*Elora*

Cesta na akademii probíhala v tichosti, kterou přerušovalo jen tiché vrnění motoru. Rowan měl bouřlivou náladu a já jsem prakticky slyšela, jak mu v hlavě šrotují kolečka, když se snažil vymyslet, jak mě ochránit před tím, co nás čekalo.

Měla jsem své vlastní myšlenky – konkrétně na Kaelena.

Naposledy jsem Kaela viděla před dvěma lety, té… noci. Neřekl ani slovo. Prostě zmizel a zanechal po sobě zmatek, zlomené srdce a tisíc nezodpovězených otázek.

Teď jsme mířili přímo na místo, kde se přede mnou schovával. Nevěděla jsem, co očekávat – omluvy? Odpovědi? Nebo možná jen zadostiučinění, že mu ukážu, že už nejsem ta křehká dívka, kterou tehdy opustil.

Cestovali jsme přesně 13 hodin a 20 minut a já už toho měla dost. Hodina autem z domova na letiště, 12 hodin v letadlech a posledních 20 minut sezení v dalším autě. Akademie se nacházela na odlehlém ostrově Isandor – kde sídlila i rada vlkodlaků.

Většinu ostrova tvořil les a signál byl mizerný. Snažila jsem se využít posledních pár minut s telefonem, ale bylo to k ničemu. Napadlo mě, jestli do pořádného signálu neinvestovali schválně, vzhledem k tomu, že alfy ve výcviku neměli mít žádný kontakt s vnějším světem.

Ale řekněme, že když mi zazvonil telefon a já si uvědomila, že rodiče našli vzkaz, který jsem tam nechala, na špatný signál jsem si nestěžovala.

„Ještě se uvidíme,“ řekla jsem si a také jim. Musela jsem.

Když se v dohledu objevily tyčící se brány akademie, v žaludku se mi mísil strach s nadšením. Kované mříže zdobily stříbrné rytiny vlků uprostřed proměny a na vrcholu hrdě trůnil emblém měsíce. Za branami se rýsoval rozlehlý areál, jehož kamenné budovy obklopoval hustý les. Bylo to krásné a zároveň hrozivé.

Řidič zaparkoval a Rowan se ke mně otočil s temným výrazem. „Poslední šance si to rozmyslet.“

„To se nestane,“ řekla jsem a popadla tašku.

Brány s vrzáním povolily, jak jsme se k nim blížili, a tíha toho, čemu jsem se chystala čelit, mi těžce dolehla na ramena. Ale uprostřed úzkosti jasně hořela jedna myšlenka:

Co si Kael pomyslí, až mě uvidí?

***

Orientace na akademii byla smrští představování a pravidel. Žádná komunikace s vnějším světem. Žádné opuštění areálu až do graduace nebo dokud to nebude povoleno. Výzvy každé dva týdny navržené tak, aby vytřídily slabé. Realita toho všeho byla dusivá, ale držela jsem hlavu vztyčenou, odhodlaná nedat na sobě znát nervozitu.

Tu a tam se tu objevily nějaké ženy, i když jich nebylo ani zdaleka tolik jako mužů.

Rowanova přítomnost byla malou útěchou, i když ho rychle pohltil dav zkušených kadetů. Mezitím jsem byla ponechána, abych se v tom zorientovala sama. Tehdy jsem ho uviděla.

Kaelen Vandar.

Stál na druhé straně cvičiště, jeho vysoká postava byla stejně impozantní, jak jsem si pamatovala. Tmavé vlasy mu padaly do čela a jeho pronikavé modré oči skenovaly dav s přesností predátora.

Jak je sakra možné, že byl teď krásnější než před dvěma lety? Teď měl pár jizev, několik na pažích, jednu přes tvář, a jeho dříve světlá kůže byla teplejší – hladší.

Měl ruce zkřížené na prsou a mluvil s několika lidmi, o kterých jsem předpokládala, že jsou prváci jako já, vzhledem k tomu, že měli stejný výraz vzrušení, který druháci, třeťáci a čtvrťáci už postrádali. Myslím, že jsem nikdy na jednom člověku neviděla tolik svalů. A možná to bylo tím, že to byl můj druh a moje vlčice se konečně probrala z toho smutku posledních dvou let, ale kolena se mi okamžitě podlomila a oči se mi lehce zalily slzami.

Kael byl… dokonalý.

Jako by mě v tom moři lidí konečně vycítil, prudce otočil hlavu směrem k nádvoří, oči měl široké a bdělé.

Když jeho pohled spočinul na mně, celé jeho tělo ztuhlo. Na okamžik se ani jeden z nás nepohnul. Bylo to, jako by stovky vlků kolem nás přestaly existovat a v tu chvíli jsme tam byli jen my.

Možná se mi to jen zdálo, a jsem si jistá, že ano, ale ty emoce, které mu prolétly tváří, způsobily, že se mi cukly nohy a já udělala krok vpřed.

Pak jeho výraz ztvrdl a odvrátil se, jako bych neexistovala.

Bodnutí v hrudi bylo ostré a okamžité, ale potlačila jsem ho.

Fajn. Tak ať předstírá, pomyslela jsem si hořce. Ať dělá, že se ta noc nikdy nestala. Tehdy jsem si myslela, že byl jen zmatený kluk. Ale teď to byl muž – měl v sobě už dva roky výcviku pro alfy.

Jestli si chce hrát na tvrdohlavého, budeme si hrát na tvrdohlavého. Oba jsme věděli, že se mě příští dva roky nezbaví, dokud neodpromuje.

Už jsem byla uvnitř, takže nebylo cesty ven, leda v pytli na mrtvoly, nebo jako alfa.

„Patříš na kolej Argent-Talon?“ ozval se za mnou hlas, který mě vylekal, až jsem nadskočila.

Prudce jsem se otočila a uviděla krásnou vysokou dívku, která stála za mnou. Její hnědé oči byly široké a plné očekávání, ale zároveň vypadala, že se k smrti nudí.

„Hm, prosím?“ zeptala jsem se, nejistá její otázkou.

Ukázala na stříbrnou čipovou kartu, kterou jsem svírala v ruce a kterou jsme dostali po registraci. Nevěnovala jsem jí dost pozornosti, abych si všimla, že je na ní i název koleje a číslo pokoje. Byla to víceúčelová karta, do tříd i na koleje.

„Aha,“ řekla jsem, když jsem na ni koukla a uvědomila si, že ostatní vlci kolem mají karty jiných barev. „Ano.“

„Dobře,“ zamumlala suše, vzala mi ji z ruky a přečetla si údaje. „Elora, ráda tě poznávám. Já jsem Slo.“

„Taky mě těší, Slo,“ řekla jsem s upřímným úsměvem, když se její rty trochu cukly směrem nahoru.

„Nápodobně,“ zamumlala. „Jsem ráda, že v týhle sakra sexistický škole vidím aspoň pár ženskejch. A máme štěstí, jsme spolubydlící,“ oznámila a ukázala mi svou kartu se stejným číslem pokoje, jako bylo to mé.

Oddechla jsem si úlevou. Napůl jsem se děsila, že budu muset bydlet s někým nesnesitelným, ale Slo se zdála… fajn, i přes svou… jedinečnou osobnost.

Zavěsila se do mě a táhla mě směrem k frontě, která vedla přímo do školy, kde vlci s obrovskými krabicemi vybírali naše zařízení, hodinky – cokoli, co by nás mohlo spojit s vnějším světem.

„Panebože, co je tohle, vojenská škola?“ ušklíbla jsem se a Slo si odfrkla.

„Spíš vězení. Nechápu, že jsou lidi fakt nadšený z toho, že jsou tady.“

Pohlédla jsem na ni. „Tak proč jsi přišla?“ Nemyslela jsem to útočně a jsem ráda, že to tak nevzala. Ušklíbla se a udělala bublinu ze žvýkačky.

„Abych ukázala těm svým kreténskejm bratrům, že nejsem nějaká slabá, neschopná ženská, jejímž jediným životním cílem je najít si druha a rodit děti.“ Protočila oči. „Mám jich sedm, tři už jsou tady, dva odpromovali a dva jsou mladší než já a začínají příští rok.“

Zasmála jsem se. „Můj bratr je tu taky. Je to moje dvojče. Já jsem přišla tak trochu ze stejného důvodu,“ pololhala jsem. Ale jistě, část mě jim všem chtěla dokázat, že se mýlí.

Naklonila hlavu a prohlížela si mě. „Dvojče, jo? Jestli vypadá tak k nakousnutí jako ty, možná je to—„

„Bože, to prosím ne,“ zasmála jsem se. „To je můj bratr, fuj!“

Přidala se k mému smíchu a ten její byl krásný. Už teď jsem věděla, že budeme dobré kamarádky.

„Neboj se, Eloro. Budeme v pohodě a všem těm kreténům ukážeme, jak moc se pletou.“

Instinktivně jsem se ohlédla tam, kde stál Kael, ale to místo už bylo prázdné.

„Jo. Ukážeme.“