Myslel jsem, že tě budu muset víc studovat, abych si potvrdil, kdo jsi, ale zdá se, že mám všechno, co potřebuji,“ řekl úsečně a z jeho hlubokého hlasu mi přeběhl mráz po zádech. „Ahoj, Willo Sterlingová.“