LUCE.

Byla jsem na cestě do hlavní kuchyně z hlavního patra domu, když jsem zaslechla Masonův hlas, jak hledá Sadii, zatímco vcházel do kuchyně zadním vchodem, což mě přimělo se zastavit.

Masona jsem nikdy neměla ráda. Byl líný jako prase, ale spárovaný s úžasnou ženou. Snažila jsem se mu vyhýbat, jak jen to šlo, protože jsme se neustále střetávali. A byla jsem si jistá, že nebýt Sadie, už dávno by mě z tohohle sirotčince kvůli němu vyhodili.

"Luce je na Slavnost Omeg připravená. Postarej se, aby měla vhodné oblečení na obřad," vyhrkl Mason, zatímco se zvuk jeho kroků rozléhal po kuchyni.

Sadie připravovala pokrmy na dnešní večeři a já jí měla jít pomoct. Místo toho jsem se ale schovala ve spíži, abych si mohla poslechnout víc z jejich rozhovoru.

"Cože? Cos to udělal?" zeptala se Sadie a já si dokázala představit ten mrak na její tváři.

"Zapsal jsem ji na Slavnost Omeg. Jen se podívali na její fotku a hned ji přijali."

Oči se mi rozšířily a ruce mi vylétly k hrudi. Tiskla jsem si tričko k tělu, jako by to mohlo zastavit mé srdce, které zběsile bušilo. Opřela jsem se zády o chladnou zeď a snažila se uklidnit dech. Koření a směs tolika pachů by měly stačit na to, aby mě neucítili, ale pokud neovládnu svůj tlukot srdce, pravděpodobně ho uslyší.

Slavnost Omeg, kde se omega samice, které dosáhly plnoletosti (mezi 18 a 19 lety), předváděly veřejnosti buď k dražbě, nebo k souboji, pokud se nikdo nechtěl vzdát příhozu. Poté se majitelem Omegy stal vítěz a udělal si z ní otrokyni, většinou pro potěšení.

Zpočátku jsem nechápala, k čemu je Slavnost Omeg dobrá, když si muži mohou prostě koupit ženu na noc v neustále přibývajících nočních a striptýzových klubech, ať už pro lidi nebo měniče. Až později jsem slyšela kamarádky Sadie říkat, že Alfové a další miliardářští měniči tuto událost využívají k posílení svého ega. Chtějí být nejmocnějšími muži na Severu, čehož organizátor slavnosti samozřejmě využívá.

"Ale ona nemá vlka."

"Ale už jí je osmnáct, ne?"

"Ano, je. Ale nechtějí ti Alfové Omegu s vlkem?"

"No, nebude to první Omega bez vlka, která bude na slavnosti vybrána, takže jsem si jistý, že to nebude problém. Jen je potřeba je informovat. A když ji nikdo nebude chtít, hodím ji zpátky sem a příští měsíc si může jít kam chce. Ale říkali, že je krásná jako žádná jiná Omega na letošní slavnosti, takže jsem si jistý, že si ji vyberou."

"Je to milá holka..." Sadie mě měla opravdu ráda. Já ji taky. Byla to jediná dospělá osoba na tomhle místě, která se ke mně chovala spravedlivě.

"Milá? Je drzá a dělá tu jenom zmatek. Bude lepší, když půjde někam, kde bude užitečná a kde na ní vyděláme. Kromě toho jsem si jistý, že jí jednou narostou rohy a bude tu komandovat každého vlka, takže bude lepší ji hodit někomu, kdo ji zkrotí."

Tichounce jsem si odfrkla. Dávej si pozor na to, co si přeješ, hajzle.

"Nerozumím tomu, proč ji nemáš rád. Chrání tu vlčata, a jestli se občas chová hnusně, je to jen proto, že chránila sebe a je."

Zásah. Zásah.

"A já zase nevím, co ti udělala, že ji máš tak ráda. Říkal jsem ti, nikdy se k nim nepoutej. Zapomněla jsi, že nám tyhle mladý vlčata prostě jen svěřili do péče, dokud nedosáhnou dospělosti? Jakmile jim je osmnáct, jdou si svou cestou."

"Ale proč ji prostě nenecháme odejít jako ostatní? Proč ji musíš zapisovat na tu Slavnost?"

Další zásah.

"Protože potřebujeme peníze! Jsi hloupá? Tahle slavnost se koná jednou za dva roky! Máme štěstí, že letos máme osmnáctiletou. Poslední dvě slavnosti jsme neměli nikoho."

"Ona ví, že má odsud příští měsíc odejít." Sadie zněla nešťastně, zatímco jsem slyšela nůž dopadající na prkénko.

"Změna plánu, odejde za týden."

Proč jsem zapomněla, že už mi je osmnáct podle věku, který jsem jim nahlásila, když jsem sem před dvěma lety přišla? Asi jsem se až moc dobře bavila a teď mě čeká zkáza.

Zatímco jsem se stále opírala o zeď, zaťala jsem pěsti a zavřela oči, snažíc se zabránit emocím, aby mě ovládly. Už jsem byla na pokraji toho, že si strhnu náhrdelník z krku, ale dokázala jsem se ovládnout.

Jmenuji se Luciana.

Nebo Luce, osiřelá omega pro měniče z tohoto sirotčince a lidi v okolí.

Ale měla jsem tajemství, které jsem si musela střežit tak dlouho, jak jen to půjde.

Byla jsem jen z poloviny vlkodlak a druhá polovina mě… byla démon. Takže ty rohy, o kterých se Mason zmínil, by mi klidně mohly narůst, vlastně by mohly vyrašit kdykoli, kdybych se neovládla.

Před dvěma lety, přesně v den svých osmnáctých narozenin, jsem uprchla z podsvětí. Použila jsem k tomu neviditelný plášť, který se mi podařilo získat od jedné milé čarodějnice žijící v zásvětí, a náhrdelník, který jsem z krku nesundala od chvíle, kdy jsem vkročila zpět do lidského světa.

Neviditelný plášť bránil démonům vycítit mou přítomnost, když jsem kolem nich procházela, což mi usnadnilo cestu k portálům, aniž by si mě kdokoli všiml – zejména démonští strážci, které můj otec pověřil, aby na mě dohlíželi. Ale plášť jsem mohla použít jen v podsvětí – jakmile překročí hranice jiných říší, ztrácí svou moc. Takže jsem ho nechala někde poblíž portálu, kterým jsem se přenesla do této říše.

Zatímco náhrdelník na mém krku potlačoval mou vnitřní sílu.

S potlačenou silou jsem nemohla ublížit žádné živé duši, která patří do zásvětí. A bez mé síly mě můj otec, Kníže temnot, nemohl v lidské říši vystopovat.

Démonští králové jsou sice bohy podsvětí, ale musíme dodržovat pakty a pravidla ostatních říší. Nemůžeme si jen tak brát živé lidi nebo kohokoli chceme a odvádět je do našeho světa, pokud démonům neupsali svou duši nebo se do podsvětí nevydali dobrovolně.

A jakmile tam jsou, patří nám, tělem i duší.

Ano, jmenuji se Luciana, démonská princezna chaosu.

Můj otec zplodil stovky démonů v průběhu staletí, ale byli to všechno muži. Já byla jeho první a jediná dcera. A bylo mu úplně jedno, že mi v žilách koluje vlkodlačí krev, což byl přesně ten důvod, proč jsem utekla v momentě, kdy mi bylo osmnáct a mohla jsem portál použít sama.

Můj otec chtěl mou krev očistit a odstranit z ní jakoukoli stopu vlkodlačí krve pomocí rituálů, obětí a přirozeného oplodnění démonským semenem – zkrátka sexuálními orgiemi.

Ačkoli jsou rituály a sexuální orgie v podsvětí běžným jevem, já o to nestála. Nechtěla jsem přijít o krev, která byla mým jediným spojením s mou zesnulou matkou. Kromě toho, mé tělo patří mně. Budu si s ním dělat, co se mi zlíbí, a otec mi nebude říkat, co s ním mám dělat.

A tihle měniči taky ne. Proto jsem musela zmizet a vypadnout odsud dřív, než mě hodí do ještě hlubší jámy.

Tichounce jsem vyšla z místnosti a spěchala do své přidělené ložnice. Jakmile jsem byla uvnitř, dala jsem se do pohybu a naházela své skromné věci, včetně celoživotních úspor, do batohu, který jsem dostala z druhé ruky. Taška nebyla velká, ale na nejnutnější věci na pár dní stačila.

Studené počasí mi nic nedělalo. Má tělesná teplota byla stavěná na každé počasí, takže pokud nebudu mít kam jít, prostě si najdu nějakou jeskyni, kde přečkám noc, než zítra budu pokračovat v cestě.

Ale neměla jsem tušení, kam jít dál. Sever jsem si vybrala právě proto, že tohle místo nemělo žádná pravidla, žádné lidi, kteří by vládli měničům, co se tu potulovali. Jako Omega – nebo alespoň za tu jsem se vydávala – jsem nepotřebovala žádnou smečku, aby mě adoptovala. Stačilo mi, že žiju v sirotčinci, který poskytoval útočiště nezletilým do jejich dospělosti.

To byl důvod, proč jsem jim řekla, že mi je teprve šestnáct, když jsem sem před dvěma lety přišla. A bez vlka a jakýchkoli záznamů nikdo o mém věku nepochyboval. Příští měsíc jsem měla ze sirotčince odejít. Už jsem přemýšlela o tom, že budu žít jako člověk. Ale možná o měsíc dřív nebude tak zlé.

Jen jsem se musela ujistit, že se odsud dostanu co nejdál, alespoň do té slavnosti, aby mě už nikdo nehledal.

Dveře do mé malé ložnice se otevřely a já sebou trhla, jak jsem se snažila skrýt batoh pod deku. Ale nebylo to nic platné. Moje malá komoda byla otevřená, šaty rozházené po podlaze i po posteli, stejně jako všechno ostatní v pokoji. Vypadalo to, jako by ho někdo vyraboval a něco hledal.

"Co to děláš?"