~ELARA~

Zatáhla jsem před sebou závěs. Nemohla jsem se na svého nevlastního bratra už ani vteřinu dívat. Už tak mi ublížil až moc.

Část mě s ním po tom, co jsem ho dnes večer viděla líbat další ženu – i když věděl, že už znám pravdu – nechtěla mít nic společného.

Jenže jsem se s tím nemohla tak snadno smířit. Nehodlala jsem jen tak sedět a nechat si tuhle neúctu líbit. Musela jsem s tím něco udělat. Poté, co jsem si oči vyplakala, jsem se konečně rozhodla, že je čas se mu postavit.

Nohy mě bolejí, jak kráčím ke Kaelenovu pokoji. Nejsem v pohodě s ničím, co se stalo. Zasloužím si vysvětlení, a víc než cokoli jiného si zasloužím omluvu za to, jak se ke mně choval, když celou tu dobu věděl, kdo jsem.

Ponížil mě ve chvíli, kdy se rozhodl vodit si do tohoto domu jiné ženy, přestože moc dobře věděl, že jsem jeho družka.

Nic z toho jsem si nezasloužila. Nikdy jsem se k němu nechovala nespravedlivě. Jeho chování ke mně bolelo, i když jsem se snažila předstírat opak.

Ale mělo by vůbec smysl s ním mluvit? Bylo jasné, že se mnou nechce mít nic společného. Zdálo se, že si myslí, že se mezi námi nic nezměnilo. Chtěl, aby se všechno vrátilo do starých kolejí.

Bylo mi jedno, co si myslí on. Nemohla jsem to akceptovat. Musela jsem své myšlenky vyslovit nahlas.

Šlo o mé pocity. Musela jsem si vyčistit hlavu a jediný způsob, jak to udělat, bylo promluvit si s ním. Vzhledem k tomu, že byl dnes večer sám a neměl v posteli žádnou náhodnou ženskou, byla to má příležitost.

Srdce mi buší, když vycházím z pokoje s novým druhem vzteku. Dnes večer se mi tak či onak omluví. Nemůže se ke mně chovat jako k odpadu a dělat, že je všechno v pořádku.

Neobtěžuju se klepáním a vrazím rovnou dovnitř. Nejsem připravená na to, že ho uvidím rozvaleného na posteli jen v šortkách.

Následuje dlouhá, pomalá pauza, během které překvapením pootevřu ústa – a pocítím v sobě nové vzplanutí.

Těžce polknu. Přestože jsme se v tomto domě viděli nesčetněkrát, bylo to poprvé, co jsem viděla Kaelena bez trička. Při tom pohledu se mi začaly sbíhat sliny.

Co se to se mnou sakra děje?

Proč je to tak přitažlivé? Proč na něj mé tělo okamžitě chtělo skočit a třít se o něj?

Musela jsem se ujistit, že před ním neslintám, to by bylo nesmírně trapné vzhledem k tomu, že muž ležící na posteli a vypadající jako dokonalá socha mě vůbec nechtěl.

Ale proč to tak bolelo touhou se ho dotknout?

Odpověď na tuhle otázku jsem už znala. Pouto mezi druhy bylo mocné, zvlášť když k němu došlo u řeky Ethercloud. Proslýchalo se, že druzi, jejichž pouto se stvrdilo u řeky, mají mezi sebou ještě silnější spojení než ti, u nichž k tomu došlo jinde.

Nevypadal překvapeně, že mě vidí, ani ho zjevně netrápilo, že nemá tričko.

„Zahal se!“ vyhrkla jsem. Ani jsem nepoznávala svůj vlastní hlas; zněl pištivě a nepřitažlivě. Proč mě teď můj hlas tak štve? Najednou jsem si až příliš uvědomovala, co mám na sobě, i to, že mé vlasy jsou jeden velký chumáč, nemluvě o mých očích oteklých od pláče, který mě neopustil od chvíle, kdy jsem ho viděla líbat tu holku na příjezdové cestě.

Pozvedl obočí. „Proč?“ zeptal se hlubokým hlasem, ve kterém byl znát pobavení. „Tohle je můj pokoj. Jestli nechci nosit tričko, je to moje věc. To ty jsi sem vtrhla bez varování.“

Líce mi zrudly rozpaky i vztekem, který jsem v sobě stále nosila.

Naštvaně jsem si zkřížila ruce na prsou a snažila se ignorovat, jak dobře vypadá.

„Musíme si promluvit,“ vyštěkla jsem.

Zamračil se. „Vážně?“ zeptal se a dělal, jako by neměl ani tušení, o čem bych s ním asi tak chtěla mluvit.

„Ano,“ odsekla jsem. „Je toho hodně, co musíme probrat ohledně toho, co se stalo dřív.“

He sighed, „Nemůžeš snad pořád myslet na to, co se stalo u řeky. Nechtěl jsem tam být; otec mě donutil. Věděla jsi už dávno, že jsem svého druha nikdy najít nechtěl.“

Zúžila jsem oči. „Ale celou tu dobu jsi věděl, že jsme druzi. O tom nemůžeš lhát, Kaelene. Žila jsem s tebou v tomhle domě všechny ty roky. Od chvíle, kdy ti bylo osmnáct, jsi musel vědět, že jsem tvá družka.“

Vypadal naprosto klidně, když řekl: „Měl jsem určité tušení.“

Zúžila jsem oči. „Tušení?“ zasyčela jsem. „Měl jsi tušení?“

Pokrčil rameny. „Nevím, co ode mě čekáš, Elaro. Jsme nevlastní sourozenci, ne?“

Oči se mi rozšířily. „Ano, ale–“

„Žádné ale,“ přerušil mě. „Jsme prakticky sourozenci. Skutečnost, že jsme druzi, nic neznamená. Naši rodiče jsou manželé, a to se nemění. Neviděl jsem důvod, proč tě tím zatěžovat, když jsem to zjistil. Věděl jsem, že řeka mi to jen potvrdí a tobě to poprvé prozradí. Stejně tak jsem si ale byl vědom, že se s tím nedá nic dělat. Je mi líto, že jsi to musela zjistit takhle, ale já se s tím za ty roky vyrovnal a ty musíš taky.“

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou.

Prakticky sourozenci?

V jakém světě jsme byli prakticky sourozenci? Copak pro něj slovo „nevlastní“ nic neznamenalo? Každý jsme měli jiné rodiče; naše krev nebyla stejná.

Proč jsem měla pocit, že to používá jen jako výmluvu, aby mě od sebe odehnal?

„Proč jsi mě tedy celé ty roky týral tím, že jsi sem vodil náhodné ženské?“ dožadovala jsem se odpovědi. „Musel jsi vědět, co to se mnou udělá.“

Tentokrát vypadal mými slovy upřímně překvapený. Bylo to poprvé, co se mi z něj podařilo vymámit nějakou reakci.

To mu nedošlo, že vodit sem jiné ženy – i když jsem nevěděla, že je můj druh – mě i tak bude štvát?