***FLASHBACK.***

Podsvětí.

Luce – 13 let.

LUCE.

Mé ruce už byly příliš rudé a svědily mě. Poslední hodinu jsem trénovala střelbu ohněm na cíl a už mě to unavovalo. Než jsem vyšla z jámy, kde jsem trénovala, vyhodila jsem do povětří celou řadu terčů. Připomněla jsem svému mentorovi Gargonovi, aby o tom mému otci neřekl ani slovo, jinak mu příště vyhodím do povětří obličej.

Ne. Nikoho jsem se nebála. Navzdory své tvrdohlavosti jsem byla otcovým oblíbencem. Zbožňoval mě a nikdo se mě nesměl ani dotknout. Ale neříkala jsem, že jsem nedostávala tresty – dostávala. Ale trestat mě směl jen on.

Přeskočila jsem ohnivé překážky, než jsem se dostala na pole, která páchla jako spálené uhlí a zemina. Démoni se vyžívají v pachu čehokoli, co hoří, zvláště když se pálí maso, a ačkoliv se mi to nelíbilo, už jsem si na to zvykala.

Další nudný den. Říkala jsem si, kdy mě otec zase vezme za jinými bytostmi. Otcova schopnost cestovat mezi říšemi byla jediná věc, která mě na tomto místě zajímala, protože když mě vzal s sebou, mohla jsem poznat zajímavé bytosti.

Byla jsem už na půl cesty k horkému prameni, kde jsem plánovala strávit svůj volný čas, když jsem si všimla světla zářícího zpoza temné, rozpadlé budovy, jako by tam bylo nainstalováno spoustu žárovek.

Tohle místo bylo vždycky temné, tak jsem byla zvědavá.

"Kdo jsi?" zeptala jsem se. Žena, která ke mně stála zády, měla nádherné lesklé černé vlasy, které jí končily až pod zadkem. A přestože s sebou nic nenesla, zářila, jako by světlo vycházelo přímo z její kůže.

Žena se pomalu otočila a já se ocitla tváří v tvář té nejkrásnější ženě, jakou jsem kdy spatřila. Viděla jsem Bohyni chaosu. Ta byla krásná svým vlastním způsobem, ale ta přede mnou byla nadpozemsky krásná, jako by byla nadpozemská. Do podsvětí rozhodně nepatřila.

"Ahoj, malé vlče…" A její hlas byl jako tichá ukolébavka.

Oči se mi rozšířily a já ucouvla, když mi došlo, jakými slovy mě pozdravila. O vlkovi ve mně vědělo jen pár lidí, protože otec se o to postaral.

"Jak jsi to věděla?" zeptala jsem se s mírně svraštělým obočím.

"Protože tě znám…"

"Kdo jsi?"

"Říkají mi Seléné…"

"Máš krásné jméno."

"A ty máš také krásné jméno…"

Usmála jsem se na ni, ale nevěděla jsem, co dál říct.

"Líbí se ti tu?" zeptala se a v jejích očích byla při té otázce vidět upřímnost.

"Požádal tě můj otec, aby ses mě zeptala?"

"Ne."

"Řekneš mu mou odpověď?"

"Ne. Je to tajemství, které si uchovám do konce svých dnů…"

Usmála jsem se na ni. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem, že jí můžu věřit. "Ne. Nechci tu být."

"Chápu. Víš, kdo jsem?"

Zavrtěla jsem hlavou, než jsem promluvila. "Jsi přítelkyně mého otce?"

Tiše se zachichotala, až se jí vlasy rozvlnily a všechno kolem nás se prostě rozzářilo. "Tvůj otec mě nikdy neměl rád. Ale nejsme nepřátelé... Jen... spolu nevycházíme."

"Aha… Jsi jedna z bohyň podsvětí?"

"Ne. Jsem Bohyně měsíce."

Pusa mi zůstala otevřená, jak jsem na ni zírala. Proto mi to jméno znělo tak povědomě. Moje matka o ní mluvívala. Byla to Bohyně lásky a měsíce. Ona byla ta, která spojila mou matku s mým otčímem.

"Moje matka a otec, jsou jejich duše u tebe…" Moje tělo se na chvíli roztřáslo, než jsem si otřela slzy z očí, aby mi nestékaly po tvářích. "Snažila jsem se najít jejich duše tady… Nemohla jsem je najít. Chybí mi."

"Ano… Jsou se mnou."

"Řekneš jim, že je... miluju?" Těžko se mi to slovo říkalo. Démoni znali chtíč a touhu, ale láska byla vzácná věc.

Kývla hlavou a vřele se na mě usmála.

"Jsou spolu?"

Znovu přikývla, sklonila se k mé tváři a její teplé a měkké prsty mi pohladily tváře a v mžiku mi osušily slzy. "A budou spolu až do chvíle, kdy se znovu zrodí, aby se opět našli."

"Děkuju…" Roztáhla jsem ruce a objala ji.

Moje jednání ji překvapilo, ale netrvalo dlouho a objala mě taky. Její teplo obklopilo celé mé tělo a já měla pocit, jako by mě objímala maminka.

"Vždycky budu na své vlky dohlížet, včetně jejich duší."

"Dohlížíš i na mě?"

"Snažila jsem se o to a budu se snažit i nadále… Dokud mi budeš dávat část své duše."

"Nerozumím."

"Poslouchej, maličká. Dokud ti v žilách koluje vlkodlačí krev, budu se snažit na tebe dohlížet. Ale jakmile ti tvůj otec všechnu odebere... už pro tebe nebudu moci nic udělat."

"Nerozumím…"

"Jednoho dne všechno začne dávat smysl. Jen nezapomeň, že jsi jednou potkala Seléné."

Otočila se ke mně zády a chystala se odejít, když jsem se za ní rozběhla a zastoupila jí cestu. "Mám svého druha?"

"Všichni moji vlci mají svého osudového druha."

"Já jsem taky vlk!"

Jen se na mě usmála a mně zvlhly oči. Proč mi nemohla prostě říct ano?

"Ty mi nedáš druha?"

"Všechno záleží jen na tobě."

"Nerozumím."

"Pamatuj, všichni vlci mají osudové druhy. Ale pokud už jím nebudeš…"

"Pak můj druh zůstane sám, bez družky…" Srdce mě rozbolelo, nejen kvůli mně, ale i kvůli vlkovi, který mi měl být osudovým druhem. "Ale jak můžu najít svého druha, když jsem uvězněná tady?"

"Své odpovědi najdeš včas." Její ukazováček klesl, až se dotkl špičky mého nosu. "Tvůj osud závisí na tobě."

"Ale ty vidíš budoucnost…"

"Ale nikdy nebudu zasahovat do tvé svobodné vůle. A budoucnost se může vždycky změnit, zvláště když se změní srdce." Znovu se usmála a pak pokračovala. "Už půjdu. Jen jsem sem přišla navštívit jednoho výjimečného člověka a teď je můj úkol zde splněn."

Kývla jsem hlavou a ustoupila jí z cesty. Sledovala jsem, jak odchází, jako by se vznášela, a každá cesta, po které šla, se jen třpytila, jako by po ní sypala hvězdný prach.

"Seléné!" zavolala jsem za ní, až se zastavila. "Myslíš, že se svému druhovi… budu líbit? Protože jsem… démon." Poslední část jsem řekla velmi tichým hlasem.

Oči mi zvlhly, protože jsem si vzpomněla, jak matka dělala všechno pro to, aby mou identitu utajila. Démoni nebyli v lidské ani vlkodlačí říši vítáni. Jakou mám záruku, že mě přijme?

Pomalu otočila hlavu a podívala se na mě. Láska, která jí kmitla v očích, zaplavila mé mladé srdce – dávala mi naději. "Abyste poznali odpověď, musíte se nejdřív najít…"

***KONEC FLASHBACKU.***