Pomalu jsem ztrácela vědomí. Už jsem nedokázala rozpoznat všechny ty zvuky a rozmazané obrazy. Viděla jsem jen zuřivost Derekových mužů, když neschopně útočili na toho stříbrovlasého. Ignorovali mě a nechali mě ležet na zemi, zatímco se všichni vrhli na toho cizince. Slyšela jsem praskání jejich kostí. Slyšela jsem jejich křik a bolestné vytí. Necítila jsem k nim ani špetku soucitu, ale zároveň jsem měla k bezpečí daleko.

„Kdo je ten člověk? Je mnohem silnější než všichni ti vlci... Je to měnič jako oni? Proč řekl, že je mrtvý? Je to nějaká sakra zombie nebo co?! Proč na ně útočí?! Chystá se je zabít?! A... jestli to udělá... zabije mě taky?!“ uvažovala jsem v panice.

Droga proudící v mé krvi mě paralyzovala. Vědomí se mi vytrácelo. Byla jsem vyděšená a bezmocná. Nechtěla jsem se vrátit s Derekem a jeho muži, ale o to víc jsem nechtěla zemřít v rukou nějakého šílence. Náhle veškerý boj ustal. Slyšela jsem jen ticho a něčí kroky. Přímo přede mnou jsem uviděla pár černých kožených bot. Mírně jsem zvedla hlavu. Stříbrovlasý muž se nade mnou skláněl.

„P... prosím... ne-zabíjejte mě,“ zamumlala jsem s využitím posledního zbytku sil.

„No... Nechte mě popřemýšlet, co s vámi udělám...“ K mým uším dolehl hluboký, svůdný zvuk jeho hlasu.

Zavřela jsem oči. Droga mi uspala tělo. Když jsem oči znovu otevřela, slunce už vycházelo. Zjistila jsem, že ležím na lavičce v parku, kousek od místa, kde jsem ztratila vědomí. Naštěstí bylo ještě příliš brzy na to, aby do parku přišli lidé. Byla jsem tam úplně sama. Byla jsem přikrytá černým kabátem... Mohla bych přísahat, že to byl ten samý kabát, který měl na sobě ten stříbrovlasý. Moje kabelka ležela na zemi hned vedle lavičky. Byl to zvláštní pocit. Byla jsem zvyklá se o sebe starat sama. Nikdy dřív mi nikdo na pomoc nepřišel. Můj stav mě samozřejmě zrovna neuváděl do nálady, abych o sobě přemýšlela jako o nějaké románové hrdince...

„Vypadá to, že mě můj stříbrovlasý rytíř zachránil, ale pořád mu na mně nezáleželo dost, aby mě vzal zpět do svého hradu... Aspoň že mi zajistil doklady a peníze,“ hořce jsem se uchechtla.

Ležela jsem na lavičce a snažila se přinutit svaly k pohybu. Jen těžko jsem zpracovávala, co se vlastně předchozí noc stalo. Trpěla jsem hroznou kocovinou, kterou mi způsobila ta droga, co mi píchli. Vycházející slunce mi v zotavování zrovna nepomáhalo. V tu chvíli bych s radostí prodala duši za léky proti bolesti, ale neměla jsem čas se litovat. V tomhle městě jsem nebyla v bezpečí.

Nicméně jsem byla neklidná. Potřebovala jsem zkontrolovat místo včerejšího útoku v naději, že něco najdu. Konečně se mi podařilo z lavičky vstát. Ráno bylo chladné, tak jsem se rozhodla obléknout si ten černý kabát, který mi můj stříbrovlasý zachránce nechal. Vypadal draze a jeho látka byla měkká a hřejivá. Rukávy byly příliš dlouhé, musela jsem si je vyhrnout. Celý kabát byl tak dlouhý, že mi sahal skoro ke kotníkům, ale kromě toho mi překvapivě víceméně seděl. Zavinula jsem se do něj a pomalu šla k místu včerejšího boje.

Když jsem tam dorazila, našla jsem to místo úplně prázdné. Nebyla tam žádná těla, žádné krvavé skvrny na zemi a žádné stopy po boji. To mě jen víc zneklidnilo.

„Kdo to sakra byl za chlapa?“ Moje mysl zběsile hledala odpovědi.

Možná bych se cítila o něco méně neklidná, kdyby existoval nějaký důkaz, že jsou ti vlci mrtví. Pokud nebyli, určitě by do tohohle města poslali posily, aby mě hledali. Bylo možné, že už vyslali signál. Pokud ano, můj čas by začal rychle vypršet.

Ještě jednou jsem se rozhlédla. Dokonce jsem se dotkla hlíny na zemi a pak si přičichla k ruce, abych našla nějaké stopy kapek krve nebo... pach bělidla. Nenašla jsem ani jedno. To mohlo znamenat jediné – žádný z těch vlků tu nezemřel. Zatnula jsem zuby.

To mohlo znamenat jen to, že jsou všichni někde naživu, možná ne moc daleko. I kdyby jim ten stříbrovlasý chlap zlámal většinu kostí v těle, zregenerovali by se za méně než čtyřiadvacet hodin. Trvalo by to o něco déle, kdyby měli zlomenou páteř. I když jsem nedokázala přijít na to, co se stalo, musela jsem předpokládat, že na mě brzy znovu zaútočí.

Spěchala jsem do svého bytu a neustále se ohlížela přes rameno. Sbalila jsem si nějaké oblečení, čtyři sady dokladů, které jsem předtím nepoužila, pak popadla notebook a vyběhla ven, přičemž jsem na stole nechala jen krátký vzkaz pro majitele bytu s penězi na nájem.

Všechno jsem dělala překotně. Vzdala jsem se i své poslední výplaty od Donny a šla na nádraží. Poté, co jsem si vybrala hotovost z bezpečnostní schránky, jsem si vybrala náhodný cíl a koupila si jízdenku. Nebyl to zrovna nejlepší způsob, jak se rozloučit se Sunhaven, ale už jsem si zvykla nechávat všechno za sebou.

Vlak vyjel ze stanice. Teprve tehdy jsem měla pocit, že se můžu nadechnout. Moje mysl měla konečně čas věci zpracovat. Doufala jsem, že Derek a zbytek jeho týmu nezachytí můj pach... Ale když už mluvíme o pachu, stále jsem měla na sobě ten černý kabát toho chlapa. Ušklíbla jsem se a přičichla k jeho límci. Slabě voněl po pánském parfému. Byla to příjemná vůně.

„Vážně?! Teď není čas na to být nadržená!“ pokárala jsem se za své nestoudné myšlenky. „Kromě toho, ten chlap je neuvěřitelně nebezpečný...“

Nemohla jsem přestat myslet na to, jak dokázal sám porazit všechny ty vlky. Byl to také nějaký nadpřirozený tvor? Super vlkodlak? Nebo... něco jiného? Moje mysl šílela.

Narodila jsem se jako člověk, ale rychle jsem se dozvěděla o existenci měničů, které lidské legendy nazývaly vlkodlaky. Ti tvorové měli neuvěřitelně ostré smysly, byli mnohem silnější než lidé a mohli se měnit ve vlky. Od svých pěti let jsem se musela učit, jak s nimi bojovat, i když to nikdy nebyl fér boj. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by dokázal porazit vlkodlaka... až do té noci.

„Kdo to byl?! Nemohl to být jen člověk. Viděla jsem rozmazaně, ale rozhodně nepoužíval lidskou sílu... Navíc, proč mi pomohl?“ neustále jsem přemítala během jízdy vlakem do svého nového cíle.

Kdo by si pomyslel, že na odpovědi na své otázky budu muset čekat tři roky...