Harper

„To zní… drsně,“ řekla jsem a zastrčila si do kapsy malý kovový klíč, který byl v uvítacím balíčku.

„Tady je všechno drsné,“ zamumlala Maeve, aniž by vzhlédla od knihy.

Vyšla jsem na chodbu a dýchalo se mi trochu lépe, když jsem byla sama. Poprvé od příjezdu jsem měla pocit, že se můžu na chvíli zastavit a přemýšlet.

*Vlkodlaci.*

*Lykani.*

*Ten zatracený princ Declan.*

Zavrtěla jsem hlavou a zamumlala si pod fousem: „To nemůže být pravda.“

Šla jsem ke koupelně, o které mluvila Piper. Chodba tu byla užší, lemovaná starými portréty, jejichž oči působily až nepříjemně všímavě. Dívala jsem se do země a cítila chladný kámen pod nohama i přes ponožky. Natáhla jsem se po klice u sprch, jen abych si uvědomila, že jsem je přešla. O kus dál byly druhé dveře – pootevřené.

A v tu chvíli jsem se otočila a narazila do stěny horka a svalů.

„Au––“ ucouvla jsem o krok, toaletní taštička mi málem vyklouzla z prstů. „Promiňte, já nechtěla –“

Slova mi uvízla v krku.

Byl to on.

Declan.

Lykanský princ.

No samozřejmě.

Tričko měl vlhké a přilepené k hrudníku – jako by se právě vrátil z tréninku nebo z běhu. I vlasy měl mírně rozcuchané a na koncích tmavší, a jeho oči… ty bouřkově šedé oči mě přibily na místě.

Zírala jsem na něj s bušícím srdcem. On zíral na mě s pevně sevřenými rty a zatnutou čelistí.

Stáli jsme tam v tichu – déle, než bylo milé.

„Zase ty,“ řekl plochým hlasem.

„Zase já,“ zamumlala jsem a snažila se neznít tak zadýchaně, jak jsem se cítila.

Nepohnul se. Ani nemrkl.

„Proč jsi v tomhle patře?“ zeptal se tichým, ale ostrým hlasem.

Zamrkala jsem. „Protože je to moje kolej?“

„Ne.“ Oči se mu zúžily. „Tohle křídlo je mimo vyhrazenou zónu.“

Podívala jsem se za sebe na pootevřené dveře koupelny. „Nesnažím se porušovat pravidla. Jedna ze spolubydlících mi řekla, že tady jsou sprchy.“

Jeho pohled sklouzl k toaletní taštičce v mé ruce. Pak zpět do mé tváře.

Nozdry se mu nepatrně rozšířily – jako by mě znovu očichával.

Instinktivně jsem udělala krok zpět. „Hele, snažím se jen osprchovat a přežít první den, aniž by mě někdo sežral.“

Jeho pohled se zostřil. „Vtipné.“

„O to jsem se nesnažila,“ zamumlala jsem.

Další chvíle ticha.

Pak mu konečně o zlomek poklesla ramena.

„Nejsi jako ostatní,“ řekl. Nebyla to otázka. Spíš konstatování, které si nahlas ověřoval.

Polkla jsem. „Jo, tenhle pocit už začínám mít taky.“

Trochu se naklonil dopředu, právě tolik, že jsem zachytila slabý náznak něčeho – cedrového dřeva, kouře a deště. Vůně, která nebyla kolínskou, a přesto se držela ve vzduchu.

„Nepatříš sem,“ řekl tiše.

Cítila jsem to jako ránu do hrudi.

Ale zvedla jsem bradu. „Možná ne. Ale přesto jsem tady.“

Declanovy oči se střetly s mými, v hloubi se mu něco mihlo – možná frustrace. Nebo zvědavost. Nebo obojí.

„Prostě… se drž dál od problémů,“ řekl nakonec drsným hlasem.

„Definuj problémy.“ Vydal ze sebe krátký dech bez špetky humoru – napůl smích, napůl varování.

Pak mě beze slova obešel, jeho žár ve mně v té úzké chodbě dozníval jako jiskra, která úplně nezhasla.

Stála jsem tam ještě dlouho poté, co odešel.

Protože na okamžik jsem si v jeho hlase – v jeho pohledu – nepřipadala neviditelná.

Připadala jsem si vnímaná.

A nebyla jsem si jistá, jestli je to lepší… nebo horší.

*** * ***

Sprcha byla stará, ale požehnaně horká. Stála jsem pod proudem vody, nechala si ho dopadat na zátylek a doufala, že ze mě smyje celý ten den – ty pohledy, šepot, srážku s Declanem i způsob, jakým se mi jeho slova ozývala v mysli jako hrom.

*Nepatříš sem.*

Věděla jsem to už dřív.

Ale slyšet to od něj – od *něho*, lykanského prince s bouřkově šedýma očima a světem, který mu ležel na ramenou – to bolelo víc, než jsem si chtěla připustit.

Opřela jsem si čelo o studené kachličky a zavřela oči.

Co tady vůbec dělám?

Rodiče říkali, že tohle stěhování je pro „nový začátek“, ale očividně neměli ani tušení, do jaké školy mě posílají. Nebo možná měli a nevěřili tomu. Možná se těm kolonkám o „živočišném druhu“ ve formulářích jen vysmáli. Chci říct, kdo se na tohle vůbec ptá? Vlkodlaci nebyli skuteční. Magie nebyla skutečná.

Jenže… byla.

A já stála uprostřed toho všeho a snažila se neutopit.

Po chvíli voda začala chladnout a prsty se mi rozmočily. Otočila jsem kohoutkem a vylezla ven, zabalila se do nadýchaného ručníku, který jsem si přinesla. Teplo mi ulpívalo na kůži, ale nedokázalo zahnat úzkost, která mi rostla v hrudi.

Zpátky ve svém oblečení – jen v mikině a legínách – jsem si ručníkem prosušila vlasy a vydala se chodbou k pokoji v naději, že se dostanu do postele bez dalších překvapení.

Ale samozřejmě jsem takové štěstí mít nemohla.

Protože přímo před dveřmi koupelny stála s rukama zkříženýma na prsou, opřená o zeď, jako by na někoho čekala, holka s ledově stříbřitě plavými vlasy a pohledem, který by mohl řezat sklo.

Prudce jsem se zastavila.

Nepohnula se.

Neusmála se.

Nemrkla.

*Vivian.*

Nemusel mi to nikdo říkat. Prostě jsem to věděla.

Byla až příliš dokonalá – elegantní, vysoká a přirozeně děsivá. Její oblečení bylo značkové, její aura ostrá a ty pronikavé fialovošedé oči se do mě zabodly, jako bych byla skvrna na její podlaze.

„Ty jsi Harper,“ řekla hlasem hladkým a chladným jako hedvábí.

Pomalu jsem přikývla. „Ehm… jo. To jsem já.“

„Já jsem Vivian,“ usmála se, ale k jejím očím se ten úsměv nedostal. „Declanova družka.“ Nevěděla jsem, co na to říct.

Měla jsem jí pogratulovat?

Utéct?

Vivian se odlepila od zdi a udělala jediný krok vpřed. Nebylo to výhrůžné. Ne úplně. Ale v jejím postoji bylo něco – něco, co nutilo mé instinkty křičet: „*Neotáčej se k ní zády.*“

„Viděla jsem tě, jak s ním mluvíš,“ řekla klidně. „Na chodbě.“

„Narazila jsem do něj,“ opravila jsem ji a spolkla knedlík v krku. „Doslova. Nebyl to rozhovor.“

Naklonila hlavu. „Mhm. Jsem si jistá.“

Ruce se mi sevřely kolem okrajů ručníku, který jsem stále vlhký držela v náručí.

Vivian udělala další krok blíž.