Harper

Rozhlédla jsem se po pokoji. Maeve byla úplně tuhá a tiše chrupala s jednou paží visící přes okraj postele. Piper byla schoulená do klubíčka a k hrudi tiskla knihu, jako by usnula uprostřed čtení. Na druhé straně místnosti slabě svítila Lilyina sluchátka; jakýsi relaxační playlist, který si pustila, broukal dost nahlas na to, aby byl slyšet. Sloane už byla vzhůru a palcem líně přejížděla po obrazovce telefonu.

V pokoji vládl... klid. Normál.

Až moc velký normál.

Rozvrh, který nám dali včera večer, ležel na mém stole – sytě modrý papír se stříbrným písmem v jakési zdobné kaligrafii, kterou jsem ani nedokázala přečíst. Jako všechno ostatní v Crescentfall, i tohle mělo ten nablýskaný, tajnůstkářský vzhled. Jako by to patřilo do světa, ve kterém jsem neměla co pohledávat.

Což, upřímně řečeno, byla pravda.

Nebyla jsem vlkodlak.

Nebyla jsem lykan.

Sakra, sotva jsem znala ten rozdíl.

Věděla jsem jen to, že mě zapsali do špatné školy, a teď jsem prostě musela přežít dost dlouho na to, aby si toho někdo všiml. Nebo to napravil. Nebo mě vyhodil.

Pokud možno mě u toho nesežral.

Zaklepání na dveře mě vylekalo.

„Ranní kontrola,“ zvolal někdo. „Začínáme za pětačtyřicet minut.“

Lily zasténala pod polštářem. „Už?“

Maeve zamumlala v polospánku. „Co je za den?“

„První,“ řekla Piper, posadila se a protáhla se, jako by byla vzhůru už hodiny. „Nezpozděte se, nebo dostanete poškolu hned první den. Což by byla tragédie.“

Zachytila můj pohled a usmála se. „Spala jsi dobře?“

„Docela to šlo,“ zachraptěla jsem. „Divné sny.“

„To je tu normální,“ prohodila Piper lhostejně. „První týden zamává s každým. Zvykneš si.“

Neodpověděla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli chci.

Zbytek rána uplynul v útržcích, jako by mě ten sen nechtěl úplně pustit. Oblékala jsem se jako robot a navlékla si tmavomodrou uniformu se stříbrným lemováním, kterou nám nacpali do uvítacích tašek. Slabě voněla po cedru – až příliš záměrně, než aby to byla náhoda – a přistihla jsem se, jak si pořád dokola urovnávám límec, než jsem si uvědomila, že se mi třesou ruce.

„Ty máš Bojová umění, že?“ zeptala se Sloane a schovala telefon do kapsy.

„Ehm… ne. Všeobecná studia.“ Sloane zvedla obočí a ve tváři se jí mihl záblesk pobavení.

„Úvodní kurzy. Roztomilé.“

„Sloane,“ řekla Piper tiše a stahovala si vlasy do drdolu. „Buď milá.“

„Vždyť jsem,“ zamumlala Sloane. „Takhle vypadá, když jsem milá.“

„Nevšímej si jí,“ řekla mi Piper s letmým úsměvem. „Sejdeme se na obědě, platí? Jídelna je v západním křídle – včera jsme tam večeřely.“

„Díky,“ řekla jsem a přála si, aby aspoň jedna z nich měla stejný rozvrh nebo stejný obor.

Všechno by to bylo snazší. Ale bohužel, takové štěstí jsem neměla.

Odešly v hlučném hloučku, boty jim duněly o dřevěnou podlahu. Já zůstala pozadu a čekala, až se dveře zavřou a v pokoji se znovu rozhostí ticho.

*** * ***

Chodba byla nacpaná, když jsem konečně vyšla ven. Nebyli tam samozřejmě lidé, ale vlci. Vysocí. Postavení tak, že by mě mohli přelomit vejpůl, aniž by nad tím přemýšleli. Pár z nich už bylo v částečné proměně, drápy jim skřípaly o zdi, jako by je nedokázali udržet skryté.

Chodbou se rozléhal smích – hluboký, drsný, až příliš podobný zavytí.

Sklonila jsem hlavu a pevněji přitiskla tašku k boku.

Areál školy byl mnohem větší, než jsem si představovala. Kamenné cesty se rozbíhaly všemi směry a vinuly se mezi smrky tak vysokými, že zakrývaly polovinu oblohy. Budovy prostě... vystupovaly z mlhy, jako by tu zbyly z jiného světa. A ty stříbrné vlajky visící z oblouků? Jo, to nebyla ani látka. Kov. Utkaný tak tence, že se vlnil jako voda, kdykoli do něj opřel vítr.

Bylo to krásné.

A špatné.

Než jsem našla dveře s nápisem *Základy historie smeček*, už zvonilo. Vklouzla jsem dovnitř tak tiše, jak jen to šlo.

Učebna vypadala spíš jako katedrála – obrovská okna, stropy, které nebraly konce, a svíčky vznášející se v prosklených koulích nad lavicemi. Nikde jsem neviděla jediný vypínač. Většina míst už byla obsazená.

Když jsem vešla, pár hlav se otočilo. Někteří z nich zavětřili. Skutečně si mě očichali.

Horko mi stouplo do tváří.

S hlavou sklopenou jsem našla první volné místo a zapadla do něj. Sešit, který mi dali, měl na obálce stříbrně vyražený znak akademie. Stránky byly na dotek silné, drahé a... špatné. Jako bych se jich ani neměla dotýkat.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel starší muž, vysoký, s prošedivělými vlasy staženými dozadu; jeho přítomnost byla tak tíživá, že v místnosti okamžitě zavládlo ticho. Ani nemusel promluvit.

„Vítejte v Crescentfallu,“ řekl hlasem tak hlubokým, až se zachvěl vzduch. „Pro ty z vás, kteří se do smečky narodili, je toto připomínka. Pro ty z vás, kteří sem byli přivedeni odjinud…“ Jeho pohled přelétl místnost. Na mně se zastavil o vteřinu déle, než bylo milé. „…je toto začátek.“

Žaludek se mi sevřel.

Začal mluvit o něčem, co se jmenovalo Smlouva o Krvavém měsíci z roku 1724, a o první radě lykanů. Snažila jsem se si to zapisovat, ale slova se mi neustále slévala dohromady.

*Most je obětí a les nezapomíná na to, co bylo slíbeno.*

Hlas z mého snu mi tlačil na lebku, jako by tam byl vyrytý.

Pohyby pera jsem se snažila dokázat, že sem patřím. Že se uvnitř nehroutím.

Do oběda mě bolela ramena a čelist mě pálila od toho, jak jsem ji tiskla k sobě. Ani jsem si neuvědomila, že jsem celé dopoledne zadržovala dech, dokud jsem nevešla do jídelny a konečně nevydechla.

Pevněji jsem stiskla tác. Aspoň že na akademii Crescentfall měli i normální jídlo – kuře, salát, chleba a polévku. To zvládnu.

Piper na mě zamávala od stolu u oken. Maeve se rozvalovala s botami na lavici, Sloane listovala v telefonu a Lily se rýpala v ovoci.

„První den, co?“ zazubila se Piper, když jsem si přisedla. „Jaká byla Historie smeček?“

Zaváhala jsem.

Divná. Špatná. Jako bych vstoupila do cizího života.

„Fajn,“ řekla jsem místo toho.

Sloane vzhlédla se zvednutým obočím. „Jsi bledá. Jako bys viděla ducha.“

Polkla jsem. Vzpomněla jsem si na kolébku na mostě. Šedé oči v záři ohně.

„Možná viděla,“ zamumlala jsem.

A pak jsem to ucítila znovu. Nebylo to hlasité, nebylo to okaté – jen takové tiché táhnutí, jako by se něco v místnosti bez varování otočilo směrem ke mně.

Vzhlédla jsem.

Právě vešel Declan.

Jeho tmavé vlasy byly rozcuchané větrem, jako by právě přišel z tréninku. Bundu od uniformy měl u krku rozepnutou, rukávy vyhrnuté a na hrudi mu volně visel stříbrný přívěsek. Pohyboval se, jako by nikam nespěchal, ale každý jeho pohyb měl svůj význam.

Nepodíval se na mě. Ne přímo.

Ale věděl, že tam jsem.

Poznala jsem to podle toho, jak jeho pohled sklouzl po našem stole, než se stočil jinam. Podle toho, jak se mu sevřela čelist, sotva znatelně, ale přesto.

Jako by uviděl něco, co se mu nelíbilo.

Co má za problém?