Sloane se krčila v chladném, vlhkém rohu své cely, přemožena nekonečnou bolestí a úzkostí.

Prsty nevědomky obkreslovala vzory na kamenné zdi a hlavou jí vířily myšlenky.

Najednou se přiblížila série těžkých kroků a u vchodu se objevil žalářník.

„Vy jste tady!“ Sloane se chytila železných mříží, hlas se jí třásl. „Kdy mě odtud moji rodiče dostanou?“

Žalářník se ušklíbl, oči měl plné výsměchu. „Dostat tě odtud? NIKDY! Když se Sterlingovi dozvěděli o tvém poměru se Sorenem, okamžitě se tě zřekli. Už si adoptovali Blair, nejváženější ženu ve smečce a budoucí Lunu, jako svou dceru! Skončila jsi!“

…Cože?

Sloane se šokem rozšířily oči.

Měla pocit, jako by jí srdce svírala neviditelná ruka. Špatně se jí dýchalo.

„TO NENÍ MOŽNÉ!“ Její hlas byl téměř výkřikem. „Ne… M–moji rodiče by mi to nikdy neudělali… Jsem jejich dcera! A Blair je moje nepřítelkyně!“

„Jsi jen coura, kterou Alfa Archer opovrhuje a zavrhl ji, zatímco Blair je láskou Alfova života! Myslím, že se rozhodli správně.“

Žalářník se na ni podíval chladně, bez špetky soucitu: „A to ještě není všechno. Alfa Archer se rozhodl, že tě pošle k psancům jako jejich děvku. Krucinál, po třech dnech života mezi těmi divochy už nebudeš moct usnout bez chlapa na sobě!“

Rozesmál se na celé kolo.

Sloane se zatmělo před očima a zhroutila se na zem.

Psanci byli banda zločinců a kriminálníků, ta nejodpornější sorta lidí na světě.

…Jak mohl být Archer tak krutý!

Sloane bolelo u srdce, jak se jí v mysli vybavovaly vzpomínky na její a Archerovu minulost, a do očí se jí draly slzy.

Znali se od dětství, jako děti si spolu hráli v zahradě.

Pamatovala si, jak se ruku v ruce procházeli růžovou zahradou zalitou stříbrným měsíčním svitem a vzduch byl prosycen sladkou vůní růží.

Archer moc nemluvil, ale občas se ohlédl, aby jí připomněl, ať nezakopne o kamínky na zemi.

Tehdy mu na ní záleželo.

Ale všechno se změnilo, když se objevila Blair.

Archer se k ní stával čím dál nepřátelštějším a chladnějším. Snažila se jejich vztah zachránit, ale každý pokus zhatily Blaiřiny rafinované intriky.

Teď ji Archer hodlal poslat k psancům… kde ji ti barbaři znásilní a zničí!

Jak mohl být tak bezcitný?

A Blair byla kořenem všeho toho zla!

Srdce Sloane se naplnilo bolestí a nenávistí.

Nenáviděla Blair za její klam a krutost, za to, že jí všechno ukradla.

Ale co mohla dělat?

Uvězněná v téhle temné cele neměla možnost se bránit!

Žalářník se náhle zakřenil a odemkl celu: „Nebo… je tu pro tebe jiná cesta.“

Sloane prudce zvedla hlavu, v očích jí svitla naděje: „Chystáte se mě odtud pustit?“

„Ó, to ne, to bych si nedovolil. Ale říkal jsem si… že bychom si ty a já mohli užít trochu legrace, dokud jsi ještě tady?“

Žalářník si ji chamtivě prohlížel, oči mu plály zvířecím hladem: „Svedla jsi vlastního strážce… ty jsi ale nadržená děvka. Život v téhle temné cele bez mužského potěšení tě musí zabíjet. Nech mě tě pořádně zaplnit…“

Sloane od něj spěšně ucouvla a vykřikla: „Jak se opovažujete! Jsem vaše Luna –“

„BYLAS! Naše Luna. Brzy z tebe bude děvka psanců!“ odfrkl si žalářník. „Roztáhni ty svý nohy, courko!“

Sloane vykřikla, vrávoravě se zvedla na nohy a pokusila se utéct. Ale žalářník ji zezadu popadl za vlasy.

Trhl jí za vlasy a srazil ji k zemi. Přitiskl se na ni, dech měl těžký:

„Jsi vážně krasavice, Luno Sloane… víš o tom? Dokonce hezčí než slečna Blair… Je to taková škoda poslat tě těm necivilizovaným divochům… ale to je fuk. Můžu tě ochutnat dřív, než tě ti psanci roztrhají…“

Zunul jí ruku pod šaty a stiskl jí prs.

Odstrčila ho, kopala nohama a křičela: „Ne… NE! DEJTE ZE MĚ TY RUCE PRYČ! NE –“

„Drž hubu!“ dal jí facku a zařval: „Vím, že se ti to líbí, ty couro! Tohle je přesně to, co chceš! Můj velkej tvrdej pták v tvojí nadržený dírce –“

„Co se to tu děje?“ ozval se náhle zvenčí cely hlas.

Žalářník sebou v hrůze trhl.

– V chodbě stál jeho velitel a mračením sledoval ty dva na zemi.

„Slyšel jsem ženský křik,“ řekl velitel. „Co to sakra bylo?“

Žalářník se otočil, tvář měl bledou a zakoktal: „Pane, já… jen jsem… dělala rozruch, tak jsem se jí snažil dát lekci.“

Důstojník pohlédl na rozcuchané šaty Sloane a slzy na její tváři.

Pak netrpělivě mávl rukou a řekl:

„Dost. Jdi se připravit na zítřejší veřejnou přehlídku. Tahle ženská bude zítra poslána k psancům. A slečna Blair si přeje, aby byla cestou z města provedena ulicemi… aby všichni prostí lidé viděli, jak vypadá žena, která zradila Alfu. Máme hodně práce.“

Žalářník spěšně souhlasil, vstal, oprášil si šaty a hnal se ke dveřím.

Před odchodem na Sloane plivl s výrazem hnusu a vzteku.

Sloane se tiše posadila a upravila si šaty, které jí žalářník roztrhal.

Prsty se jí mírně třásly a po tvářích jí ticho stékaly slzy.

Veřejná přehlídka?

Blair ji opravdu chtěla jednou provždy zničit.

Věděla, že zítřejší přehlídka bude nejpotupnějším dnem jejího života.

Ale nebylo jak se jí vyhnout.

——

Příštího rána sluneční paprsky pronikly skrze husté mraky a vrhly bledé světlo na ulice městečka.

Sloane byla vyvlečena z cely strážnými. Ruce měla pevně svázané provazy, které ji poutaly k ošuntělému vězeňskému povozu.

Tvář měla bledou, oči plné zoufalství a bezmoci.

Ulice už byly plné lidí, když povoz vyjel z vězení.

Tihle obyčejní lidé se o dnešní přehlídce dozvěděli a čekali tu už od svítání.

Jakmile se objevil povoz se Sloane, napřímili se, oči měli plné hněvu a opovržení a křičeli:

„Zrádkyně!“

„Nestydatá coura!“

„Ať tě ti psanci ujezdí k smrti!“

Dav propukl v křik a nadávky.

Sloane zvedla hlavu, slzy ticho padaly a mísily se s prachem a špínou na její tváři, což ji činilo ještě politováníhodnější.

Náhle vyletělo shnilé vejce a zasáhlo Sloane do obličeje.

Žloutek jí stékal po tváři a vydával silný, nepříjemný zápach.

Brzy na ni začali házet další vejce a kameny. Tělo Sloane se na voze otřásalo, jak se snažila uhýbat, ale bolesti z ran se vyhnout nemohla.

„Já Alfu nezradila!“

vykřikla v dešti vajec a oblázků, které na ni létaly.

„Já to neudělala! To Blair – ona mě podrazila!! Prosím – VĚŘTE MI!“

Její hlas byl však slabý a v hlučném davu zanikl.

V tu chvíli Sloane pohlédla do dálky a uviděla na balkoně dvě postavy.

…Byli to Archer a Blair.

Blair byla oblečena do přepychových šatů, make-up měla bezchybný a tiskla se k Archerově paži.

Dívala se na Sloane, zuboženou na vězeňském voze, se samolibým a krutým úsměvem.

Archerova tvář byla studená. Krátce pohlédl na rozzuřený dav, než se rozhodně odvrátil a šel zpět dovnitř, Blair ho následovala v těsném závěsu.

„…Archere…“

zašeptala Sloane, slzy se mísily s hlínou a shnilým vejcem, v ústech cítila jen hořkost.

Stráže hrubě trhly za provazy a vůz pokračoval ve své pomalé cestě městem. Tělo Sloane bylo samá modřina, šaty roztrhané. Sotva stála na nohou.

Konečně vůz opustil město a vydal se po cestě k hranicím smečky.

O několik hodin později dorazili na okraj území.

Vojáci nechali vůz na kraji lesa a rychle zmizeli. Nechtěli se v této nebezpečné oblasti setkat s psanci.

Sloane, přivázaná k vozu, cítila závrať a byla dezorientovaná.

Po chvíli uslyšela nedaleko hvizd.

„…Sakra! Tohle je ženská Alfy Archera? Ta je kus!“

Sloane se s námahou snažila otevřít oči, tělem jí projel mráz.

Kolem vozu stála skupina špinavých mužů v cárech.

Šklebili se, odhalovali své zažloutlé zuby a vzrušeně na ni zírali.

...Bylo jich nejméně padesát.