Zdálo se mi, že hned za rohem vidím stín ve tvaru vlka. Cukla jsem sebou a rozběhla se opačným směrem. Nemohla jsem uvěřit, že se sem ti, co mě hledali, dostali tak rychle. Nemohl to být jen pach mé krve, co mě prozradilo. Museli o mně vědět už nějakou dobu.

„Je možné, že se po městě ochomýtali už dřív, aniž bych o tom věděla?!“ uvažovala jsem v panice.

Ztratila jsem ostražitost. Nikdy jsem neudělala tak hloupou chybu. Celé roky jsem je klamala, a přesto jsem se dostala do situace, kdy jsem byla nepřipravená.

„Musím se rychle dostat domů. Musím si vzít svou evakuační tašku a pak se dostat na nádraží. Potom musím vybrat peníze z bezpečnostní schránky na nádraží a vypadnout odtud k čertu,“ plánovala jsem si v duchu během běhu.

Náhle jsem uslyšela hluboké vrčení vycházející z uličky přímo přede mnou. Zastavila jsem se. Na zdi budovy se zlověstně objevily tři stíny ve tvaru vlků. Otočila jsem se a v uličce za sebou uviděla další dva vlčí stíny. Byla jsem obklíčená. Povzdychla jsem si a hodila kabelku na zem. Pak jsem se postavila do bojové pozice a zaťala pěsti.

„Pět na jednoho?! To od vás není moc gentlemanské!“ vykřikla jsem.

Stíny ve tvaru vlků se začaly měnit v lidské siluety...

„Nechceme ti ublížit, princezno. Ne pokud nám k tomu nedáš důvod,“ zavrčel hlas vycházející z uličky přede mnou.

Přímo přede mě vyšli tři muži. Všichni byli vysocí a svalnatí. Zhltla jsem naprázdno a zaťala pěsti ještě pevněji, stojíc pevně na nohou.

„Vzdej to. Proti nám všem se neubráníš,“ slyšela jsem od muže, který právě přišel ze zadní uličky.

Přibližovali se s úšklebkem a opovržlivě si mě prohlíželi. Hluboce jsem se nadechla.

„Uklidni se, Lilith. Musíš se uklidnit. Miř na citlivá místa. Zvládneš to. Můžeš s nimi bojovat a utéct,“ domlouvala jsem si.

Stáli v kruhu kolem mě. Neustále jsem po nich pokukovala, otáčela se a čekala na prvního, kdo zaútočí.

„Podívej, princezno. Nemusíme tě bavit. Vzdej se a pojď v klidu.“ Ten, který vypadal nejsilněji, ke mně natáhl ruku s posměšným úsměvem na tváři.

Využila jsem té příležitosti, popadla ho za ruku a hodila ho na zem, využívajíc jeho vlastní sílu proti němu. Bolestivě zasténal.

„Jak se opovažuješ, ty ubohá lidská stvůro!“ zařval další a vyrazil přímo na mě.

Naštěstí jeho pěst nebyla dost rychlá, aby mě zasáhla. Uhnula jsem úderu. Pak jsem ho udeřila hranou dlaně do brady a zamířila na jeho oči. Zuřivě zařval. Dva byli dole a tři zbývali.

Další na mě zaútočil zezadu. Pomocí rukou a loktů jsem se vyprostila z jeho sevření, pak jsem se otočila a udeřila ho do solárního plexu. Věděla jsem, že pokud mám přežít, musím se pohybovat ještě rychleji. Jakmile se sehnul, prosmýkla jsem se kolem něj a začala utíkat. Ti dva zbývající mě začali pronásledovat. Vložila jsem veškerou sílu do zrychlení. Zatínala jsem pěsti a opakovala si, že jim musím utéct.

Krátce jsem otočila hlavu, abych zkontrolovala vzdálenost. Byla tu malá šance, že mě nedoženou tak rychle. Ušklíbla jsem se a ještě víc zrychlila. Věděla jsem, že se musím dostat za roh. Tam stála stará, opuštěná budova. Bylo to ideální místo k úkrytu. Běžela jsem přímo tam se zaťatými pěstmi. Blížila jsem se. Jen pár kroků a budu u budovy.

Náhle se přímo přede mnou objevil vysoký zrzavý muž. Zlomyslně se usmál, rozpřáhl ruce a zablokoval mi cestu. Okamžitě jsem ho poznala.

„Ne! Jenom ne on!“ křičela jsem ve své mysli.

Uskočila jsem stranou a zběsile se snažila najít jinou únikovou cestu, ale on byl mnohem rychlejší než ti ostatní muži, co mě honili.

„Kam si myslíš, že jdeš, princezno?!“ zasyčel a popadl mě za límec.

Jeho stisk byl tak silný, že mě skoro začal dusit. Trhl mnou zpět a hodil mě na zem. Vyskočila jsem na nohy. Mou jedinou šancí bylo zaútočit na něj a utéct. Byl příliš vysoký na to, abych mu mířila na obličej, a mé kopy by nemusely být dost silné a rychlé, aby ho zranily. Zatnula jsem zuby, udeřila ho do břicha a rychle odskočila. Jen se uchechtl, zatímco já měla pocit, jako bych si zlomila ruku. Otočila jsem se v naději na únik, ale ostatní muži už tam byli. Byla jsem obklíčená.

„Vzdej to, princezno. Pokud se rozhodneš klást odpor, budu ti muset v tom tvém pěkném těle zlámat pár kostí,“ chladně se uchechtl ten zrzavý.

Těžce jsem oddechovala. Bez ohledu na to, jak moc jsem své tělo za těch dvacet let života trénovala, stále jsem jim nebyla ani zdaleka rovným soupeřem. Moje lidské tělo bylo na pokraji sil, ale vzdát se nepřipadalo v úvahu.

„Ani nápad, Dereku. Jestli mě chceš, budeš mě muset zabít!“ zařvala jsem a znovu se postavila do bojové pozice.

„No... neříkej, že jsem tě nevaroval,“ ušklíbl se a pak kývl hlavou na muže za mnou, aby zaútočili.

Dva z nich mě popadli za ruce a snažili se mě znehybnit. Jednomu jsem dupla na nohu a druhého podkopla. Myslela jsem, že je to moje šance. Musela jsem ji využít a utéct za každou cenu. Vyrazila jsem přímo vpřed, ale pak mi cestu zastoupil Derek. Rychle mě popadl pod krkem a zvedl mě do vzduchu. Nemohla jsem dýchat. Zmítala jsem se a snažila se vyprostit z jeho ruky, která mi drtila hrdlo. Chytila jsem ji oběma rukama, ale nedokázala jsem zvednout ani jeden jeho prst. Zkoušela jsem ho kopat nohama, ale nedostatek kyslíku v plicích mi rychle vzal veškerou sílu. Smál se a čekal, až se přestanu bránit. Z očí mi začaly téct slzy. Nechtěla jsem se vzdát. Nemohla jsem se vzdát. Ale nemohla jsem ani vyhrát...

Zírala jsem Derekovi přímo do očí. Chtěla jsem mu dát najevo, jak moc jím pohrdám, než se přestanu hýbat a cítit, jak ze mě pomalu vyprchává život. Nakonec stisk uvolnil a hodil mě na zem. Začala jsem kašlat a zoufale se snažila znovu naplnit plíce vzduchem. Dřepl si hned vedle mě.

„Kdybys nebyla tak cenná, už dávno bych tě zabil,“ zašeptal mi do ucha.

Ležela jsem na zemi a lapala po dechu. Nedokázala jsem se přinutit vstát, i když jsem se o to urputně snažila. Derek vytáhl z kapsy stříkačku a zuby stáhl kryt jehly.

„Nebudu riskovat tvoje rebelské kousky, princezno. Cestou si hezky pospíš,“ zasmál se a píchl mi injekci do krku.

Snažila jsem se jehlu vytáhnout, ale bylo pozdě. Droga začala kolovat v mých žilách. Bolelo to. Měla jsem pocit, jako by mě začala pálit celá kůže. Zvedla jsem hlavu.

„Ty... z*synu...“ slabě jsem zasyčela a zakryla si místo vpichu.

„Takový vulgární jazyk, vaše výsosti?“ posmíval se mi Derek. „Postarám se o to, abych tu tvou aroganci velmi brzy zlomil.“

Okamžitě mi ochably nohy. Sotva jsem dokázala pohnout svalem. Přesto jsem se stále snažila vzepřít na rukou a zvednout horní část těla, jako by mi to mohlo pomoci v mé zoufalé situaci. Prostě jsem musela něco dělat...

Ti krutí muži mě přišli popadnout za ruce a začali mě táhnout směrem k zadní uličce. Zrak se mi začal rozostřovat. Měla jsem pocit, jako by se můj svět stával temnějším. Hlava se mi točila.

„Pusťte mě... Pusťte mě... Pomoc... Někdo, pomoc...“ mumlala jsem a neschopně se snažila zesílit hlas.

Náhle jsem si všimla černého stínu, který se rychle mihl kolem. Prošel kolem mužů, kteří mě táhli, a zmizel za rohem staré budovy.

„Hloupí čoklové,“ zasmál se zlověstný hlas.

Zvedla jsem oči, abych se podívala před sebe, a uviděla postavu muže v dlouhém černém kabátě. Vysoký límec jeho kabátu stál a zakrýval většinu jeho tváře.

„Kdo jsi sakra ty?!“ soptil Derek.

„To vědět nemusíš,“ uchechtl se muž.

„Vypadni odtud, jestli je ti život milý!“ zavrčel jeden z Derekových mužů.

„To nemůžu udělat.“ Muž v kabátě přistoupil blíž s úšklebkem na tváři.

Derekov muž vyrazil proti muži v kabátě. Vyskočil s kopem, ale muž v kabátě mu jednou rukou zachytil nohu a zlomil ji.

„Jsi mrtvý!“ zařval Derek v zuřivosti.

Muž v kabátě přešel blíž do světla. Teprve tehdy jsem si mohla všimnout jeho zářících stříbrných vlasů. Byl to ten muž, kterého jsem potkala v bistru! Zalapala jsem po dechu.

„Mě zabít nemůžeš,“ povzdychl si nonšalantně a pak mu na tváři vyvstal zlomyslný úšklebek, „já už jsem mrtvý...“