Harper

Vedle něj se objevila Vivian a otřela se o jeho paži, když mířili k prostřednímu stolu.

Piper sledovala můj pohled. „Declan Vance. Lykanský princ z Vancroftu.“

„Vancroft?“ Zamrkala jsem.

„Jeho království,“ řekla Lily. „Jedno z nejstarších lykanských území. Jeho rodina mu vládne po staletí.“

Zamračila jsem se. „Takže je... další na řadě na trůn?“

Piper zavrtěla hlavou. „Ani zdaleka. Od trůnu ho dělí tři starší bratři.“ Přikývla jsem.

Maeve si odfrkla. „A Vivian – jeho dokonale vybraná princezna – je ze Shadowfenu. To je to druhé lykanské království. Představ si trůny, politiku, válečné smlouvy, domluvenou budoucnost, rodinná dramata... se vším všudy.“

„Takže... on je člen královské rodiny?“

„Jo.“

„A ona je... taky z královské rodiny?“

„Mhm,“ potvrdila Piper a stále nespouštěla oči z Vivian. „Zasnoubení jsou už od dětství.“

„Aha.“ Snažila jsem se znít lhostejně. „Hustý.“

Nebylo to hustý.

Byl to přesný opak.

Byl to ten druh nedostupnosti, kvůli kterému jsem měla chuť něčím hodit.

A najednou mě znovu zasáhlo to včerejší varování – hlasitě a neúprosně.

**„Drž se od něj dál.“**

Rýpla jsem do chleba a žvýkala ho, jako by to mohlo udusit ten uzel, co se mi svíral v žaludku.

„Nechápu to,“ zamumlala jsem, aniž bych doopravdy čekala odpověď. „Když je tak důležitej... proč na mě pořád civí, jako bych mu právě nakopla jeho královskýho vlka nebo co?“

Piper se ušklíbla. „Protože ho mateš.“

„Nejsem matoucí. Jsem nula.“

„Přesně tak,“ řekla Maeve. „A lidi jako on nemají rádi věci, který nemůžou zařadit do škatulky.“

„Kromě toho,“ dodala Sloane, jako by o tom přemýšlela, „tahle celá škola je postavená na hierarchii. Nejde jen o vlkodlaky – jsou to pokrevní linie, království, smečky a status. Když dovnitř napochoduje někdo jako ty, bez pachu, bez aury, bez titulu... tak tam nepasuješ.“

„Takže to ze mě dělá co, hrozbu?“ zeptala jsem se suše.

„Nebo anomálii,“ řekla Maeve. „Což tady vyjde nastejno.“

Nechala jsem hlavu s tichým žuchnutím dopadnout na stůl. „Skvělé.“

Všechny jsme nadskočily, když vedle nás s řachotem dopadl tác.

Prudce jsem zvedla hlavu právě ve chvíli, kdy vysoký, ramenatý kluk – očividně v ne zrovna dobré náladě – strčil někoho zpátky na židli přímo naproti mně.

Kluk s kulatými brýlemi a širokýma, vyděšenýma očima vypadal, že se chce propadnout do země.

„Ještě jednou do mě vrazíš, ty skrčku, a přísahám—“

„Já—já jsem nechtěl—“ koktal kluk.

„Dívej se, kam lezeš,“ skočil mu do řeči ten vysoký kluk; jeho hlas byl klidný, ale plný hrozby.

Byl tak o rok o dva starší, ale vyzařovala z něj taková ta bezohledná sebedůvěra.

Bez varování popadl klukův tác a shodil ho ze stolu. Jídlo se rozstříklo všude kolem. Od jeho stolu za ním se ozval výbuch smíchu.

„Ups,“ ušklíbl se.

„Hej!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stačila zastavit. „To nebylo nutné.“

Kluk se otočil a podíval se na mě.

Když se jeho oči střetly s mými, po páteři mi přeběhl mráz.

Prohlížel si mě, jako by mě odhadoval, nebo jako by věděl něco, co já ne.

„Podívejme, kdo se rozhodl promluvit,“ řekl s úšklebkem. „Slečna Neoznačená.“

Neoznačená?

To slovo mě zasáhlo jako kámen do žaludku.

U okolních stolů zavládlo ticho.

„Netušil jsem, že necháváme domácí mazlíčky sedět u stolu pro dospělé,“ dodal tak hlasitě, aby to slyšeli všichni.

Jo. Rozhodně něco věděl, ale otázka zněla – co?

Lily se napůl zvedla ze židle. Piper se zatla čelist.

Zůstala jsem sedět a nutila svůj hlas, aby zůstal pevný. „Řekla jsem, že to nebylo nutné.“

„A já řekl,“ naklonil se blíž a ztišil hlas, „že by si někdo jako ty měl pamatovat své místo, *lidské mládě*.“

Ta poslední dvě slova byla určená jen mně. Pobledla jsem.

„Všiml jsem si tě vteřinu poté, co jsem se tvým směrem podíval,“ zašeptal a já těžce polkla.

„Já ne—“

„Nech toho, Garrete.“

Přerušil mě hlas za mými zády.

Hluboký. Chladný. Mocný.

Declan.

Garret se pomalu narovnal, ale všimla jsem si na něm změny – ne že by se bál, ale... byl ve střehu.

„Vás jsem si nevšiml, princi,“ řekl Garret a s výsměchem se lehce uklonil.

Declan z něj nespouštěl oči. „Dobře. Tak si nevšimneš ani tohohle—“

Než mohl Garret udělat další krok směrem ke mně, Declan se pohnul rychleji, než jsem stačila postřehnout, a pevně sevřel Garretovo zápěstí.

Garret zasyčel. Mezi nimi se ozvalo tiché křupnutí – sotva slyšitelné, ale dost na to, aby v celé jídelně zavládlo hrobové ticho.

Všichni se dívali.

Declanův hlas byl chladnější než led. „Dotkni se jí znovu a postarám se, aby ses do konce svého ubohého života proměňoval s kulháním.“

Garret trhl rukou zpět, jako by ho pálila. „Ona ani není—“

„Je mi to fuk.“

Ta slova dopadla tíživěji než jakákoli hrozba.

Garret okamžitě sklapnul.

Declan se na mě konečně podíval. Ne laskavě. Ne ochranitelsky. Prostě... intenzivně. Jako by se snažil přijít na to, proč to právě udělal.

Neřekl ani slovo – jen se otočil a odešel a všichni mu tak nějak ustupovali z cesty, jako by byl bůhvíkdo.

On jím byl.

Garret si pod fousy zaklel a s držením se za zápěstí odkráčel na druhou stranu.

A já?

Zůstala jsem tam sedět, omráčená, a zírala na svůj tác, jako by v něm mohly být odpovědi.

Protože Declan Vance – ten nedostupný, jako zima chladný lykanský princ – mě právě bránil.

A já neměla tušení proč.

Nebo co bylo horší – proč část mého já nechtěla, aby přestal.

*** * ***

Ticho poté, co Declan odešel, se vleklo tak dlouho, až mi začal v uších bušit tep. Nebyla jsem to jenom já – polovina jídelny jako by zamrzla, všichni tajili dech a čekali, jestli se Garret vrátí a zaútočí, nebo jestli se zhroutím pod tíhou toho, že si mě takhle vyčlenili.

Nic z toho se nestalo.

Garret něco zamumlal pod fousy a vyrazil k protějšímu východu, přičemž si protřepával zápěstí, jako by ho pálilo. Jeho smečka ho následovala a někteří po mně házeli pohledy, jako bych jim právě ukradla jejich oblíbenou hračku na kousání.

Kolem nás se hluk pomalu zase vracel, tentokrát tišší – opatrnější. Cinkání vidliček o talíře, vrzání židlí, šepot vlnící se vzduchem jako kouř.

Opřela jsem se a pod stolem donutila své ruce, aby se uvolnily. Byly studené a opocené.

„Páni,“ řekla konečně Lily a opřela se v židli. „První den a už máš dva z nejsilnějších lykanů připravené lámat kvůli tobě kosti. Buď jsi prokletá, nebo jsi—“

„Máš štěstí?“ hádala Piper.

„Máš to spočítaný,“ dokončila Maeve s odfrknutím a napila se.

Sloane nevzhlédla od telefonu. „Nebo jsi označená způsobem, kterému nikdo z nás nerozumí.“

Prudce jsem k ní otočila hlavu, ale ona už víc neřekla – jen dál listovala mobilem, jako by mi právě do hlavy nehodila naprostou bombu.

Rýpla jsem do chleba na tácu. Nebyla jsem označená. Nebyla jsem vůbec nic. To byl ten zatracenej problém.

„Každopádně,“ řekla Piper a odkašlala si. „Garreta si nevšímej. Ten jenom štěká, ale nekouše. Declan... no.“ Naklonila se a ztišila hlas. „To je něco jiného. Ten tohle nedělá. Pro nikoho.“

Neodpověděla jsem.

Nemohla jsem.

Zbytek oběda proběhl v nejistých vlnách – útržky běžného hovoru přerušovaly kradmé pohledy od ostatních stolů, jídlo jsem skoro nevnímala a Declanova slova mi v hlavě zněla v nekonečné smyčce, až jsem měla chuť křičet, jen abych je přehlušila.

Když konečně zazvonilo, bylo to, jako by někdo rozvázal uzel, co mi svíral žebra.