~ELARA~

Cesta domů se nesla ve znamení neobvyklého ticha, které přerušovalo jen tlumené pobroukávání písně z rádia. Zatímco můj otčím projížděl známou trasou, obklopil mě klid.

Ve vzduchu visel neklid, protože na mně každý poznal, že jsem po svém krátkém výletě nešťastná.

Stále jsem nedokázala pochopit všechno, co se u řeky Ethercloud stalo.

Kaelen byl můj druh a nechtěl se mnou mít nic společného. Těšila jsem se na tohle tak neuvěřitelně dlouho a bolelo mě vědomí, že mě nechce.

„Jsi si jistá, že je všechno v pořádku?“ zeptala se konečně matka a prolomila ticho.

Byli jsme skoro doma a já doufala, že se mě na nic nebude ptát. Neměla jsem náladu s nikým mluvit. Nemohla jsem matce jen tak říct, že její nevlastní syn je můj druh, úplně by z toho šílela.

„Jsem,“ zalhala jsem. „Jen jsem zklamaná, že jsem nenašla svého druha, zatímco tolik jiných žen svou pravou lásku našlo.“

Možná se nikdy nedozví, že Kaelen je můj druh, a já měla v plánu to tak nechat. Nemělo smysl tahat matku do tohohle srabu. Nebyla by nadšená, kdyby slyšela o všem, co se odehrálo.

Povzdychla si: „Říkala jsem ti, nedělej si velké naděje, miláčku. Ale neboj se, není to konec světa. Svého druha můžeš najít jinde, nebo se za pět let vrátit a snad budeš mít podruhé štěstí.“

Neuvědomovala si, že jsem svou šanci na druha už ztratila. Kaelen mě nechtěl; a i kdyby chtěl, nefungovalo by to, protože naši rodiče jsou teď manželé. Věděla jsem, že existují nevlastní sourozenci, kterým to klaplo, ale naše rodina by s tím nikdy nebyla v pohodě. Pro všechny zúčastněné by to bylo příliš divné. Oba jsme měli další sourozence a uměla jsem si představit, jak by na něco takového reagovali. Bylo pravda, že se naši rodiče vzali teprve před pár lety, ale to neznamenalo, že by spolu byli nešťastní. Nikdo by nepoznal, že nejsou druzi, podle toho, jak moc se milovali.

„Nemusíš mě povzbuzovat, mami,“ ujistila jsem ji. „Jsem v pořádku. Jen potřebuju trochu času, abych se z toho zklamání vzpamatovala. Do rána budu v pohodě.“

Podívala se na mého otčíma se smutkem v očích a on jí rychle stiskl ruku, aby jí vyjádřil podporu.

Když jsme dorazili domů, vběhla jsem do domu a práskla dveřmi svého pokoje. Po tom, co se stalo, jsem s nikým nechtěla mluvit. Zároveň jsem nechtěla matku děsit svým podivným chováním. S tou bolestí v srdci, kterou jsem teď cítila, jsem však nemohla dělat nic.

Ani jednou mě nenapadlo, že by mě můj druh po dnešním setkání nechtěl. Tohle je ten nejhorší možný výsledek.

Kaelen nebyl doma. Pravděpodobně byl venku a spal s některou z holek, které potkal u řeky. Nechtěla jsem na to myslet; představa, jak svírá v náručí jinou ženu, mi vařila krev v žilách.

Tyto pocity pro mě byly nové. Vždycky mě iritovalo, když si domů vodil ženy, ale tentokrát se ty pocity zintenzivnily. Teď jsem pochopila, proč mě to vždycky tak vytáčelo.

Nemohla jsem uvěřit tomu, jaký je Kaelen ve skutečnosti hajzl.

Jak se ke mně mohl takhle chovat? Proč se zdálo, že mi chce ublížit? Co jsem mu kdy udělala?

Dnešek měl být výjimečný den. Měla jsem najít svého druha, měli jsme odjet jeho autem, strávit spolu noc, přijmout se a on mě měl označit. Bylo tolik věcí, které jsem si přála, aby se dnes večer staly, a nestala se ani jedna z nich.

Místo šťastné události to teď byla jen zklamáním naplněná, srdcervoucí zkušenost.

Kousla jsem se do rtu. Chtěla jsem ty pocity ignorovat, dělat, že je mi to jedno, přesně tak, jak se Kaelen choval ke mně. Jenže já jsem nebyla tak bezcitná jako on. Nemohla jsem popřít city, které ve mně vřely.

Neměla jsem si dnes dělat naděje; měla jsem se na něco takového připravit. Vždycky existovala možnost, že vás váš druh odmítne vteřinu poté, co zjistí, kdo jste. Jen mě nikdy nenapadlo, že se to stane mně. Ale Kaelen mě oficiálně neodmítl; prostě dělal, že neexistuju. Možná jen čekal na správnou chvíli, aby mě odmítl oficiálně. To ukáže až čas.

Chtěla jsem s ním mluvit a zeptat se ho, proč se celou tu dobu vyhýbal pravdě. Potřebovala jsem odpovědi.

Přispěchala jsem k oknu, když jsem uslyšela řev jeho motoru. Díky jeho hlučnému autu jsem vždycky věděla, kdy je doma.

Sleduju ho, jak vystupuje z auta, a překvapuje mě, že z místa spolujezdce nevychází žádná žena.

Vrátil se dneska večer sám?

Právě když začínám doufat, že s ním nikdo není, zastaví za ním další auto. Vidím, jak z něj rychle vyběhne žena a vrhne se mu kolem krku.

Srdce mě zabolí, když si ho přitáhne k vášnivému polibku.

Bylo to jako rána dýkou do srdce.

To jsem měla být já. Měl líbat mě – ne nějakou náhodnou holku, kterou právě potkal. Poznala jsem ji od řeky. Byla jednou z tamních žen. Musí být v sedmém nebi z vědomí, že si vybral ji místo své družky – byl její, aspoň pro dnešní noc, ale zítra už u sebe bude mít jinou.

Nemohla jsem odtrhnout oči, i když mi to rvalo srdce na kusy.

Po polibku nasedla do auta a odjela. Překvapilo mě, že ji nevzal do domu, ale píchání v očích ani u srdce to nezastavilo.

Podíval se nahoru k oknu a přistihl mě, jak zírám. Na pár vteřin jsme se do sebe vpili pohledy. Kaelen nedal najevo vůbec žádnou emoci. Tentokrát jsem nedokázala zastavit slzy, které mi stékaly po tvářích.

Dělá mu radost, když mě vidí plakat?

Bylo tohle to, co celou tu dobu chtěl?