**Pohled Sloane**

‚Podívej se na ni,‘ ozval se hlas mé vlčice Hibernal, která mýma očima sledovala, jak dál tisknu Auru ke dveřím.

‚Já vím,‘ odpověděla jsem jí. Dívaly jsme se na ni. Aura měla ten svůj nepřítomný výraz, jako by si v hlavě znovu přehrávala minulost, jak to dělala obvykle.

Auře bylo čerstvých osmnáct, když náhodou narazila na svého druha Jaxona. Jaxon Blackbriar, budoucí Alfa a můj současný kluk. Netřeba dodávat, že jakmile jsem to zjistila, vytočilo mě to doběla. Nechtěla jsem nic jiného, než aby ta mrcha zaplatila. Takže když jsem přišla domů, udělala jsem přesně to – běžela jsem s pláčem za mamkou a taťkou a vyprávěla jim, jak se mi Aura pokusila Jaxona ukrást. To samozřejmě vyvolalo jejich vztek.

S úšklebkem jsem ji znovu tvrdě přirazila ke dveřím. To ji konečně probralo a z hrdla se jí vydralo zavrčení.

„Ani to nezkoušej,“ varovala jsem ji, aby věděla, co se stane, když se o něco pokusí.

„Jdi do hajzlu,“ zavrčela Aura znovu a snažila se vyprostit z mého sevření.

„Poslouchej mě, ty mrcho, co si o sobě myslíš? Jestli jsi zapomněla, nejsi nic než Omega, otrokyně. Tady nemáš žádnou hodnost,“ řekla jsem s nenávistí.

„Jenom kvůli TOBĚ,“ zasyčela Aura a zabodla do mě pohled. Natáhla jsem se a dala jí facku. Věděla jsem, že máma ji už udeřila dvakrát, tvář měla pořád rudou od té doby, co jsem přišla k jejímu pokoji.

„Dávej si pozor na hubu, ty špinavá děvko,“ zavrčela jsem a škubla jí za vlasy. „Ještě jednou se ke mně chovej neuctivě a přivedu sem Branta.“

Zbledla. Nemohla jsem si pomoct a ušklíbla jsem se nad jejím výrazem. Do tváře se jí pomalu vkrádal strach. Koneckonců je to teprve rok od jejího odmítnutí, ale já si dala za úkol jí to neustále připomínat, stejně jako můj bratr a naši rodiče.

„P-Prosím, to nedělej,“ zaprosila náhle Aura.

„A proč ne? Brant je budoucí Beta a ty jsi ublížila jeho budoucímu Alfovi,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, že jí Brant ten incident s Jaxonem ve skutečnosti nikdy neodpustil.

„Budu… budu hodná, jen prosím nevolej Branta,“ žadonila Aura a v očích jí plál čirý děs. Sledovala jsem to s naprostým pobavením. Věděla jsem, že Branta nesnáší, ale nikdy jsem nechápala proč. Její absolutní strach byl ale důkazem, že mě opravdu poslechne, jen aby se nemusela setkat s mým bratrem.

„Tak fajn. Ale…“ protáhla jsem to. V jejích očích svitla naděje. „Ale?“ zeptala se, když jsem ji pomalu pouštěla. „Budeš dělat přesně to, co ti řeknu, nebo zavolám bratra. Rozumíš?“ zeptala jsem se a ona jen kývla hlavou.

„Dobře.“ A jen tak jsem ji pustila, otočila se a odcházela. Věděla jsem, že kvůli mně teď bude mít ještě větší zpoždění s domácími pracemi a dostane další trest. Koneckonců nebyla rodina – aspoň technicky ne, protože jsme ji nikdy nepřijali do smečky. To z ní dělalo cizince a smečkového otroka pro každého, kdo si na ní chtěl vybít zlost.

‚Víš, jestli jsi ji chtěla fakt vyděsit, mohla jsi použít nůž nebo tak něco,‘ ozvala se Hibernal, když jsme scházely po schodech do přízemí domu.

‚Já vím, ale je mnohem větší zábava, když proti ní použiju bratra,‘ řekla jsem jí. ‚Navíc Brant je mnohem zvrácenější než já, i když ne tak krutý jako naši rodiče.‘

Jakmile jsem byla dole, začala jsem hned hledat rodiče. Přesně jsem věděla, co udělat. „Mami, tati! Aura se mě pokusila napadnout!“ rozkřičela jsem se a běžela k nim do kuchyně, kde zrovna byli.

„COŽE?!“ zařval otec a hned mě vzal jemně za ramena. Ušklíbla jsem se. „Ano tati, je to pravda. Chtěla jsem ji jen zkontrolovat a ona se mě snažila zranit,“ fňukala jsem a tiskla se k němu. Věděla jsem, že tohle je ten správný impulz. Pro ně jsem byla princezna a nikdo, ani moje sestřenice, nebyl v bezpečí, když mi zkřížil cestu.

„AURO!“ zařval otec, vstal od stolu a rázoval ke schodům, kde teď Aura stála, paralyzovaná strachem a nechápající, co zase provedla.

„A-Ano, strýčku?“ odpověděla Aura. Sledovala jsem to z bezpečného úkrytu u matky. „Co to slyším? Ty jsi málem napadla svou sestřenici?“ zeptal se táta a pomalu se k ní přibližoval.

„J-Já ne, strýčku,“ odpověděla Aura tiše.

„Nelži mi, dítě. Přijali jsme tě do našeho domova, do naší rodiny, jen abys dceři ukradla kluka a teď se ji pokoušela napadnout.“ S těmi slovy ji otec popadl za předloktí a hrubě ji táhl ke dveřím do sklepa.

„N-Ne… Ne, prosím… Prosím, strýčku, budu hodná, slibuju,“ plakala Aura. Věděla, co přijde. Otec pokračoval dál do sklepa, což byl pro Auru už takový druhý domov.

„To si piš, že budeš hodná.“ A s tím ji otec odvedl dolů a dveře za nimi s ranou zapadly.

Jakmile zmizeli z dohledu, musela jsem se ušklíbnout. Věděla jsem, že jí táta naloží, a nikdo s tím nic neudělá. Současný Alfa a Luna jsou naprosto mimo a jejich Beta, můj otec, si svou neteř vždycky potrestá, jak uzná za vhodné.

Ztratila jsem se v myšlenkách a přeslechla, že se zezadu blíží další kroky. „Trochu drsný, nemyslíš, ségra?“ ušklíbla se postava, která se k nám přidala. Otočila jsem se a mé smaragdové oči se setkaly s očima mého bratra Branta.

„Ne… zasloužila si to. Koneckonců není nic víc než smečková otrokyně. Nikdy ji nikdo nepřijme, a to všechno jen proto, že nemá smečku, které by mohla říkat domov,“ zasmála jsem se a podívala se na bratra. Měl pískově blonďaté vlasy, smaragdové oči a měřil 183 cm oproti mým 173. Nebylo to veřejným tajemstvím, ale Brant byl jen o dva roky starší než já, což znamenalo, že převezme funkci Bety, jakmile otec odejde do důchodu. On a Jaxon se ujmou moci jako noví Alfa a Beta, protože oběma už táhlo na jednadvacet.

Co se mě týče, netoužila jsem být Betou. Ne, já chtěla být Lunou. A věděla jsem, že jediný způsob, jak toho dosáhnout, je být s Alfou. A přesně jsem věděla, jak to udělat. Stačilo mi zůstat s Jaxonem, i kdyby to znamenalo cestou ničit Auru. Jaxon ji už v osmnácti odmítl a teď, když jí je devatenáct a druhá šance na druha nikde, byla jen mou hračkou k mučení.

„Pravda,“ zasmál se Brant. „Ale i tak je to drsný. Byla by z tebe úžasná Luna.“ A s tím se Brant vydal do sklepa za Aurou a otcem, dychtivý se přidat k zábavě, jako to dělal vždycky.