Sebastian v té chvíli nevěnoval detailům příliš pozornosti, takže o tom moc nepřemýšlel. Ale jakmile nastoupil do auta, náramek vytáhl a podíval se na něj. Byl upřímně překvapený.

'Nejsem ten typ člověka, co by strkal nos do cizích záležitostí, tak proč jsem ten náramek od recepční vůbec vzal?' divil se Sebastian.

Podal náramek Garrettovi a mimoděk řekl: "Ať tohle někdo odnese na sídlo Valeriů a vrátí jí ho."

Garrett v odpověď přikývl.

*****

Po odchodu z pečovatelského domu se Clara zastavila ve Valerius Holdings, aby si vyzvedla nějaké pracovní spisy, a pak zamířila rovnou zpět na sídlo Valeriů.

Když vystupovala z auta, náhle si uvědomila, že její náramek – ten, který nosila neustále – je pryč. Prohledala každý kousek auta, ale vyšla s prázdnou.

Claru zaplavila vlna frustrace. Ten náramek si sama na míru navrhla k prvnímu výročí Rothesis Studia a bylo na něm vyryto "Rothesis". Měl zvláštní význam a ona ho nosila celá léta – opravdu pro ni hodně znamenal.

Neustále si v duchu přehrávala uplynulý den. 'V pečovatelském domě jsem ho ještě měla. Upustila jsem ho ve Valerius Holdings? Ne, to nemůže být ono. Myslím, že mi chyběl už během práce. Kdy jsem ho vlastně ztratila?'

Clara zvedla telefon, chtěla zavolat Gretě, aby jí ho pomohla najít, ale než stihla vytočit číslo, začal jí telefon zvonit.

"Dobrý den, slečno Valeriusová. Jsem tu jménem Garretta, abych vám něco předal. Jsem přímo před sídlem Valeriů," řekl volající.

Clara byla zmatená. 'Proč by Garrett někoho posílal?' uvažovala. Obezřetně se zeptala: "O co jde?"

Volající zdvořile odpověděl: "Je to ten náramek, který jste upustila v pečovatelském domě."

Clara byla upřímně překvapená. Řekla sluhovi, aby vyšel ven a přinesl jí ho.

Navlékla si náramek zpět na zápěstí a hádala, že Eleanor pravděpodobně požádala Sebastiana, aby k ní někoho poslal. Clara se opravdu nechtěla zaplést se Sebastianem nebo kýmkoliv z rodiny Varkasových, pokud se tomu dalo vyhnout.

Eleanor na ni však byla vždy hodná a chovala se k ní jako k vlastní vnučce. Proto chtěla Clara upřímně zacházet s Eleanor s úctou, přímo ze srdce.

Clara vzpomínala, jak jí zrovna ve chvíli, kdy ten rok přistála v Javarře, dorazil dopis z jentiského Útočiště klidu.

Byl od Eleanor: [Dobře se o sebe starej, Claro. Budu čekat, až se vrátíš domů.] Byly to jen dvě věty, ale byla v nich ukryta všechna ta nekonečná láska, kterou Eleanor ke Claře cítila.

Uvnitř byla zastrčená bankovní karta, kterou Clara nechala v hlavní ložnici v Argent Cove. Clara zmateně zamrkala, když jí přesně v tu chvíli začal zvonit telefon.

"Ahoj Claro, zabydluješ se v Javarře v pořádku? Už ti začala škola?" Ozval se na druhém konci linky Eleanorin laskavý hlas.

"Zabydluju. Škola začíná za pár dní, takže si o mě nedělej starosti," řekla Clara tiše.

"To ráda slyším. Dostala jsi ten dopis, co jsem ti poslala?" zeptala se Eleanor.

"Ano, dostala, ale—" začala Clara a chtěla se zmínit o platební kartě, jen aby ji Eleanor přerušila.

"Tu kartu si nech, ano? Když ti ji Sebastian dal, prostě ji přijmi. Jinak ty peníze utratí za tu rozvracečku rodin," odfrkla si Eleanor.

"Ale... já ji opravdu nepotřebuju," řekla Clara a v duchu dodala: 'Chci prostě za Sebastianem udělat tlustou čáru – bez závazků, a to se týká i jeho peněz.'

"Nenamlouvej si, že to je z jeho strany nějaké vykoupení. Považuj to za něco, co si zasloužíš. Je ti teprve jednadvacet, Claro, a máš před sebou ještě celou dlouhou cestu. Použij to k tomu, abys dělala to, co doopravdy chceš," řekla Eleanor pevným, ale jemným hlasem.

Clara se už Eleanorinu laskavost nepokoušela odmítat. Po další krátké konverzaci Eleanor jemně pobídla, aby si odpočinula, a pak hovor ukončila.