Harper

Vyhodili jsme tácy a s davem se vyšourali ven. Chodby šuměly drby, které jsem sice nezachytila, ale věděla jsem, že jsou o mně. Spolubydlící neříkaly nic, ale cítila jsem pohledy, které si vyměňovaly za mými zády.

Venku slunce zapadalo a věže Crescentfallu vrhaly na oblohu dlouhé, ostré stíny. Bylo to krásné, ale takovým způsobem, že se mi z toho svíral žaludek, jako bych sem nepatřila.

Naše kolej byla na samém okraji kampusu a cesta zpátky se vlekla celou věčnost. Vzduch voněl po borovicích a kouři a každé zašustění v korunách stromů mi způsobovalo mrazení na kůži.

Než jsme došly do pokoje, nohy mě bolely až do morku kostí. Zhroutila jsem se na postel a zírala do stropu, zoufale se snažíc přestat si v hlavě přehrávat všechno, co se stalo.

*Garretův ušklebek.*

*Declanův stisk na jeho zápěstí.*

*Způsob, jakým se na mě podíval.*

Nebylo to, jako by mě chránil. Nebylo to laskavé. Bylo to prostě... intenzivní.

A já to nenáviděla.

Zahnala jsem tu myšlenku, strhla přikrývku z polštáře a přetáhla si ji přes obličej.

Protože kdybych o něm dál přemýšlela, mohlo by mě začít doopravdy zajímat, proč se vůbec obtěžoval.

A tohle vítězství jsem mu nehodlala dopřát.

Deka tlumila všechno – slabé štěbetání za oknem i vrzání Piperina postelového rámu, jak se usadila se zkříženýma nohama naproti mně. Chvíli jsem tam jen tak ležela, schovaná, a vdechovala slabou vůni pracího prášku a borovicového mýdla.

„Tak dobrá,“ řekla po chvíli Piper. „Ven s tím.“

Vyklouzla jsem očima zpod deky. „Ven s čím?“

Povytáhla obočí. „S celou tou věcí, že jsi jako 'hromádka naježeného neštěstí'. Prakticky vibruješ.“

„Nevibruju.“

Maeve se svalila na koberec vedle Piper a opřela se o lokty. „Vibruješ. Jestli se budeš třást ještě víc, ta postel se možná sesype.“

„Jsem v pohodě.“

„Nejsi,“ řekla Piper s vědoucním úšklebkem. „Dusíš to v sobě. A upřímně? Nemůžu ti to mít za zlé. První den a už na tebe Garret s Declanem koukají, jako bys byla buď k obědu, nebo problém, který musí vyřešit. Působivé.“

„Nechci na ně dělat dojem.“ Posadila jsem se tak prudce, že mi deka spadla do klína. „A nepotřebovala jsem, aby se do toho vkládal, jasný? Garret je prostě...“

„Vlk s polovinou mozkové buňky?“ nabídla Maeve.

„Přesně! Zvládla bych ho.“

„Jo,“ přikývla Piper. „Ale nevypadalo by to dobře.“

ruce se mi v dece sevřely v pěsti. „No a co? To mám jako jen sedět a nechat ho, aby do lidí strkal?“

„To ne,“ připustila Piper. „Ale to, že zasáhl Declan? To se rozkřikne. Lidi si budou myslet...“

„Myslet co?“ vyštěkla jsem.

„Že mu na tobě... záleží,“ řekla Maeve opatrně.

Vyrazil ze mě smích, ostrý a bez špetky humoru. „Prosím tě. Jemu na mně nezáleží. Viděly jste ho? Vypadal stejně zmateně jako já z toho, proč se vůbec obtěžoval. Pravděpodobně jen nechtěl scénu u svého královského oběda.“

Piper a Maeve si vyměnily pohled, ale nepřely se.

Dobře. Protože představa, že by mi Declan Vance pomohl z nějakého ušlechtilého instinktu?

To bylo k smíchu.

Plácla jsem sebou zpátky na postel a nechala hlavu dopadnout na polštář s tupým žuchnutím. Strop na mě zíral zpátky, jako by čekal, až z něj vypadne nějaké velké odhalení. Nic samozřejmě nepřišlo. Jen další ticho. Další tíha.

„Nejsem nějaká křehká nová holka. Tedy, jsem tu nová a k tomu všemu ani nejsem vlkodlak. Ale nejsem ze skla.“

„Nikdo neřekl, že jsi,“ odpověděla Piper, teď už jemněji. „Ale tohle místo – Crescentfall – funguje podle jakýchsi... nepsaných pravidel. Zatlačíš na nesprávného člověka nesprávným způsobem a najednou je tvůj život tady peklo.“

Frkla jsem si. „Takže se mám nechat pošlapávat? Nechat lidi jako Garret, aby se ke mně chovali jako k odpadu?“

„Ne,“ ozvala se Maeve z podlahy s rukama zkříženýma za hlavou. „Ale možná neprovokuj celou smečku hned první den?“

Protočila jsem panenky, ale neodporovala jsem. Hlavně proto, že jsem na to neměla energii.

Za oknem zašustil vánek ve větvích a někde v dálce jsem zaslechla slabé vytí. Skutečný vlk? Student venku po večerce? V tuhle chvíli to mohlo být obojí.

Znovu jsem se posadila a nohy mi houpaly přes okraj postele. „Myslíte, že něco řekne? Declan?“

Piper zamrkala. „O čem?“

„O mně. O tom, co se stalo.“ Nevěděla jsem, proč se vůbec ptám. Nebylo to tak, že by mi na tom záleželo – až na to, že mi na tom zjevně záleželo, a to zjištění mi v ústech chutnalo hořce.

Maeve si s povzdechem sedla. „Upřímně? Nevypadá jako upovídaný typ.“

„Je to typ 'mračím se v koutě',“ dodala Piper. „Možná občasný vražedný pohled pro zábavu.“

Frkla jsem, ale vyznělo to spíš jako povzdech. „Skvělé. Přesně to potřebuju. Šlechtice s problémy se závazky a spasitelským komplexem.“

Maeve se zazubila. „Ó ne, on nemá spasitelský komplex. Je až moc hezký na to, aby mu na něčem tak moc záleželo.“

To mě rozesmálo a na vteřinu se uzel v mé hrudi uvolnil. Jen o kousíček.

„Pořád nechápu, proč to udělal,“ řekla jsem tiše.

Neodpověděly a já je nenutila. Místo toho jsem vstala, přešla k oknu a přitiskla ruku na chladné sklo. Les za kolejemi se rozprostíral jako moře stínů, temný a nekonečný. Krásný takovým způsobem, jakým nebezpečné věci obvykle bývají.

Zahlédla jsem mihnutí pohybu – asi jen nějaký student – ale můj mozek stejně zašeptal: *co když.*

Co když mě tu tohle místo nechce?

Co když to, že se do toho Declan vložil, všechno jen zhoršilo?

Co když to nebyl začátek, ale varování?

„Myslíte, že mě přijde hledat?“ zeptala jsem se dřív, než jsem se stačila zastavit.

Za mnou nastal okamžik ticha.

„Chceš, aby přišel?“ zeptala se Piper jemně.

Neodpověděla jsem. Neměla jsem odpověď.

Protože pravda byla taková, že jsem to nevěděla. Nebyla jsem si jistá, jestli chci omluvu, vysvětlení... nebo jen odstup. Nebo dostatek prostoru na to, abych mohla předstírat, že se nic z toho nestalo.