POHLED SERAPHINY

Babiččin pohřeb se koná v pochmurný den, což mě velmi mrzí.

Poslouchala jsem předpověď počasí, abych vybrala pro pohřeb ten nejlepší den, a podle předpovědi mělo být slunečno a jasně, přesně jako byla babička. U babiččina hrobu si připadám podvedená; obloha je zatažená mraky, které jen zhoršují ten temný a depresivní pocit, který se v mých útrobách usadil od její smrti.

Naplakala jsem se tolik, že už mi u babiččina hrobu nezbyly žádné slzy, a teď musím mít tmavé sluneční brýle, spíš abych zakryla, jak mám oči červené a oteklé, než abych jimi doplňovala své černé šaty.

V okolí ostatních hrobů na hřbitově se pohybuje pár lidí, aby vzdali poslední poctu svým blízkým, a u každého hrobu jsou alespoň dva lidé; páry, které se drží, rodiny, které se navzájem utěšují, a dokonce i církevní průvody.

Já jsem sama, nikdo mě neutešuje, protože se nikdo jiný neobtěžoval na pohřeb mé babičky přijít. Teď, když je pryč, si uvědomuji, jak jsem ve skutečnosti osamělá, a ta myšlenka zasazuje další ránu mému už tak zničenému srdci. Usilovně se snažím vytěsnit z hlavy srdceryvné události posledních několika dní, a když se mi to konečně podaří, obrátím svou pozornost zpět k babičce.

Na zarámované fotografii u náhrobku se usmívá a já se také přinutím k úsměvu, když mi v mysli vytane jedna milá vzpomínka na ni.

„Seraphino, dítě moje, nemůžeš se takhle pořád mračit, jinak budeš mít vrásky jako já dřív, než ti bude tolik co mně!“ říkávala a pak mi prsty roztáhla koutky úst do úsměvu.

Babička byla veselá duše, která mi vyprávěla příběhy, hlavně ty o mém narození a o tom, jak už od prvního dne, kdy mě uviděla, věděla, že ze mě vyroste opravdu krásné a úžasné dítě. Sdílela jsem s ní všechno a mluvit s ní o mém manželství bylo jednou z věcí, díky kterým se to dalo vydržet. Nevím, co si bez babičky počnu.

Do očí se mi znovu začnou drát slzy a já si sundám brýle, abych je setřela, než začnou stékat dolů. Už jsem si slíbila, že nebudu plakat; babička by to tak nechtěla.

S popotahováním začnu k jejímu hrobu pokládat věci, které jsem přinesla; tulipány, které byly jejími nejoblíbenějšími květinami; broskve, její oblíbené ovoce, a nakonec pár bonbonů, protože babička hrozně mlsala a nikdy mě neposlouchala, když jsem jí říkala, že v jejím věku už jí to nesvědčí.

„V nebi žádné sladkosti nejsou, Seraphino. Je jen správné, abych si jich tady dole užila co nejvíc, než mě ten nahoře k sobě povolá,“ říkávala a přitom rozbalovala další bonbon a házela si ho do pusy. O ‚tom nahoře‘ mluvila pořád dokola, jako by byla na den své smrti neustále připravená.

Už to dál nevydržím a propuknu v pláč, padám na kolena u jejího hrobu, jak mi plně dochází, že je skutečně pryč.

„Měla jsem ti nechat všechny bonbony světa. Měla jsem být u tebe v tvé poslední chvíli. Měla jsem tě držet za ruku a říkat ti, že to bude dobré. Já–“ Hlas se mi zlomí, hluboká lítost a slzy mě dusí a já ztrácím nit. Už mě nenapadá, co říct, a tak jen pláču, vzlykám tak silně, až se mi třese celé tělo.

Slyším, jak se ke mně blíží sebejisté kroky, a cítím za sebou něčí přítomnost, což způsobí, že mé vzlyky na okamžik ustanou. Srdce mi buší a v mém nitru vzplane naděje, když mi dotyčný položí ruku na rameno. Prudce otočím hlavu v očekávání, že uvidím Alistaira, ale moje naděje se rychle roztříští, když zjistím, že je to Alistairův strýc Benedict.

„Benedicte,“ vydechnu, popotáhnu a narychlo si utřu slzy.

„Tady,“ podá mi kapesník, vnutí mi ho do ruky a sevře mi kolem něj dlaň dřív, než stačím odmítnout. Sotva slyšitelně poděkuji a pak si kapesníkem, který voní jako on, otřu slzy.

„Přišel jsem, jakmile jsem se to dozvěděl, je mi to s tvou babičkou moc líto, Seraphino,“ řekne upřímným a laskavým hlasem. Benedict ke mně byl vždycky milý, i když jsem byla jen sekretářka.

Kdykoliv přišel navštívit svého synovce do kanceláře, zastavil se, aby mě pozdravil, a s úsměvem mi podal plechovku kávy. Odjel však ze země studovat pár dní před naší svatbou a vrátil se teprve nedávno. Tohle je poprvé, co ho od jeho návratu vidím, a laskavý pohled v jeho očích mě ujišťuje o tom, že kdyby tu byl, měla bych v něm dalšího člověka, který by mi držel palce, stejně jako Alistairův dědeček.

„Nemusel jsi,“ řeknu tiše a snažím se zlehčit to, jak moc pro mě ve skutečnosti znamená, že alespoň jednomu člověku na mně záleželo natolik, aby tu byl se mnou. Benedict se rozhlédne, jako by něco hledal, a když se naše oči znovu setkají, zamračí se.

„Jsi tu sama? Kde je k čertu Alistair?“ zeptá se a jeho hlas trochu ztvrdne.

Líce mi zrudnou rozpaky. Benedict se teprve vrátil a pravděpodobně ještě nic neví. A já o tom mluvit nechci. Vynutím si úsměv a začnu balit zbylé věci, které jsem na babiččin pohřeb přinesla.

Benedict se ke mně beze slova přidá a já v duchu vděčně ocením, že už se na nic neptá. Bere mi všechno z rukou dřív, než stihnu zaprotestovat.

„Jela jsi sem autem?“ zeptá se a já zavrtím hlavou. Přijela jsem taxíkem.

„Pojď, vezmeme to moje,“ řekne a vyrazí přede mnou. Nemám jinou možnost než ho následovat.

Právě jsme vyšli ze hřbitova, když na parkovací místo hned vedle Benedictova auta vjede jiné vozidlo. To auto je mi povědomé a já pochybuji, komu patří, dokud z něj nevystoupí Alistair a s očima upřenýma na mě nekráčí k nám. První, čeho si všimnu, je jeho královsky modrý oblek, a cítím, jak ve mně pomalu vře vztek. Jak se v tomhle mohl ukázat? Je to jako naprostá neúcta k mé babičce a já nesnesu vidět, jak ji nerespektuje ani po smrti.

Je jasné, že přijel z kanceláře; to mě ani moc nepřekvapuje, a bylo by lepší, kdyby nepřijel vůbec, protože si teď uvědomuji, že pohled na něj mě jen rozzuřuje. Poslední tři dny od toho incidentu v nemocnici se mi úspěšně vyhýbal. Tři dny od chvíle, kdy Vanessa oznámila, že je těhotná, a otřásla mým světem. Nemusela jsem se nikoho ptát, čí to dítě je. Jak teď ke mně kráčí, necítím k němu nic než odpor.

„Už je po všem? Sakra, asi jsem ztratil pojem o čase,“ řekne a pak se otočí ke svému strýci a věnuje mu strohý úsměv na znamení vděku, ze kterého se mi dělá zle.

„Děkuji, že jsi tu s ní byl, strýčku.“

Benedict si jen založí ruce na prsou a hledí na svého synovce. „Nechtěl bys vysvětlit, proč jdeš teprve teď?“ položí mu Benedict otázku a já se také otočím k Alistairovi se založenýma rukama.

„Ano, Alistaire. Pověz mi, co bylo důležitější než pohřeb mé babičky.“ Odpověď už znám, ale přesto čekám, až ji vysloví, abych měla důvod ho nenávidět ještě víc.

„Opravdu jsem tu chtěl být, Seraphino, ale víš…“ odmlčí se a prohrábne si vlasy rukou, „musel jsem být s Vanessou.“

Zvuk jejího jména je to poslední, co potřebuju slyšet; té samé ženy, která je důvodem, proč jsem nebyla u babiččiných posledních chvil.

„Ty jsi vážně vážil celou tuhle cestu, abys mi řekl, že jsi byl s jinou ženou, se kterou jsi spal a kterou jsi přivedl do jiného stavu?“

„Cože?“ Benedict je ten, kdo promluví, a v jeho hlase se zračí šok, když se dívá střídavě na mě a na Alistaira. Alistairův obvyklý kamenný výraz se nemění, jako by se ho má slova a bolest, kterou mi způsobil, vůbec nedotýkaly.

„Nedělejme to tady, Seraphino. Víš, že jsem ji nemohl jen tak nechat o samotě.“

Ušklíbnu se.

„Já tě nikdy nezastavovala. Víš co? Vůbec jsi sem neměl chodit. Měl jsi zůstat s ní, protože tam teď patří tvá loajalita a já už v tomhle příběhu nehraju žádnou roli.“

Alistair se zamračí, přistoupí blíž a svou výškou a svalnatou postavou mě trochu zastraší. „Co to má znamenat? Jsi moje manželka.“

„Exmanželka,“ vyhrknu ta slova, aniž bych nad nimi přemýšlela. Nepromyslela jsem si to, ale je mi to jedno, protože celá má bytost jako by souhlasila s tím, že tohle je pro mě to nejlepší.

„Chci se rozvést, Alistaire.“

Jeho oči se rozšíří, není schopen skrýt šok z mých slov, a já jsem na sebe pyšná, že jsem z něj konečně dostala jinou reakci než vztek nebo chlad.

„Rozvodové papíry i má výpověď ti brzy přistanou na stole,“ dodám dřív, než se stačí ze šoku vzpamatovat, a nečekám na jeho odpověď. Otočím se ke stejně ohromenému Benedictovi.

„Odvez mě domů, Benedicte.“