Zvedla jsem hlavu a uviděla tmavě modré oči, které na mě upřeně hleděly, nakloněnou hlavu plnou černých vlasů a plné rty, které se na mě usmívaly úšklebkem. „Ztratila ses, zlato?“

Byl... nádherný. S dlouhými řasami, které při každém mrknutí jakoby líbaly jeho vysoké lícní kosti. A na jeho očích bylo něco nepřirozeného, což ale jen přidávalo na jeho šarmu – na tom chlapeckém kouzlu, které přesto dokázalo křičet nebezpečím. A stejně jako u pana Sterlinga i z něj vyzařovala aura moci a tajemna.

„Ne,“ vypravila jsem ze sebe nakřáplým hlasem. „Vlastně ano. Potřebuju pomoct najít majordoma.“

Dokonale upravené obočí se tázavě zvedlo. „Sebastiana? Na co ho potřebuješ?“

Potlačila jsem nutkání zasténat a zatřást s ním. I když vypadal neskutečně dokonale, nestačilo to na to, aby to zchladilo můj vztek. Pořád jsem potřebovala vodu a potřebovala jsem být sama.

„Můžeme přeskočit ty otázky? Prostě potřebuju Sebastiana, protože potřebuju, aby mi ukázal můj pokoj.“

Sledoval mě s pohledem upřeným přímo na mě. „Aha,“ zvolal náhle, jako by mu právě něco došlo. „Seraphina. Dcera Viviane a nový přírůstek do rodiny. Rád tě konečně poznávám, sestřičko.“

„Prosím?“ zeptala jsem se a z mého hlasu byl jasně patrný vztek. „Kdo sakra jsi, že mi říkáš sestro?“

Narovnal se, vypnul hruď, a v tu chvíli jsem si uvědomila, jak je vysoký. V žádném případě jsem nebyla malá, ale v tenhle okamžik jsem si drobná připadala.

„Archer Sterling,“ představil se a lehce se uklonil.

Zamračeně jsem na něj zírala. „Sterling…“ Prohlédla jsem si ho. Od jeho modrých očí až po jemné rysy. Jediné, co měl společného s tím mužem před chvílí, byla ta aura.

„Jsem Alaricův nejmladší syn,“ objasnil, když mi ve tváři uviděl tu otázku.

Jen jsem přikývla. „Můžeš mi ukázat, kde najdu Sebastiana?“

Archer si zkřížil paže a opřel se bokem o zeď. „Ani žádné ‚ráda tě poznávám, velkej brácho‘?“

„Ty. Nejsi. Můj. Bratr,“ zavrčela jsem a chystala se projít kolem něj, když mě rychleji, než jsem stihla mrknout, chytil za ruku, přimáčkl mě ke zdi a natiskl své tělo na to mé.

„Chováš se hrubě,“ zamumlal, naklonil se a zabořil mi nos do krku. Zhluboka se nadechl, otřásl se a v hrdle mu hluboce zadunělo zasténání. „Bože, tvoje vůně…“

Vzpírala jsem se mu, znechucená a zároveň – i přes veškerou svou vůli – vzrušená. Jeho tělo bylo tvrdé. Žhavé. Žhavější, než by vůbec lidsky mělo být možné. A zcela neomylně mu tvrdla i jedna velmi specifická část těla.

„Pusť mě, Archere,“ zabručela jsem a snažila se vymanit z jeho sevření, navzdory vlhkosti, kterou jsem mezi nohama cítila.

Odtáhl se od mého krku a podíval se na mě. Zatajil se mi dech, oči se mi rozšířily a rty pootevřely, jakmile jsem uviděla jeho oči. Bylo v nich… světlo. Nezáře, ale slabě žhnuly – jen natolik, aby to bylo nepopiratelně lidské.

„Řekni to znovu.“

„Pusť... mě,“ dostala jsem ze sebe tichým hláskem.

Zavrtěl hlavou a vlasy mu spadly do očí. Než jsem si to stačila vůbec promyslet, moje ruka se k němu natáhla a odhrnula mu ty vlasy z obličeje, čímž znovu odhalila jeho oči.

„Tohle ne, Seraphino,“ řekl drsným hlasem. „Moje jméno… vyslov ho.“

Slova mi vyklouzla z úst úplně sama od sebe. „Archere…“

Zasténal, znovu mi zabořil nos do krku a zhluboka se nadechl. Čím víc vdechoval mou vůni, tím víc mu tvrdl, dokud se mi na břicho netiskl jeho plně ztopořený pták.

„Seraphino,“ zachroptěl a třel se o mě. „Tvoje vůně mě přivádí k šílenství.“

Jednou rukou mi vklouzl do kalhot, a to bylo to, co mě probralo zpátky k rozumu. Položila jsem mu ruku na hruď a odstrčila ho. Zaskočilo ho to, takže zavrávoral dozadu. Oči měl zamlžené a pořád mu žhnuly – dokonce ještě víc než předtím.

„T-ty pse,“ vyprskla jsem s prudce se zvedající hrudí a hořící tváří.

Ten absolutní parchant měl tu drzost se usmát. „Blízko, ale jsem mnohem horší.“

Odvrátila jsem se od něj, s motáním hlavy a bez dechu, a prostě od něj odešla. Nevěděla jsem, kam jdu, ale chtěla jsem být co nejdál od něj.

Co to kurva mělo znamenat? Nikdy dřív jsem nad sebou přece kontrolu neztratila? Vždycky jsem měla své emoce pevně v rukou. Jediný člověk, kterému se kdy podařilo mě vytočit k nepříčetnosti, byla moje máma. Ale i to se stávalo výjimečně.

Zrovna když jsem mířila ke schodům, objevil se na dohled někdo další a já se zastavila. Stál na začátku schodiště, oblečený v luxusním trojdílném obleku s dokonale upravenými vlasy.

Nepotřebovala jsem žádného odborníka, aby mi řekl, že tohle je další Sterling. Všechno na něm to křičelo, ale bylo to patrné i z jeho modrých očí. Těch očí, které měly onen nepřirozený pohled.

A tyto oči se upíraly na něco za mnou. Ohlédla jsem se a uviděla Archera, jak se upřeně dívá na svého bratra, v jakémsi souboji pohledů. Ten výraz z dřívějška zmizel a jeho tvář teď oplývala drzou samolibostí.

Když jsem ucítila, že mě někdo pozoruje, odvrátila jsem od něj pohled a podívala se zpátky ke schodům. Oči toho nově příchozího teď byly upřené na mě. Bojovala jsem s nutkáním se pod tím pohledem neošívat.

Na rozdíl od svého bratra neměl tento muž ani špetku chlapeckého kouzla. Všechno na něm naznačovalo, že je to typ člověka, který by mě bez mrknutí oka zašlápl pod své vyleštěné značkové boty.

„Slečno Thorneová,“ oslovil mě jako první člověk v téhle domácnosti mým příjmením. „Jsem Killian Sterling. A jelikož je Sebastian zaneprázdněný, ukážu vám váš pokoj.“

Otočil se a stoupal po schodech nahoru, aniž by se ohlédl a zkontroloval, jestli jdu za ním. Podívala jsem se za sebe, ale Archer už tam nestál.

Následovala jsem Killiana po schodech a do dlouhé chodby. Kráčela jsem za ním a on se ani jednou neohlédl. Dokonce ani nezpomalil krok. Šel zkrátka přímo za nosem a nakonec se zastavil, až když došel na konec, a otevřel dveře.

Konečně jsem ho dohonila a vstoupila do pokoje, u kterého stále držel otevřené dveře.

„Tohle bude prozatím váš pokoj,“ informoval mě chladným hlasem, jako by probíral nějaké obchodní záležitosti.

Obrátila jsem se k němu se zdviženým obočím. „Prozatím?“

Přikývl, ale neřekl vůbec nic, čím by to vysvětlil. „Tak vás tu tedy nechám.“ Pohnul se, aby za mnou zavřel dveře, ale pak se zarazil a podíval se na mě. „Dveře mějte vždycky zamčené.“

Dveře při jeho zavření tiše cvakly. Zůstala jsem ještě dlouho stát na místě a zírala tam, kde předtím stál on.

„Úchyláci,“ zamumlala jsem, konečně se pohnula z místa a zamířila do koupelny.

Sotva jsem tu byla jeden den, a už mi bylo jasné, že tihle lidé nejsou normální. Už teď jsem odtud chtěla pryč.