Harper

„Dám ti jednu radu,“ řekla tichým, skoro až vlídným hlasem. „Crescentfall má svá pravidla. Psaná i nepsaná. Jsi tu nová. To je v pořádku. Všichni jsme si tím prošli.“

Zamrkala jsem. „Dobře…?“

„Ale Declan?“ Oči jí o odstín ztmavly. „On není součástí tvého světa. A ty nejsi součástí toho jeho. Takže se od něj drž dál, platí?“

Ta slova na mě dopadla jako druhá rána do břicha. Chladná a vykalkulovaná.

„Já se nesnažila—“

Zvedla ruku a její dokonale upravené nehty zachytily světlo.

„Nejsem tu, abych se s tebou hádala,“ řekla stále tím dráždivě zdvořilým tónem. „Jen ti dávám vědět – pro tvé vlastní dobro – že bude nejlepší, když se budeš držet svého.“

Dívala jsem se na ni.

Ona mi pohled oplácela.

Pak se prostě jen tak znovu usmála. „Hezký večer, Harper.“

Otočila se a kráčela chodbou, jako by jí to tu patřilo – ramena vzadu, rovná záda a dlouhé vlasy, které v záři nástěnných lamp působily jako stříbrná vlna.

A já tam jen stála.

Jako přimražená.

Dvakrát za jedinou noc mi bylo řečeno, že sem nepatřím.

Jednou od někoho, kdo ani nevěděl, co jsem zač.

A podruhé od někoho, kdo to zjevně věděl moc dobře.

Když jsem se konečně vrátila na kolej, oheň v krbu už dohoříval a dívky už byly zachumlané v postelích. Jediným zvukem v místnosti bylo tiché oddychování a šustění přikrývek.

Vlezla jsem si do postele se stále bušícím srdcem a pevně se přikryla. Byla jsem vyčerpaná. Fyzicky i emociálně. Jen jsem chtěla, aby tenhle den už skončil.

*** * ****

Les byl v plamenech.

Ale nebyl to ten pálivý druh ohně – zářil, měkce a zlatavě, a klouzal mezi stromy, jako by tam odjakživa patřil. Listy nevadly, kůra nečernala – oheň tam prostě byl a neměl se k odchodu.

Stála jsem bosá na mechu, který byl na dotek až příliš teplý, jako by si pamatoval léto, přestože vzduch byl mrazivý.

Někde v dálce zavyl vlk.

Otočila jsem se, instinkt mě táhl za tím zvukem, i když jsem nechápala proč. Všechno mi připadalo těžké – jako bych se místo vzduchem pohybovala hustou vodou. Na obloze nade mnou nebyly žádné hvězdy. Jen úplněk tak obrovský, že po korunách stromů stékalo jeho stříbrné světlo.

Pak jsem je uviděla.

Oči.

Desítky očí.

Zářily mezi stromy. Některé jantarové, jiné rudé a jeden pár – bouřkově šedý – na mně visel, jako bych byla kořist.

Les se rozestoupil, stromy se odsunuly jako závěsy a odhalily mohutnou šelmu s tmavou srstí, stojící na mýtině. V jejích očích plál vztek a smutek zároveň.

A pak se otočila a začala kráčet opačným směrem, očekávajíc, že ji budu následovat. A já šla.

Její mohutné tlapky nevydaly při pohybu ohněm zalitým podrostem ani hláska a zlatavé plameny se před ní rozestupovaly jako staří známí. Nepřemýšlela jsem. Jen jsem se hýbala – tažena vpřed něčím starším než logika, hlubším než paměť.

Dorazili jsme na mýtinu. Na jejím okraji stál most – starodávný, klenutý, postavený z kamene, který slabě světélkoval mechem a měsíčním svitem. Tyčil se nad řekou, kterou jsem do té chvíle neslyšela.

Voda pod námi rychle šeptala v jazyce, kterému jsem nerozuměla.

A tam, přímo uprostřed mostu, stála dřevěná kolébka.

Uvnitř leželo miminko. Zavinuté v bleděmodré dece, ne starší než dva měsíce. Její hrudník se pomalu zvedal a klesal, pokožku měla jemnou a chladem netknutou. Neplakala. Jen se na mě dívala vykulenýma očima, bez mrknutí.

Něco se ve mně zlomilo.

Rozběhla jsem se.

Nepřemýšlela jsem nad tím proč. Jen jsem věděla – prostě věděla – že se k ní musím dostat.

Ale v momentě, kdy se moje noha dotkla prvního kamene mostu, se všechno roztříštilo.

Svět se zbortil do sebe.

Stromy zčernaly.

Oheň pohasl.

Obloha se roztrhla.

A já padala.

Ne dolů, ne doopravdy. Skrz.

Skrz větve, které drásaly, ale neškrábaly. Padala jsem kolem ozvěn – smíchu, vzlykání, ukolébavek a vrčících tesáků.

Otevřela jsem oči. Byla jsem zpátky v lese.

Stromy znovu šeptaly.

Znovu jsem byla bosá. Mech pod mýma nohama slabě pulzoval, jako by měl vlastní tep. Plíce mi naplnila vůně borovice a kouře.

Udělala jsem krok vpřed, aniž bych věděla proč. Les působil prastaře. Sledoval mě. Čekal.

Pak jsem to uslyšela.

Zavytí.

Nízké a osamělé, vinoucí se mezi stromy jako vzpomínka. Neděsilo mě to, ne tak docela – tahalo mě to za něco hluboko v hrudi, za něco neznámého. Jako bych to měla poznat, ale nepoznávala jsem.

Odpovědělo mu druhé zavytí.

Tohle bylo blíž.

Pak přišel zvuk tlapek – těžkých, křupajících v listí těsně za dosahem světla ohně. Otočila jsem se, ale stíny byly husté a obepínaly stromy jako popínavé rostliny. Srdce se mi rozbušilo. Nebyla jsem sama.

Něco bylo za mnou.

Rozběhla jsem se.

Země se pode mnou míhala. Stromy se kolem mě jen mihotaly. Vzduch byl chladnější a ostřejší a za sebou jsem stále slyšela kroky – teď už blíž. V temnotě zadunělo hluboké zavrčení.

Pak jsem najednou zastavila.

Ne z vlastní vůle.

Něco mi vstoupilo do cesty.

Postava – ne úplně lidská a ne úplně zvířecí. Obrovská. Svalnatá. Zahalená stínem. Neviděla jsem jí do tváře, ale její oči – ty oči byly bouřkově šedé a pálily skrze temnotu.

A pak hlasem, který byl prastarý a zároveň povědomý, zašeptala:

„Nepatříš k nim. Nikdy jsi nepatřila. Ten most byl obětí a les nezapomíná na to, co bylo slíbeno.“

Sen se roztříštil jako sklo.

S lapáním po dechu jsem se vzbudila a posadila se tak prudce, že jsem málem spadla z postele.

Srdce mi bušilo až v krku. V krku jsem měla sucho. Oheň v místnosti vyhasl a ve vzduchu se držel chlad jako mlha. Ten sen mi stále dozníval v kostech. Ty šedé oči. Ten les. Ta vyřčená slova.

Promnula jsem si obličej a vydechla.

„Nebylo to skutečné,“ zašeptala jsem si pro sebe. „Byl to jen sen, zmatený, podělaný sen. Ale jenom sen.“

Jenže to tak nepůsobilo. Ani trochu.