Poté, co Elara druhý den vyprovodila Alarica do práce, odjela do sídla Kingsleyových. Komorník Winston ji přivítal slovy: „Vítejte zpět, slečno Elaro. Paní Kingsleyová o vás hodně mluvila.“

Elara vystoupila z auta a s úsměvem odpověděla: „Jak se jí daří? Poté, co jsem byla měsíc pryč, mi moc chybí její jídlo. Proto jsem sem tak spěchala.“

Winston se zasmál. „Daří se jí dobře. Nicméně pan Kingsley i pan Alaric jsou tak zaneprázdněni prací, že se sama nudí.“

„No, teď už nebude, když jsem tady.“

Elara na vysokých podpatcích rázně vešla do domu.

Sídlo Kingsleyových se nacházelo v polovině kopce. Byla to vila o rozloze sto tisíc metrů čtverečních. Rodová linie Kingsleyových však byla poměrně malá. Eleanor měla syna Alarica a dceru Serafínu. Díky svému bohatému životnímu stylu a úžasné péči o pleť vypadala na čtyřicet, přestože jí bylo šedesát let.

Z rodiny Kingsleyových měla proti Elaře předsudky pouze Serafína. Alaricovi rodiče se k ní chovali nesmírně dobře, zejména Eleanor, která ji hýčkala, jako by byla její vlastní dcera. Dokonce i do této chvíle byla stále udržována v nevědomosti a vůbec netušila, že manželství mezi jejím synem a Elarou je pouze smluvní.

Člověk, se kterým by se Elara po rozvodu loučila nejhůře, byla pravděpodobně Eleanor.

Nebyla tak arogantní jako jiné bohaté ženy. Místo toho byla velmi bezprostřední a skromná. Povídat si s ní bylo potěšením.

„Mami!“ řekla sladce Elara dámě na pohovce, která byla dokonale nalíčená.

Eleanor se zálibně usmála, když ji spatřila. „Jsi zpátky? Pojď se posadit vedle mě.“

Elara k ní přistoupila a sedla si vedle ní. Eleanor si ji prohlédla od hlavy až k patě a pak řekla: „Zhubla jsi?“

„Hladověla jsem, protože jsem nemohla jíst jídlo, které jsi uvařila ty.“

Eleanor, potěšena jejími slovy, řekla: „Později ti ukuchtím něco dobrého, abys nabrala tu váhu, kterou jsi ztratila.“

„Jsi nejlepší, mami!“ řekla Elara sladce jako milující dcera.

„Proč se chováš jako dítě, i když jsi tak stará? Nepřijde ti to nechutné?“ ozval se otravný ženský hlas. Elara nemusela ani zvedat hlavu, aby věděla, komu patří.

„Sero, jak můžeš být tak drzá? Elara je tvoje švagrová! Měla bys ji pozdravit, když ji vidíš!“ pokárala ji Eleanor a zamračila se.

Serafína si chladně odfrkla a odsekla: „Je mi to jedno! Je to jen ženská, co si vzala Alarica pro prachy.“

Eleanor se zatvářila přísně. „Už ani slovo, nebo pocítíš můj hněv.“

Serafína se posadila a mlčela.

Elara, která nebyla vůbec rozzlobená, se usmála a zeptala se: „Sero, slyšela jsem od Alarica, že jsi byla na výletě v Solisu. Kdy ses vrátila?“

Protože tam byla Eleanor, Serafíně nezbylo než neochotně odpovědět: „Předevčírem.“ Poté, co promluvila, se její tvář rozzářila, jako by si vzpomněla na něco radostného. Škodolibě se zeptala: „Elaro, víš, na koho jsem v Solisu narazila?“

Elara začala být ostražitá, protože Serafína měla často za lubem něco špatného, když mluvila tímto tónem.

„Na tvou kamarádku?“ zeptala se váhavě.

„Potkala jsem Genevieve. Znáš ji, ne?“ zeptala se Serafína vzrušeně. „Ne, ty ji nejspíš neznáš. Je to Alaricova—’

„Sero, co to plácáš za nesmysly?“ přerušila ji Eleanor a probodla ji pohledem.