Do čeho jsem se to proboha zapletl? Následuju Vaxena do jeho části sídla. Ani nevím, kde mám tašku.

Krátce poté, co jsem si sedl k jídlu, si mou tašku vzala jedna z členek smečky. Řekla, že mi ji dá do pokoje, ale nevím, kde to je. Teď následuju Vaxena různými chodbami, které mi připadají spíš jako bludiště než dům. Vaxen mi hned při našem setkání řekl, že mužské omegy musí držet při sobě, ale co to vlastně znamená?

Počkat. Znamená to, že musím spát v jedné místnosti s Vaxenem? Nikdy jsem s nikým postel nesdílel. Plánoval jsem, že to udělám jen se svým druhem. Sakra. Proč jsem na něj musel zase myslet?

Se skloněnou hlavou se kousnu do spodního rtu a snažím se zabránit tomu, aby se mi znovu draly slzy do očí. Mám pocit, že jsem se za posledních pár dní kvůli tomu idiotovi naplakal už dost. Vím, že můj vlk po něm touží, ale on už není můj druh. No, technicky vzato by mohl být, ale nehodlám se vracet a bojovat o něj. Nejsem hloupý. Poznáme, když je to boj, který nemůžu vyhrát. Navíc už si tu holku nárokoval. Můj vlk cítil tu bolest a zradu, když si ji nárokoval. Naštěstí jsem byl už dostatečně daleko od smečky, takže jsem nemusel utíkat v plném tempu. Nepřestal jsem sice běžet, ale bolest byla příliš velká na to, abych mohl pokračovat plnou rychlostí. Zpomalil jsem do chůze a prokousával se tou bolestí, dokud nepolevila a já nemohl znovu vyrazit naplno.

Vaxen zpomalí a jde vedle mě, zatímco dál procházíme chodbami. Nic však neříká. Ví, čím procházím?

Najednou se mi vybavují Silasova slova z autobusového nádraží. Jak ví, že před něčím utíkám? Mohl jsem jen jet navštívit rodinu. On to nevěděl. Ten pohled v jeho očích mě ale skoro nutí si myslet, že to možná věděl, ale jak?

Když se mi začne chvět ret a do očí se mi derou slzy, které hrozí, že přetečou, Vaxen mě vezme kolem ramen a přitiskne si mě k sobě. „Neboj se, Shane. Nehodlám ti udělat nic zlého. Chci tě jen chránit. Mužská omega je velmi vzácná a ty jsi to v poslední době měl hrozně těžké.“

Jak to ví? Řekl jsem něco a nepamatuju si to?

Vaxen tiše zahlaholí: „Je mnoho věcí, které dělají naši smečku výjimečnou, a doufám, že se je časem naučíš přijmout. Dnešek ale není čas na to, abychom o nich diskutovali. Nejdřív chci, aby ses tu cítil pohodlně, a zítra si promluvíme o tom, jestli bys chtěl zůstat v naší smečce. Pokud se rozhodneš zůstat, v což doufám, můžeme probrat, jaká bude tvá role, ale teď se potřebuješ vyspat.“

Proč mám pocit, že existuje důvod, proč je tato smečka skrytá?

Pomalu přikývnu.

Vaxen mě jemně pohladí po paži a dál mě drží kolem ramen. „Dobře. Ubytoval jsem tě v pokoji hned vedle mého, který se nachází v alfovské části domu. Jsou tu stráže, které mě hlídají 24 hodin denně, i když si jich nevšimneš, a tato část domu má skupinu ochranky a bezpečnostní kódy pro vstup. Ukážu ti, jak se dovnitř dostat, a dám ti kódy, abys mohl volně přicházet a odcházet. Nikdo jiný kromě nás do této části domu nesmí, pokud si někoho nevyžádáme.

Pokud tě zajímá proč, je to proto, aby když přijde moje říje, jsem měl bezpečné místo, kde můžu zůstat, dokud neskončí. Protože můj druh zemřel, stále mívám říji a bohužel jsem o téhle drobnosti nevěděl, dokud se to nestalo. Poprvé to bylo docela děsivé, i když jsem alfa smečky.“

Přikývnu. Moje zvědavost však zvítězí a tiše zamumlám: „Jak můžeš být omega, a přitom alfa smečky? Myslel jsem, že to není možné.“

Z Vaxenových úst unikne uchechtnutí. „No, to je jeden z rozdílů u naší smečky. Zítra ti to vysvětlím podrobněji, ale teď si musíš odpočinout.“ Na chvíli se odmlčí a pak dodá: „Přestaň kvůli němu plakat. Je hloupý, jestli věří, že ta holka je jeho družka. Je ještě příliš mladý na to, aby pochopil rozdíl mezi chtíčem a poutem druhů. Je lepší, že ses ho zbavil teď. Tady se o tebe dobře postaráme.“

Cože? Jak to ví? Nikomu jsem nic neřekl a nejsem se smečkou propojen, abych jim to omylem sdělil. Ne. Musí v tom být něco víc.

Když jsem byl propojen se svou starou smečkou, nikdo mi takhle v mysli číst nedokázal.

Vaxen mě pokárá: „Dneska si s tím nedělej starosti. Brzy ti všechno řeknu.“

Zatáhne mě do menší chodby k malému plochému monitoru zabudovanému do zdi na pravé straně ocelových dveří, zatímco na levé straně dveří stojí jedna stráž. Kdybych byl v bance, myslel bych si, že za těmi dveřmi je bankovní trezor, ale tak to není.

Když se přiblížíme ke dveřím, Vaxen mě přitáhne k monitoru. Všimnu si také, že moje taška leží v rohu. Aha, takže ji do mého pokoje neodnesli, ale mně to nevadí.

Vaxen mě pustí a přistoupí k malému monitoru. „Tohle je dvoufázový systém. Nejdřív musíš na obrazovku přiložit ruku a pak musíš vyťukat správný bezpečnostní kód. Jediný další člověk, který má do této oblasti přístup, je můj beta, Rhys. Ještě jsi ho nepotkal. Je pryč kvůli smečkovým záležitostem, ale brzy se vrátí.“

Mlčky stojím a sleduju, jak Vaxen tiskne ruku na monitor. Během několika sekund se v horní části obrazovky rozbliká jeho jméno. Poté ruku stáhne a objeví se klávesnice. Vaxen zadá kód.

Cvak. Cvak. Cvak.

Sakra. Kolik zámků je na těch dveřích? No, aspoň vím, že až budu mít říji, budu v bezpečí. Počkat. Já jsem ještě říji neměl. Proč ne? Je to proto, že můj druh byl o tolik mladší než já?

Vaxen zvedne mou tašku a pak mi položí ruku na záda, zatímco strážný otevírá dveře. Vaxen tiše zahlaholí: „Pojďme dovnitř, ukážu ti to tu.“

Jakmile jsme uvnitř, Vaxen se zastaví hned za dveřmi. Podívá se přes rameno a čeká, až se dveře zavřou.

Cvak. Cvak. Cvak.

Když se ujistí, že jsou všechny zámky opět zamčené, usměje se a zaměří pozornost na mě. „Nejdřív tě dostaneme do systému, abys mohl přicházet a odcházet, jak se ti zachce.“

Podá mi tašku a pak přejde k obrazu, který visí na zdi poblíž dveří. Zasune pod něj prst a obraz se náhle vyklopí.

S úžasem sleduju. Moje stará smečka nic takového nemá. Kdyby můj otec byl betou smečky, o takových věcech bych věděl. Jediné, co máme a co se tomu vzdáleně blíží, je zabezpečení bezpečné místnosti pro případ napadení.

Vaxen se uchechtne a začne psát na další monitor, který je skrytý za obrazem. „Neboj se. Naše bezpečná místnost má také zabezpečení, ale ne takovéhle. Tohle je vyhrazeno jen pro věci nejvyšší důležitosti a já v téhle oblasti zřejmě splňuju požadavky.“

Dopíše a pomalu se otočí. „A teď i ty. Pojď sem a nech systém naskenovat svou ruku. Pak nastavíme tvůj přístupový kód.“

Je toho na mě moc. Neprotestuji však a přistoupím blíž k Vaxenovi. Jemně mě vezme za ruku a přitiskne ji na monitor. Po chvíli na obrazovce zabliká mé jméno, Shane.

Vaxen mě pustí, zatímco dál zírám na obrazovku.

Vaxen ke mně otočí hlavu a zeptá se: „Máš nějaké preference pro pětimístné bezpečnostní číslo?“

Zastavím se a chvíli přemýšlím, ale nic mě nenapadá. Pomalu zavrtím hlavou.

Vaxen se znovu obrátí k obrazovce. „To je v pořádku. Nechceme, aby to bylo něco příliš snadno uhodnutelného, tak co kdybych ho prostě vybral já?“

Vaxen vyťuká na monitoru číslo. Když skončí, otočí se zpátky ke mně a usměje se. „Vybral jsem 22020. Znamená to 2 omegy a 2020 jako rok, kdy jsme se potkali. Zapamatuješ si to?“

Na tváři se mi rozlije malý úsměv a přikývnu. „Ano. Myslím, že si to zapamatuju.“

Vaxen se otočí zpátky k monitoru, ještě něco málo naťuká, pak odstoupí a zaklapne obraz zpět na místo.

Mlčky čekám a sleduji Vaxena. Na někoho, kdo je omega, je sebevědomý a jistý sám sebou. Řekl jsem to už jednou, když jsem o něm poprvé slyšel, ale nemůžu si pomoct a musím na to myslet znovu. Přál bych si být jako on. Je mi jedno, jestli budu mít auru alfy jako on. Jen chci být schopný být sebevědomý a jistý sám sebou. Nelíbí se mi, že jsem před svou rodinou a přáteli skrýval tolik věcí. Jen Ellis ví o některých mých trápeních. Je jediný, kdo ví, že jsem svého druha našel už před dvěma lety a mlčel o tom v naději na den, kdy mému druhovi bude osmnáct a přijde si mě najít sám.

Srdce mě náhle znovu rozbolí. Proč na něj musím pořád myslet?

Vaxen mě jemně uchopí za paži a táhne dál chodbou. „Moje část je jako malý byt uvnitř domu. Mám tu všechno, takže když mám říji, nemusím kvůli ničemu odcházet. Mám vlastní kuchyň, pračku i sušičku, takže si peru sám. Navíc tu mám i malou posilovnu, takže můžu cvičit, i když jsem tu zavřený.“

Vede mě chodbou a míjíme několik dveří. Ukáže prstem na dveře vpravo a zahlaholí: „To je posilovna, zatímco místnost přes chodbu je moje kancelář. Naše ložnice jsou na druhém konci bytu. Oh, neboj se. Každý máme vlastní koupelnu připojenou k ložnici. Kuchyň a obývací pokoj jsou uprostřed a prádelna je hned vedle kuchyně.“

Nechám se Vaxenem táhnout chodbou a přikyvuji. Aspoň že je ten byt dost jednoduchý na to, abych se tu snad neztratil. Vím, že v tom sídle se během prvních pár týdnů určitě ztratím, až se v něm budu snažit zorientovat. Vím, že Vaxen tomu pořád říká dům, ale tohle dům vůbec nepřipomíná. Je to prostě příliš velké na to, aby se tomu říkalo dům.

Když vejdeme do obývacího pokoje a kuchyně, pusa mi málem spadne na podlahu. Sakra. Mluvil jsem příliš brzy. Obývací pokoj je obrovský a není to jen obývací pokoj. Zdá se, že je to i herna. Navíc se otevírá do jídelny, odkud dveřmi vidím do kuchyně. Páni. Z toho mála, co vidím, vypadá i kuchyně obrovská. Měl jsem vědět, že Vaxenovy pokoje nebudou jako žádný jiný normální prostor. V tomhle sídle není nic normální.

Vaxen se tiše uchechtne a zahlaholí: „Pojď. Ukážu ti tvůj pokoj a můžeš se vykoupat. Půjdu se podívat, jestli nemám nějaké další oblečení, které by ti sedělo.“

Znovu jen přikývnu. Zvyknu si na tohle někdy?