ELARA

O několik dní později jsem byla zpátky na akademii Lunaris a právě jsem vycházela z kuchyně jídelny s malým balíčkem v ruce, když jsem do někoho narazila a věci v mém náručí se vysypaly na podlahu. Vzhlédla jsem a uviděla Sloane Vane, jak na mě samolibě shlíží.

Ach ne.

„Podívejme se, koho tu máme,“ prohlásila tím samým nóbl přízvukem jako princové. „Slečna Protokol Vanguard,“ řekla k lidem sedícím v jídelně. V tu chvíli všichni utichli a dívali se naším směrem. Povzdechla jsem si a dřepla si, abych posbírala své věci, ale Sloane je místo toho odkopla dál.

Při tom se obsah vysypal z papírového sáčku, což mě donutilo syknout. Než jsem se k němu stihla dostat, jedna ze Sloaniných přisluhovaček mě předběhla a vytáhla zabalené jídlo. Tvář se jí rozzářila radostí, když ho podala Sloane. „Ó páni! Můj bože!“ uchechtla se Sloane. „Chceš říct, že první ženská příslušnice Vanguardu jí k obědu školní zbytky?“

Okamžitě jsem si přála, aby se pode mnou propadla země. Dva roky se mi dařilo přežívat díky tomu, že jsem sbírala jídlo, kde se dalo, a teprve když mě školní kuchař uviděl prohledávat popelnici, dohodli jsme se. V určitou dobu jsem si chodila vyzvedávat zbytky a pak se šla najíst někam do soukromí. Myslela jsem, že tohle tajemství zemře se mnou, ale Sloane ta mrcha světu všechno s radostí vytrubila.

Postavila jsem se a postavila se jí tváří v tvář, cítíc v kostech rostoucí vztek. „Vrať mi to!“

Sloanina tvář se rozzářila pobavením. „Nebo co? Pošleš mě do nemocnice jako mého přítele?“ zeptala se a zmenšila vzdálenost mezi námi. „Myslíš si, že jsi nějaká hrdinka, co? Prolamuješ bariéry a takový sračky?! My ženy jsme byly naprosto spokojené jako manželky, kuchařky a matky! Teď kvůli tobě budeme nuceny jít do války!“

„Nikdo tě nenutí! Tvůj typ by tam stejně nepřežil,“ vykřikla jsem na ni. „A teď mi vrať to jídlo!“

„Vážně?“ odsekla Sloane a než jsem se nadála, měla jsem obličej plný sendviče, který pro mě byl zabalený. Mělo to být mé první a jediné jídlo dne a ona ho právě zničila. „Tu máš!“

Stála jsem tam jako opařená, unavená z toho všeho. Čím jsem si tohle zasloužila? Proč nemůžu mít aspoň jednou klid?! Moje odevzdanost ustoupila hněvu a najednou jsem pocítila nutkání se na ni vrhnout a zmlátit ji stejně jako Brocka, ale zastavila jsem se. Byla to dcera ředitele školy, kde jsem studovala díky stipendiu.

Jakýkoli chybný krok by mohl znamenat vyloučení, což by mě dostalo do špatného světla u princů. Takže jsem se snažila očistit si obličej a posbírat zbytek svých věcí, zatímco Sloane a zbytek jídelny se mi smáli.

Když jsem to dělala, uvědomila jsem si, že mi zbyl ještě jeden dobrý sendvič, ale právě když jsem se pro něj natahovala, Sloane mě předběhla a botami ho rozšlapala na kaši. Pak ho zvedla a podala mi ho. „Měla bys to sníst!“ V očích mě pálily slzy a žaludek se mi prudce sevřel. Nenávistně jsem na ni zírala se zaťatými pěstmi. Co bych dala za to, kdybych jí teď mohla smazat ten úsměv z tváře. Místo toho jsem zavrtěla hlavou a odešla, zatímco se mi Sloane dál smála.

„Elaro!“

Otočila jsem se za zvukem svého jména a uviděla zrzavou dívku, která vypadala o něco mladší než já.

„Ahoj.“ Sladce zamávala, když přistoupila blíž. Pak si zastrčila vlasy za uši a vyhýbala se mému pohledu, plaše si pohrávajíc s prsty.

„Ahoj,“ řekla jsem ostražitě a přemýšlela, co chce.

„Něco pro tebe mám,“ řekla, sáhla do tašky a pak ke mně natáhla ruku. Když jsem se podívala na její dlaň, uviděla jsem dva kusy zabaleného sendviče. „Vezmi si to. Je to pro tebe,“ řekla a já si na okamžik myslela, že je to nějaký krutý žert.

„Ne, děkuji,“ řekla jsem a chtěla odejít.

„Příští rok jsem se přihlásila do Vanguardu,“ řekla a zastavila mě v chůzi. Když jsem se otočila, měla na tváři sladký úsměv a já na vteřinu uvažovala, jak by někdo tak jemný jako ona mohl trénovat na takovou roli. Ten trénink mě málem zabil a ji by určitě zničil.

„Proč?“ zeptala jsem se, než jsem se stihla zastavit.

„Protože jsi mě inspirovala. Chci být silná jako ty a…“ Odmlčela se a její úsměv zaváhal. „Už nechci, aby mě někdo šikanoval.“

Konečně jsem se uvolnila a věnovala jí jeden ze svých vzácných úsměvů. Znovu ke mně natáhla to jídlo: „Tohle je můj způsob, jak ti poděkovat za to, že ses nenechala těmi rváči zlomit a zabránit si v dosažení svého snu.“

S úsměvem jsem jídlo přijala. „Děkuji,“ řekla jsem. „Jak se jmenuješ?“

„Maisie. Maisie Hallowayová.“

„Dobře, Maisie. Uvidíme se.“ Usmála jsem se a zamávala jí, než jsem odešla.

Při pomyšlení, že dnes nebudu hladovět, se mi na rtech objevil lehký úsměv.

Vtom jsem zaslechla pronikavý výkřik, a když jsem se otočila, žaludek se mi sevřel při pohledu na Sloane, která srazila Maisie k zemi. Jedna z jejích kamarádek ji kopla do břicha, až bolestí vyjekla.

„Kdo tě prosil, abys jí dávala jídlo?!“ zařvala Sloane a pak jí vlepila facku. „Kdo řekl, že můžeš té courě pomáhat?!“

Další facka!

Maisie se snažila krýt, ale byla jen bezmocná plačící hromádka neštěstí. „Prosím, přestaňte!“ kňourala.

„Ne, nepřestanu!“ Sloane ji popadla za vlasy a donutila ji kleknout si. „Kdo je přítel Elary, je můj nepřítel!“ V tu chvíli se Sloaniny oči střetly s mými a v jejích oříškových očích se zračila čirá zloba, jako by mě vyzývala, abych něco udělala.

Teď jsem stála před volbou; buď zachránit Maisie, nebo držet hlavu dole. Zbývalo jen pár týdnů do maturity a já bych byla volná, abych mohla žít svůj sen. Ale slyšet teď Maisie plakat mi tak svíralo srdce, že se ve mně moje vlčice znovu pohnula.

Mám odejít a zajistit si budoucnost, nebo bránit Maisie a riskovat, že o ni přijdu?

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a zaklela. Odejít bylo správné, ale bylo to tak doopravdy? S dalším zaklením jsem zaťala pěsti a zamířila ke Sloane. Je nejvyšší čas, aby ta mrcha dostala, co si zaslouží.