003 - VLCI, NEBO DÉMONI?

LUCE.

"Co to děláš?" Mason přimhouřil oči a jeho pohled těkal po mém malém, neuklizeném pokoji, zatímco ho Sadie držela za paže, aby mu zabránila vstoupit dovnitř.

"Hledám nějaké své peníze. Ale už jsem je našla. Jen jsem je někam založila," odpověděla jsem lhostejně, sbírala šaty ze země a začala je skládat.

"Přestaň s těma lžema. Byla jsi před chvílí v kuchyni?"

"Co je to za otázku? Samozřejmě. Byla jsem v tomhle domě všude. Co se děje?" Otočila jsem se, dala si ruce v bok a netrpělivě poklepávala nohou o dřevěnou podlahu, přičemž jsem pohledem přejížděla mezi nimi, jako bych už nemohla dočkat jejich odpovědi.

"Nic se neděje, drahoušku. Potřebuju pomoct s večeří. Můžeš jít dolů a podat téhle staré paní ruku, než přiběhnou vlčata a hladem mě sežerou?" promluvila Sadie sladce, ale v jejích očích jsem viděla obavy a znepokojení.

Něco se mělo stát.

"Jasně. Jen to všechno posbírám a hodím na postel, pak půjdu dolů. Za pět minut jsem tam."

"Dobře." Široce se usmála a odtáhla svého druha od mého pokoje, ale Mason se na mě stále díval. A já věděla, co ten jeho pohled znamená – nevěřil mi ani slovo. Věděl, že něco chystám.

Ať jde k čertu.

Jakmile se dveře zavřely, popadla jsem batoh zpod deky a zamkla dveře. Pak jsem vysunula okno a obhlédla pozemek pod sebou. Zamčené dveře mi získají trochu času, kdyby se rozhodli vrátit a zkontrolovat mě.

Moje ložnice směřovala k zadní části sirotčince, ale o dvě patra níž byl jeden z přijímacích pokojů, ten, který se často používal pro hosty. Pokud tam nikdo nebyl, nikdo mě neuvidí skákat z balkonu na balkon.

Nebylo to poprvé, co jsem skákala a lezla ven oknem své ložnice, takže jsem se nemusela bát pádu. Jen jsem nesměla být viděna.

Hodila jsem si batoh přes ramena a vylezla z okna. Rukama jsem se držela okenního parapetu a spouštěla nohy dolů, dokud jsem nedosáhla na horní rám dveří pokoje pode mnou. Použila jsem ho jako oporu, odrazila se a skočila. Dopadla jsem perfektně na balkon staré knihovny, kam nikdo kromě mě nechodil.

Oprášila jsem si ruce a zkontrolovala, jestli se v přijímacím pokoji dole svítí. Srdce mi kleslo zklamáním, když jsem uviděla světlo zářící z okna.

Kousla jsem se do spodního rtu a přemýšlela o dalším kroku, když mě hlas seshora vytrhl z myšlenek.

"Ona utíká!" Masonův hlas se prořízl vzduchem. Prudce jsem otočila hlavu a uviděla ho, jak na mě ukazuje ze svého okna.

Sakra! Neměla jsem čas přemýšlet. Skočila jsem z balkonu druhého patra a s hlasitým žuchnutím dopadla na prašnou zem.

Můj pohled zalétl k oknu přijímacího pokoje a střetl se s očima vysokého muže s dlouhými vousy. Svraštil čelo, ale já neměla čas ho zkoumat. Rozběhla jsem se k lesu, kde jsem znala východ, který by mě mohl dostat mimo obvod sirotčince.

Mé nohy se vymrštily vpřed. Běžela jsem tempem, které bylo na můj obvyklý běh příliš rychlé. Připomínalo mi to rychlost, kterou jsem vyvinula, když jsem utíkala z démonského světa.

Možná jsem běžela rychle, ale nebylo to nic proti vlkům, kteří mě pronásledovali.

Hlasité tlapy bušily do země a zvuk se neustále přibližoval, jak jsem sprintovala dál.

Ruka mi vyletěla k opálu visícímu na mém krku. Stačilo by ho sundat a mohla bych přivolat svou sílu, aby mě zachránila.

Ale potřebuji zachránit?

Vlci, nebo démoni? Vyber si, Luce!

Ruka mi klesla k boku, když mě vlci za mnou předběhli a obklíčili mě. Jeden vlk mi zatarasil cestu.

Mé drobné tělo narazilo do vlka a já byla v mžiku odmrštěna zpět. Dopadla jsem zadkem na zem s hlasitým zaduněním a hned po něm následovala záda. Celým mým tělem projela bolest z nárazu.

Myslím, že jsem si zlomila páteř.

Zůstala jsem ležet v hlíně se zavřenýma očima a těžce oddechovala. Říkala jsem si, jestli mě můj malý batoh dokázal aspoň trochu ochránit.

Slyšela jsem šustění a věděla jsem, že se musí proměňovat zpět do své lidské podoby.

"Na omegu je kurva rychlá." Hluboký hlas mě přiměl otevřít oči. Uviděla jsem urostlého nahého muže, který se na mě díval s penisem v plné kráse přímo před mýma očima.

"Ale my jsme rychlejší…" odpověděl jiný naháč a já prostě zůstala nehybně ležet a přemýšlela, jestli budu po tomhle schopná normálně fungovat.

"Jak se jmenuješ?"

Dívala jsem se na ně, jak nade mnou stojí, ale neměla jsem v úmyslu odpovědět. Záda mě pořád bolela.

"Neposlouchal jsi předtím? Luce. Jmenuje se Luce," odpověděl ten urostlý muž.

Ten druhý si dřepl vedle mě, hned u mé hlavy, takže kdybych otočila obličej jeho směrem, byla jsem si jistá, že uvidím to, čím se chtěl pochlubit. "Poslouchej. Vezmeme tě a připravíme tě na Slavnost Omeg. Teď buď hodná holka a už žádné utíkání. A slibuju ti, že se ti nic nestane."

"Nechci být součástí té Slavnosti," vyhrkla jsem a zavřela oči.

"Tohle je mimo tvou moc, malá Omego. A jestli se pokusíš utéct, budeš náležitě potrestána."

"Snažíte se mě vystrašit?"

"Ne. Snažím se ti říct, co se s tebou stane."

⇜ ♡♡♡ ⇝

Ani jsem se nestihla rozloučit se Sadií nebo s vlčaty v sirotčinci. Muži, kteří mě chytili, mě prostě hodili do auta, které nás sledovalo uprostřed lesa.

Byl s nimi jen Mason a bez obalu jim řekl, že jsem tvrdohlavá a že si na mě mají dát pozor, protože se určitě znovu pokusím utéct.

Jen jsem protočila panenky a zkřížila si ruce na hrudi, zatímco ho muž, se kterým mluvil, ujišťoval, že tohle není první takový případ a že vědí, co dělat.

Měla bych být vyděšená, ale nebyla jsem. V podsvětí jsem svýma mladýma očima viděla mnohem horší věci, než jsou ty tady. Nic mě nemohlo vyděsit. Kromě zlomené páteře, což se dnes v noci naštěstí nestalo.

Ale i když jsem se nebála, musela jsem předstírat, že ano. Jinak by mohli zjistit, že nejsem obyčejná Omega.

Auto se rozjelo a tři muži uvnitř zachovávali naprosté ticho. Vzala jsem to tedy jako výzvu, abych si odpočinula a přemýšlela o svém životě. Opřela jsem se tělem i hlavou o měkké čalounění a zavřela oči.

Vlci, nebo démoni?

Vlci. Vždycky to budou vlci.

Bylo mi jedenáct, když moje matka zemřela na zlomené srdce. Měsíce předtím zabili mého adoptivního otce a matka se z toho nedokázala vzpamatovat, což nakonec vedlo k její smrti.

Můj adoptivní otec i matka byli oba měniči a byli osudovými druhy. Byli spolu dlouho předtím, než jsem se narodila.

Ne. Moje matka ho nepodvedla. Za všechno mohl můj otec.

Lucian, můj otec, Kníže temnot, čas od času bloudil lidskými říšemi. Jeho libido se neomezovalo jen na démonské samice, které se mu nabízely. Chtěl ochutnat všechny druhy tohoto světa. A jednoho dne uviděl mou matku a zalíbila se mu.

Snažil se ji svést k páření. Ale matka nikdy nepovolila. Měla svého druha a vybírala si ho znovu a znovu. Takže můj otec, jakožto démonský princ, nedokázal unést odmítnutí.

Šel po ní ve své podobě inkuba a vzal si ji násilím, znovu a znovu. Vracel se noc co noc, dokud se jí nenasytil. Teprve pak ji nechal být a už ji nikdy neobtěžoval.

Ale co nevěděl, bylo to, že z jeho hrozného činu vzešel potomek.

Matčin druh, Diego, o všem věděl a neopustil ji. Místo toho jí pomáhal mě vychovat a ani jednou mi nedal pocítit, že nejsem jeho dítě.

Vlastně jsem ani nevěděla, že nejsem jeho, dokud jsem v šesti letech náhodou nepřivolala svou sílu a nezabila králíka ohněm.

S mou uvolněnou silou se otevřel portál a mé spojení s podsvětím. Během několika sekund se přede mnou objevil můj otec, démonský Kníže temnot, a prohlásil mě za své dítě. Svou jedinou dceru.

Můj pravý otec si mě ten den nevzal, ale můj život už po něm nikdy nebyl stejný.

Věděla jsem, že si pro mě jednou přijde. Moje matka mě na ten den připravovala – snažila jsem se toho vstřebat co nejvíc, ale s dětskou myslí jsem nedokázala všechno pochopit.

Náhrdelník, který jsem měla na krku, byl od matky – zakopala ho na hřbitově kousek od našeho domu spolu s penězi, které si s otcem našetřili. Schovala je tam poté, co můj otčím, její osudový druh, zemřel. Věděla, že jí nezbývá moc času, a chtěla mít jistotu, že budu mít na výběr, pokud by přišel čas, kdy nebudu chtít zůstat v démonském světě.

Moje matka a její osudový druh, můj otčím – ti mě milovali. A láska mezi nimi byla jediným vláknem, které ve mně udržovalo světlo a bránilo mi propadnout do hlubin pekla.

I když už tu nebyli, měla jsem v sobě naději, že jednou najdu stejnou lásku, jakou našli oni dva. Lásku, která překoná všechny hranice, lásku, která mě zachrání před temnotou číhající uvnitř mě. Moji spásu.

A proto jsem tu stále byla, protloukala se divočinou na vlastní pěst a chránila tu část sebe, která mi dávala naději, že existuje druh, který je mi souzen.

Ale bez vlka jsem netušila, jestli ho vůbec někdy najdu. Nebo jestli on najde mě.