Harper

Sen mě zasáhl jako vlna, kterou jsem neviděla přicházet – prudce, těžce a nebylo před ním úniku.

Byla jsem zpátky na tom mostě.

Nebyla to jen nějaká mlhavá vzpomínka nebo polozapomenutý sen – působilo to až příliš skutečně. Stará dřevěná podlaha mi vrzala pod nohama, jako by byla unavená a nechtěla mě tam. Vzduch byl těžký, jako by zadržoval dech. Nad hlavou byla obloha plná hustých mraků, takových, které vám říkají, že se něco blíží, i když to tu ještě není.

A na druhém konci mostu... byl Declan.

Jen tam tak stál.

Pozoroval mě.

Jako by čekal.

Nic neříkal. Nepohnul se. Ale v tom, jak stál – paže napjaté podél těla, oči nečitelné – bylo něco, z čeho se mi svíral žaludek. Jako by se jeho část chtěla přiblížit a zbytek mu to nedovoloval.

Pokusila jsem se promluvit. Ani nevím, co jsem chtěla říct, ale nic ze mě nevyšlo.

A když jsem udělala krok vpřed, dřevo pode mnou prasklo – ne jen zavrzalo, ale doopravdy křuplo, jako by toho už mělo dost.

*A pak jsem padala.*

*Rychle.*

*Nekřičela jsem, nebojovala. Jen... padala, s tím divným pocitem beztíže v žaludku, jako vteřinu na horské dráze, než si uvědomíte, že už nemáte věci pod kontrolou.*

*Ale nejhorší na tom nebyl ten pád.*

*Byl to výraz v Declanově tváři těsně předtím, než jsem uklouzla – jako by to věděl. Jako by to už viděl. Jako by se s tím část jeho já už smířila.*

*A přesto... se nepohnul.*

Probudila jsem se s trhnutím.

V pokoji byla tma, jen trocha ranního světla prosvítala závěsy. Byla jsem zpocená a srdce mi pořád bušilo, jako by ještě nedostalo zprávu, že noční můra skončila.

Chvíli jsem tam seděla a dýchala. Snažila jsem se setřást pocit, že mě něco ze sna vyprovodilo ven. Ale ten pocit přetrvával – Declanův hlas, pohled v jeho očích, to tiché zoufalství, které jsem si nevymyslela.

Další den v Crescentfallu.

Vykopala jsem se z postele, hodila na sebe oblečení a dělala, co jsem mohla, abych ten sen – i všechno ostatní – potlačila. Ale hrudník jsem měla sevřený. Vzpomínka na Garretův pohled, Declanův ostrý rozkaz, Vivianinu hrozbu... to všechno mě následovalo jako stíny, když jsem opouštěla kolej a mířila na první hodinu.

Dějiny teritorií. Přesně to jsem potřebovala – královské rodové linie a staré křivdy. Dokonalá připomínka toho, že sem nepatřím.

Chodby už hučely a já pocítila změnu energie ve vteřině, kdy jsem do nich vkročila. Někteří se smáli, jiní šeptali. Většina se na mě sotva podívala. Ale ti, co ano? Jejich pohledy byly rychlé, zvědavé a obezřetné. Jako bych byla otazník, na který neuměli odpovědět.

Šla jsem pomaleji než obvykle, jako by se mé tělo snažilo koupit čas, který moje mysl neměla. Každý krok byl rozvážný. Jako bych si musela dokázat, že tu mám své místo – i když jsem tomu nevěřila.

A pod tím vším mi v hlavě pořád dokola kroužilo jedno jméno jako nit, za kterou jsem nemohla přestat tahat.

Declan.

Otevřela jsem dveře učebny a vklouzla dovnitř, usadila se do lavice skoro až vzadu. Učebnice přede mnou vypadala, že váží víc než já. Přesto jsem ji otevřela a snažila se chovat normálně, snažila se být neviditelná.

Ale mé myšlenky neustále bloudily.

Ten sen.

Jídelna.

Ten okamžik – Declan, jak se postavil mezi mě a Garreta, jako by to něco znamenalo.

Proč to udělal?

Nebyla jsem pro něj nikdo. Od mého příjezdu se na mě sotva podíval, a když už, tak většinou jako na hmyz, co mu leze po botě. Ale včera... mě bránil. Bez váhání. Jen s chladným vztekem a jedním naštípnutým zápěstím.

Vivianin hlas mi zněl v hlavě, ostrý a hořký. *On není součástí tvého světa. Ty nejsi součástí jeho.*

Nemýlila se.

Po třech dnech jsem už měla pocit, že se pode mnou hýbe zem. Jako bych vešla do příběhu, kde jsem neměla být postavou.

A ty sny – bože, ty sny. Nebyly jen divné. Působily skutečně. Jako vzpomínky z života, který jsem nikdy nežila, nebo možná varování před něčím, co přichází a čemu jsem ještě nerozuměla.

Moje myšlenky se točily v kruhu a to jsem se ještě ani nedostala k druhé hodině.

Dveře učebny se s tichým cvaknutím otevřely a v místnosti zavládlo ticho. Dovnitř vkročila vysoká žena, stříbrné vlasy stažené do přísného drdolu, díky kterému její přítomnost působila ještě ostřeji. Nemusela mluvit – všichni se prostě o kousek narovnali. I já.

Zamrkala jsem a snažila se znovu soustředit, zatímco si začala rovnat poznámky.

*Nepřitahuj pozornost. Jen přečkej tenhle den.*

Otevřela jsem sešit s mírně se třesoucími prsty a předstírala, že uvnitř neumírám. Všichni ostatní vypadali tak v pohodě, jako by to bylo normální. Pro ně to normální bylo.

Ale pro mě?

Já sem nepatřila.

A přesto jsem tu nějakým způsobem stále byla.

Snažila jsem se přežít další den na místě, které už teď vypadalo, že si na mě zasedlo.

*** * ***

Hodina se vlekla, každá minuta se zdála delší než ta předchozí, a moje mysl těkala mezi suchopárnou přednáškou profesorky a tíhou všeho ostatního, co mi vtrhlo do hlavy.

Pořád jsem hýbala perem po papíře, ale bylo to spíš rozptylování než skutečné dělání poznámek.

Když konečně zazvonilo, zaplavila mě úleva. Rychle jsem si začala balit věci do tašky, toužící uniknout z učebny a od pohledů ostatních studentů, které mě nikdy úplně neopouštěly.

Právě když jsem došla ke dveřím a vykročila k východu, zastavil mě hlas. „Slečno Brooksová? Mohla byste tu na okamžik zůstat?“

Byl to hlas profesorky – klidný, ale nesoucí v sobě nepopiratelnou autoritu. Zadrhl se mi dech v hrdle. Ztuhla jsem a na hrudi jsem pocítila náhlou tíhu.

Pomaly jsem se otočila zpět k jejímu stolu a vnutila si na tvář zdvořilý úsměv, i když pod povrchem bublala panika. Uvnitř mi srdce bušilo do žeber jako kladivo, vířila ve mně chaotická bouře nervů a děsu.

Co chtěla? Měla jsem problém? Chystala se mě přede všemi pokárat? Otázky se mi v hlavě neúprosně točily, těžce jsem polkla a obrněla se na cokoli, co mělo přijít.