Pohled Cassii

Rozespale jsem zamrkala. Okamžitě mě uvítalo ostré světlo. Zasténala jsem a zabořila obličej do polštáře.

Bolela mě hlava. Všechno mě bolelo. Kolik je hodin? Otočila jsem hlavu, abych se podívala na budík. Kupodivu tam nebyl. Podívala jsem se, jestli jsem ho neshodila na zem.

K mému překvapení to, co jsem viděla na zemi, nebyl budík. Místo toho mě upoutala řada oblečení rozházeného po podlaze. Vzpomínky na včerejší noc mě zasáhly jako nákladní vlak.

To ne. Nakoukla jsem přes rameno. Viděla jsem obrys svalnaté postavy zachumlané pod přikrývkami. Strnule jsem se otočila zpět na bok.

Vyspala jsem se se svým novým sousedem, uvědomila jsem si otupěle. A k tomu s vlkodlakem.

Začala mě zaplavovat lítost. Vykroutila jsem se z postele a oblékla si šaty. Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala ty až příliš příjemné vzpomínky, a vyběhla ze dveří.

Naštěstí jsem měla ještě dost času se připravit do práce. Vzala jsem si Tylenol a do sebe vyklopila sklenici vody v naději, že zmírním kocovinu.

Snažila jsem se rozptýlit svou obvyklou rutinou. Přesto, kdykoli moje mysl zabloudila, skončila na jednom ze dvou míst – u Xandera nebo u Killiana. Nechtěla jsem myslet ani na jednoho z nich.

Když jsem byla konečně na odchodu, něčeho jsem si všimla. Na zemi vedle dveří ležel malý lístek papíru. Otočila jsem ho a uviděla úhledný rukopis.

Dobré ráno, stálo na lístku. Rád bych tě dnes večer znovu viděl, pokud budeš mít chuť. Vzkaz byl podepsán Killianem a vedle jeho jména bylo telefonní číslo.

Včera večer jsem se bavila – víc, než si kdy pamatuji – ale nemohla jsem si pomoct a vzpomněla si na to, co včera řekla Sloane. Mnoho vlkodlaků s lidmi randí, než potkají svého osudového druha – proč by Killian nebyl stejný?

Randění je fajn, ale já vždycky věděla, že chci něco vážnějšího.

Přesto jsem se nedonutila ten lístek vyhodit. Uložila jsem si jeho číslo do telefonu, ale přinutila jsem se neposílat žádnou zprávu.

Do práce jsem jela s těžkým srdcem. První část dne jsem se snažila zůstat v kanceláři, abych se vyhnula Xanderovi a Sloane. Bohužel mě do problémů dostala moje potřeba kofeinu.

Když jsem vešla do kuchyňky, Xander a Sloane už tam byli, přitisknutí k sobě. Z toho pohledu se mi udělalo špatně. Okamžitě jsem se otočila na podpatku a pokusila se odejít.

„Hej,“ zavolal za mnou Xander. Vydala jsem strohý povzdech a otočila se zpět.

„Co chceš?“ řekla jsem úsečně. Udělal na mě obličej.

„Nebuď drzá,“ řekl. Potlačila jsem nutkání obrátit oči v sloup. „Měla by ses omlouvat.“

„Cože?“ málem jsem se zasmála. „To od tebe sedí.“ Upřímně mě překvapilo, jak moc hněv přebil můj smutek. Xander a Sloane vypadali také překvapeně.

Xander na moment zakoktal. „Dala jsi mi facku!“ vykřikl. Upřímně jsem na to málem zapomněla. Ta vzpomínka mi přinesla malou jiskřičku uspokojení.

„A?“ zeptala jsem se. Jeho obličej začal rudnout.

„Co myslíš tím 'a'?! Poškozuješ můj image před klienty!“ Ukázal na červený flek na straně obličeje.

Věnovala jsem Xanderovi lhostejný pohled. „Skvělé. Teď aspoň tvoji klienti vědí, že jsi udělal něco, za co jsi tu facku zasloužil,“ vypálila jsem. Sloane šokovaně zalapala po dechu. Xanderův výraz se změnil v nepříčetný.

„Ty mrcho!“ zařval. Zvuk jeho výbuchu přilákal pozornost kolegů v okolí. Dveře do kuchyňky se otevřely a venku stálo několik dalších zaměstnanců a přihlíželo. Moje frustrace jen narůstala, tak jsem je ignorovala.

Tedy dokud jsem v davu neuviděla svého šéfa Davenporta.

„Xane, Cassio, Sloane,“ zavolal na nás Davenport. „Pojďte ke mně do kanceláře.“ Xan, který byl uprostřed vymýšlení dalšího argumentu, sklapl.

Skvělé, pomyslela jsem si. Tenhle týden je čím dál lepší. Proklestila jsem si cestu davem a zamířila do Davenportovy kanceláře. Slyšela jsem, jak mě Davenport a Sloane následují pár kroků za mnou. Výrazy našich spolupracovníků byly směsí lítosti a vzrušení. Ani jedno mi neudělalo dobře.

Posadila jsem se ke stolu naproti Davenportovi. Xander a Sloane byli těsně za mnou. Davenport si před sebou spojil prsty do stříšky.

„Vy tři narušujete pracovní prostředí. Trh je příliš konkurenční na to, aby se v kanceláři drbaly nesmysly jako v nějakém bulvárním časopise. Je mi jasné, že konflikt mezi vámi třemi se jen tak nevyřeší.“

Davenport se zhluboka nadechl a pak na nás tři upřel přísný pohled. „Nejlepším řešením by bylo, kdyby jeden z vás dobrovolně rezignoval. Zabrání to dalšímu chaosu.“

Xander okamžitě vyskočil na nohy. „Sloane je moje osudová družka. Pokud ztratíte jednoho z nás, ztratíte nás oba.“ Podíval se na Sloane se samolibým výrazem. „Cassia by měla odejít.“

Bylo jasné, že si Xander myslí, že mu tohle prohlášení zaručí jistotu zaměstnání. Za normálních okolností bych možná měla větší obavy. Ale něco na Davenportově výrazu mi napovídalo, že nepůjde tou nejsnazší cestou.

„Nepřísluší mi plést se do vašich soukromých životů,“ začal Davenport, „ale chápu složitost vaší situace. Tohle je obchodní záležitost, takže ji vyřešíme obchodně. Protože se to nejvíce týká Xandera a Cassii, rozhodne se mezi vámi dvěma. Přidělím vám oběma velkého klienta. Ten, kdo klienta získá, zůstane.“

Ten nápad mi připadal příliš zbrklý, ale teď nemělo smysl se hádat. Mohla jsem jen neochotně přikývnout. Xander zamručel na souhlas. Když Davenport viděl, že souhlasíme, přikývl a vytáhl zpod stolu dvě složky, přičemž každému z nás jednu podal.

Otevřela jsem složku a rychle ji začala procházet. Dokument popisoval třicetiletého Alfu vlkodlaka. Prý je to slavná hokejová hvězda, která nedávno přestoupila do místního klubu. Soudě podle informací byl neuvěřitelně úspěšný.

Když jsem dokončila rychlý přehled, nalistovala jsem zpět na první stranu. Oči mi okamžitě sklouzly ke jménu na přední straně složky. Killian Thorne. Srdce mi poskočilo navzdory mně samotné. Killian je velmi časté jméno, připomněla jsem si. Přestaň se chovat jako zamilovaná puberťačka.

Mé pokusy být racionální byly zmařeny, když mé oči sjely níže k dočasné adrese uvedené ve složce. Srdce mi vynechalo úder. Byla to adresa bytu vedle mého. S pocitem zlé předtuchy jsem nalistovala poslední stranu, abych se podívala na rozpis schůzek. Moje obavy se potvrdily, když jsem uviděla datum a čas schůzky.

No, pomyslela jsem si ponuře, hádám, že už stejně není důvod mu psát. Schůzku má naplánovanou na dnešní odpoledne. Za tři hodiny ho uvidím znovu.