~ELARA~

Tohle se nedělo.

To prostě nebylo možné.

Musel to být nějaký omyl. Kaelen nemohl být můj druh. Byl to můj nevlastní bratr! Ten samý nevlastní bratr, který se během jediného týdne vyspal s několika ženami. To jsem prostě nemohla přijmout.

Někdo musel s tou vodou manipulovat. Přesto se zdálo, že všichni ostatní jsou se svými druhy spokojení. Někteří křičeli a jásali radostí, zatímco jiní plakali v náručí svých nových protějšků.

Byla jsem nejspíš jediná v šoku, a to ne v tom dobrém slova smyslu. Chtěla jsem, aby mě někdo štípl a probudil mě z téhle noční můry.

Muselo existovat nějaké jiné vysvětlení. Udělal si ze mě Kaelen nějaký žert?

Proč nic neříkal? Věděla jsem, že tohle přece nemůže jen tak přijmout.

„Gratuluji!“ slyším křičet hostitelku. „Tolik z vás dnes večer našlo své druhy. Jste těch několik šťastných, kterým voda požehnala. Vy ostatní se nebojte. Tohle není konec světa. Nezapomeňte, že svého druha můžete stále najít venku; může to být jen těžší. A pokud svého druha nenajdete během příštích pěti let, můžete se k řece vrátit a zkusit své štěstí znovu! Silvercreek a jeho řeka Ethercloud jsou vždy nadšeni, když vás tu může být co nejvíc. Jste vždy vítáni.“

Nerozumím tomu.

Jak může být Kaelen můj druh? Jak?

V hlavě se mi zrodí nová myšlenka a přiměje mě podívat se na něj v jiném světle.

Osmnáct mu bylo mnohem dřív než mně, což znamenalo, že celou tu dobu musel vědět, že jsem jeho družka. Přesto se nikdy nechoval tak, jako bych byla jeho, ani jednou. Protože jsem se až do dnešního dne s žádným mužem nescházela, neměl vlastně důvod o mě bojovat. Ale to všechno nevysvětlovalo. Měl po celou tu dobu projevovat víc emocí; i teď byl výraz v jeho tváři chladný a odměřený.

Možná existovala šance, že mě nepoznal.

Někdy, navzdory tomu, co si všichni mysleli, vlkodlak nemusel vždy svého druha poznat. Slyšela jsem příběhy, kdy se druzi nepoznali, dokud jim řeka nepomohla. To byl důvod, proč se tu objevilo i několik párů v naději, že jim voda pomůže se vzájemně spoutat.

Kaelenův výraz mi však napovídá, že to nebyl tento případ.

On to věděl.

Věděl to celou dobu.

Věděl po celou tu dobu, že jsem jeho družka, ale rozhodl se s tím nic nedělat.

Jak mohl něco takového přede mnou tajit?

Proč čekal na tento přesný okamžik, abych se to dozvěděla?

„Ty jsi to věděl,“ zašeptám. „Věděl jsi to celou tu dobu a nenapadlo tě mi to říct, ani jednou.“

Nejenže to přede mnou tajil, ale dál se spouštěl s více ženami pod stejnou střechou, pod kterou jsem žila i já. Celé dva roky si byl Kaelen vědom toho, že jsem jeho družka, a přesto spal s jakoukoli ženou, která mu projevila pozornost.

Znamená to, že mě plánoval odmítnout? Čekal, až mi bude osmnáct, aby mě mohl odmítnout? Protože už bylo po půlnoci, bylo mi oficiálně osmnáct let.

„Jak to, že ona má to štěstí a skončí s ním?“ slyším dívčí šepot plný otrávenosti.

„Já vím,“ souhlasí druhá. „Je příšerná na pohled a s jeho vzhledem se vůbec nedá srovnávat.“

Samozřejmě, kolem nás byly stovky žárlivých žen. Až doteď jsem si ani neuvědomila, kolik jich o něj mělo zájem. Cítila jsem na sobě ty závistivé pohledy.

Tohle by mohla být jejich šťastná noc. Kaelen vypadal, že mě plánuje odmítnout. Byla jsem si jistá, že hned potom půjde rovnou za nimi. Srdce mě zabolelo jen při pomyšlení, že mě opustí, aby mohl spát s jinými ženami.

Rozhlédl se kolem nás a všiml si pozornosti, které se nám oběma dostávalo.

Bez varování mě popadne za paži a odtáhne mě z dohledu všech. Teď, když voda potvrdila, že jsme druzi, mé tělo na jeho ruku na mé paži reagovalo; bylo to jako drobné elektrické výboje po celém těle.

Těžce oddechuji, když mě vystrčí na parkoviště. Než mi stačí cokoliv říct, už před námi stojí naši rodiče: moje matka a jeho táta. Oba čekají, co jim řekneme.

„Tak co?“ řekne moje matka a zahýbe na mě obočím. „Našla jsi svého druha? Pověz mi. Jaký je?“

Copak nevidí, že jediný člověk, se kterým tu stojím, je Kaelen?

„Synu?“ zeptá se jeho otec. „Našel jsi někoho?“

Našel někoho? Ta otázka se mi v hlavě stále opakovala.

Mě.

Našel mě. Ale už dávno věděl, že jsem to já. Kaelenovi bylo dvacet; v mé rodině byl od svých sedmnácti. Celkem tři roky jsme byli nevlastní sourozenci. Věděl, že jsem to já, už před dvěma lety o svých narozeninách. Když o tom tak přemýšlím, na své osmnácté narozeniny se opravdu choval nesmírně divně. Na několik hodin se zamkl v pokoji, a když z něj konečně vyšel, prošel kolem mě bez pozdravu a šel ven s pár kamarády. Viděla jsem ho až o dva týdny později. Vymluvil se, že zůstal u své matky. Vzpomínám si však, že jeho otec tehdy požadoval pravdu a tvrdil, že mluvil se svou bývalou manželkou a zjistil, že Kaelen lhal.

Nikdy jsme se nedozvěděli, kde ty dva týdny byl.

Teď už jsem chápala, co se stalo. Nechtěl mě přijmout jako svou družku.

„Ne,“ odpoví mu Kaelen. „Nikoho jsem nenašel. Jak už jsem řekl dříve, nemám družku a ani si nepřeji žádnou najít. Jsem spokojený jako svobodný. Nechci se vázat na jednoho člověka.“

Srdce se mi nad jeho slovy láme. Konečně jsem věděla, kdo je můj druh, a on otevřeně prohlásil, že mě nechce. Neříkal ta slova přímo mně, ale poznala jsem, že chce, abych je slyšela. Neměl ani tu slušnost odmítnout mě do očí.

„A co ty, Elaro?“ zeptá se mě matka se sladkým úsměvem.

Copak nevidí, jak zdrcená právě teď jsem?

„Ne, mami,“ zašeptám. „Nikoho jsem nenašla.“