*Elora*

Vítr onoho rána nesl zvláštní tíhu.

Nebyl to děs. Ne tak docela. Ale něco, co k němu směřovalo. Jako by země věděla něco, co nám ještě nepověděla.

Stála jsem u kraje tábora, ruka mi spočívala na kmeni stromu ošlehaného počasím. Kůra byla chladná, uzemňující. Pod hlínou jsem cítila hučení ley-linie – rytmus, se kterým jsem se začala synchronizovat čím dál častěji. Někdy mě konejšil. Někdy š