Dalších několik let jsem strávila touláním se po mnoha místech. Nenarazila jsem na žádné vlky, kteří mě pronásledovali, ale také jsem nikdy nezůstala na jednom místě déle než tři měsíce. Samozřejmě bylo těžší takto vydělávat peníze. Proto jsem se rozhodla založit online podnikání, které bych mohla provozovat, aniž bych odhalila své skutečné jméno. To, co jsem prodávala, bylo investiční poradenství. Vždycky jsem byla dobrá v předpovídání toho, jak trh zareaguje na určité události. Dokonce i moji učitelé mě v tomto oboru nazývali géniem.

Vlastně byznys a akciový trh nebyly mými jedinými oblastmi odbornosti. Mohla jsem se snadno stát nejlepší v jakémkoli předmětu. Problém byl v tom, že moje takzvaná „rodina“ mi nikdy nedovolila získat pořádný univerzitní diplom... nebo jakýkoli univerzitní diplom. Bylo mi dovoleno pouze absolvovat Lyceum svaté Anny, po absolvování Koleje svaté Anny, po dětství v Domově svaté Anny... Ano, situace mezi mnou a mou „rodinou“ byla vždycky trochu zvláštní.

Rozhodně jsem na své dětství neměla žádné dobré vzpomínky. Kdysi jsem si přála, abych neměla žádnou žijící rodinu a měla šanci být adoptována jako jakékoli jiné dítě žijící v sirotčinci. Co mohlo být pro vyrůstající dítě frustrující víc než fakt, že bylo opuštěné, ale kupodivu neexistovalo žádné povolení k adopci?! Kdysi jsem si říkala, jak je to vůbec možné, dokud jsem se nedozvěděla, že můj drahý otec byl ve skutečnosti zakladatelem Domova svaté Anny. To byl moment, kdy jsem si uvědomila, že mě nevychovávají, ale vězní a sledují.

Všechno bylo lepší než žít, jako bych byla v okovech. Život, který jsem žila jako nomád, nebo spíše uprchlík, byl mnohem lepší, i když jsem se neustále ohlížela přes rameno. Bylo to už sedm let, co jsem začala utíkat. Pokud to bylo to, co jsem musela udělat, abych byla po zbytek života svobodná, zaplatila bych tu cenu ráda.

Založit online společnost nebylo zrovna snadné, zvláště když jsem neměla jméno, diplom ani doporučení. Strávila jsem spoustu času posíláním anonymních e-mailů bohatým obchodníkům, prezidentům společností a generálním ředitelům. Každému z nich jsem dala jednu radu, zdarma. Poté, co zjistili, že mé předpovědi byly správné, se obvykle stávali mými klienty. Začali mi posílat určité problémy k analýze nebo úkoly k vyřešení. Nikdy jsem se s žádným ze svých klientů v reálném životě nesetkala. Vždycky jsem je kontaktovala e-mailem a dokonce jsem e-mailovou adresu každý měsíc měnila. Každý úkol byl zpoplatněn v závislosti na obtížnosti, ale nikdy mi netrvalo déle než pár hodin, než jsem svou práci odvedla. Tak jsem začala vydělávat peníze, velké peníze. Škoda jen, že jsem neměla skutečnou možnost je utrácet.

Nikdy jsem nemohla žít příliš okázale, abych na sebe nepoutala pozornost, ale přestala jsem žít ve slumech nebo pracovat v kavárnách. Mohla jsem si dovolit kupovat si značkové oblečení, ale kupovala jsem si jen to, co bylo nezbytné k pohodlnému životu. V mém šatníku visel jeden drahý kus oblečení a tím byl ten černý kabát, který mi nechal můj stříbrovlasý rytíř.

Za ty tři roky jsem ho nikdy nepotkala, ale neustále jsem na něj myslela. Možná to bylo proto, že jsem o něm přemýšlela jako o svém zachránci a nikdo se za mě dřív takhle nepostavil. Připadalo mi to neskutečné. Nehledě na to, že byl neuvěřitelně sexy...

V celém mém životě byl jen jeden člověk, kterému na mně kdy záleželo. Byl to někdo, kdo si říkal přítel mé matky, Ezra. Ezra se stal mým učitelem, ramenem, na kterém jsem se mohla vyplakat, a otcovskou postavou. Obětoval se pro mě, abych mohla utéct ze svého pekla. Od té doby jsem s ním neměla žádný kontakt, ale stále jsem doufala, že žije. Koneckonců se stal jediným světlem ve světě uboze opuštěného dítěte. Nikdo kromě Ezry ke mně nikdy nenatáhl ruku, natož naprostý cizinec.

ten rok mi bylo 27. Byl časný podzim. Dokončila jsem svůj poslední úkol a poslala všechny informace svému klientovi. Potřebovala jsem se odreagovat od čísel a statistik a rozhodla jsem se jít si zaběhat. Obvykle jsem uběhla pár mil, abych si před spaním vyčistila hlavu, ale tu noc jsem nevěděla proč, běžela jsem mnohem dál...

Měla jsem zvláštní pocit, že se někam musím dostat. Běžela jsem neznámým směrem, dokud jsem se neocitla za městem na prázdné silnici. Byla tma, ale nepřestala jsem běžet, ani když se měsíc stal jediným světlem, které jsem měla. Náhle jsem u kraje silnice uviděla blikající světla. Když jsem se přiblížila, všimla jsem si, že je to blinkr auta. Cukla jsem sebou a rozběhla se blíž. Bylo tam černé auto, které narazilo do stromu. Zpod kapoty vycházel lehký dým.

„Haló! Potřebuje někdo pomoc?!“ zavolala jsem opatrně a přistoupila k autu.

Nikdo neodpovídal. Podívala jsem se na přední sedadla přes rozbité čelní sklo. Za volantem tam seděl muž. Vypadalo to, že je v bezvědomí. Obličej měl od krve.

„Prosím, nebuď mrtvý, nebuď mrtvý, nebuď mrtvý...“ mumlala jsem a šla k jeho straně auta.

Popadla jsem kliku dveří. Byla zaseknutá. Chvíli jsem se s tím prala, ale podařilo se mi je otevřít. Jakmile jsem se podívala dovnitř auta, ztuhla jsem.

„Stříbrovlasý rytíři...!“ zamumlala jsem v panice.

Z nosu, rtů a dokonce i očí mu tekla krev, ale kromě toho jsem si nevšimla žádného vážného zranění. Ruce se mi třásly, když jsem natahovala ruku, abych mu zkontrolovala puls. Prsty jsem se už skoro dotýkala kůže na jeho krku, když mě náhle popadl za ruku.

Vykřikla jsem. Pomalu otevřel své zakrvácené oči a podíval se na mě. Jeho pohled byl zdrcující a naplněný zvláštním hladem. Zírala jsem na něj, vyděšená. Měla jsem pocit, že mi srdce každou chvíli vyskočí z hrudi.

„Telefon...“ řekl tiše, zatímco mě stále pevně držel za ruku.

„V-váš t-telefon?“ zakoktala jsem.

Mírně přikývl a pustil mou ruku.

„J-já mám svůj! Můžu zavolat sanitku –“

„Ne,“ řekl a přerušil mě. „Můj telefon... rychle!“

„P-pořád máte zapnutý pás. M-možná bych vás odsud měla nejdřív d-dostat –“

„Telefon!“ zasyčel.

Jeho tón byl chladný a panovačný, přestože vypadal, že je na pokraji smrti. Rozhodla jsem se s ním nepřít. Naklonila jsem se nad něj a snažila se ho najít. Nebyl to lehký úkol. Hádala jsem, že hledám černý předmět, ale problém byl v tom, že jsem ho hledala uprostřed černého auta. Naštěstí jsem jeho telefon našla ležet na podlaze u sedadla spolujezdce, jen jsem na něj musela dosáhnout. Pohlédla jsem na něj. Znovu zavřel oči. Dotkla jsem se jeho tváře, byla studená jako led.

„Hej! Neusínejte! Našla jsem, kde máte ten telefon!“ vykřikla jsem a snažila se ho udržet při vědomí.

„Dejte... mi ho,“ zamumlal se zavřenýma očima.

Krátce jsem si znovu prohlédla jeho tělo. Neviděla jsem na jeho stavu nic vážného, přesto mi mizel před očima, ale mohlo to být i vnitřní zranění. Čas se krátil. I když mi v tu chvíli hledání jeho telefonu připadalo nerozumné, rozhodla jsem se přistoupit na jeho šílenství a pro ten zatracený telefon se natáhnout.

Bylo to nepříjemné, ale neměla jsem jinou možnost než se naklonit přes jeho kolena a natáhnout ruku. Horní částí těla jsem na něm doslova ležela, zatímco jsem se snažila dotknout podlahy kolem sedadla spolujezdce. Náhle jsem pocítila, jak se jeho tělo pohnulo. Napnul svaly, jako by znervózněl. Cukla jsem sebou, spěšně popadla telefon a zvedla se z jeho kolen.

„M-mám váš telefon,“ prohlásila jsem nervózně.

Natáhl ruku, aby si ho ode mě vzal, ale pak začal kašlat krev. Otřásla jsem se, ale musela jsem mu nějak pomoct. Bylo jediné racionální pokusit se ho z toho auta dostat. Bez ptaní na povolení jsem se nad něj naklonila a rozepnula mu bezpečnostní pás.

„Běž pryč!“ zařval zčistajasna.

Odskočila jsem od něj a zatnula zuby. „Snažím se vám pomoct!“ vykřikla jsem.

„Zavolej... Luciena. Řekni mu... kde...“ zamumlal a pak zavřel oči.

„Hej! Pane?!“ zoufale jsem vykřikla, ale přestal odpovídat.

Opatrně jsem se nad něj naklonila. Neviděla jsem, že by se mu hrudník hýbal. Ztuhla jsem. Mírně jsem natáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Nehýbal se. Zalapala jsem po dechu.

„Věděla jsem, že jsem měla zavolat tu zatracenou sanitku!“ soptila jsem při pohledu na jeho nehybné tělo.

Svírala jsem v ruce jeho telefon. Pak mě napadlo, že možná ještě není pozdě. Možná byl ten Lucien Gotha jeho osobní lékař. Možná ho mohl zachránit. Použila jsem jeho studený prst k zapnutí a odemknutí telefonu. Pak jsem našla kontakt se jménem „Lucien Gotha“ a vytočila číslo...