„Mami, jsi v pořádku?“ zeptal se Julian se starostí v hlase, když Salvatore a ostatní odešli. „Ti muži jsou pryč.“

„Proč jsi musel vycházet ven a urazit ho!“ vyčinila mu. „Rychle posbírej ty peníze ze země. Je to všechno, co jsme za tu dobu pracně našetřili.“

Julian se sklonil k zemi a uložil bankovky a drobné mince zpět do váčku.

„Mami, odteď se o obživu postarám já, ty s tátou si můžete odpočinout. A co se týče tvých očí, vymyslím způsob, jak je nechat vyléčit.“

Když peníze posbíral, vrátil váček Anně.

„Jsem ráda, že to slyším,“ odpověděla Anna a znovu propukla v pláč. „Teď, když jsi zpátky, se mi konečně ulevilo. Kdybych o tebe neměla takový strach, byla bych už dávno po smrti.“

Julianovi se při pohledu na matčinu tvář neubránitelně zalily oči slzami.

Rána!

Nedokázal ovládnout své emoce a udeřil pěstí do stolu.

Křup!

Stůl se v okamžiku roztříštil na kusy.

Morellovi, Rossiovi... všem vám to rozhodně dám pocítit.

Uvnitř něj začal narůstat spalující hněv.

Anna vycítila Julianův vztek a rychle dodala: „Juliane, prosím, už nepůsob žádné potíže. Teď, když jsi zpátky, by sis měl najít pořádnou práci. Potom se všechno urovná.“

„Mami, neboj se. Vím, co mám dělat. Každopádně, teď už musím jít.“

Poté, co matku uklidnil, měl Julian v plánu vyhledat Sashu a dožadovat se pravdy o tom, co se skutečně stalo.

Když opouštěl dům, stále jím zmítal hněv.

Právě když přecházel silnici, vyřítilo se na něj červené Porsche a narazilo do něj takovou silou, že odletěl stranou.

Buch!

Julian dopadl těžce na zem. Nebýt výcviku u Silvia Vespera, pravděpodobně by byl na místě mrtvý.

„Kdo je ten šílený řidič!“

Julian, který byl už tak rozzlobený, se po srážce, k níž došlo hned poté, co vyšel z domu, rozzuřil ještě víc.

Mezi Julianovým klením se náhle ozval ženský hlas: „Proč se sakra nedíváš, kam lezeš?“

Vzápětí z Porsche vystoupila krásná žena. Měla na sobě dlouhé bílé šaty a boty na vražedně vysokých podpatcích. Přesto na Juliana hleděla s neskrývaným hněvem.

Julian svraštil obočí a místo toho, aby vstal, se rozhodl zůstat ležet.

„Kdo z nás je podle tebe slepý? Očividně jsi to byla ty, kdo do mě narazil. Proč máš navzdory té hezké tváři tak prořízlou pusu?“ odsekl Julian.

„Jak se opovažuješ mě poučovat!“

Zatímco na Juliana sápala, žena náhle zvedla nohu, aby ho zadupla.

Vzhledem k tomu, že měla jehlové podpatky, byly její paty jako ostré dýky. Kdyby jimi do něj udeřila, určitě by mu způsobila bodné zranění.

„Jolene, přestaň.“

Právě když se žena chystala Juliana zasáhnout, vystoupil ze zadního sedadla auta muž středního věku.

Obklopovala ho aura autority a zjevně to byl někdo důležitý.

Jeho tvář však byla bledá a dech zrychlený. Poté, co krátce vykřikl, se chytil auta, aby se opřel, a zoufale se snažil popadnout dech.

„Tati, proč jsi vystupoval?“

Když žena uviděla svého otce, přispěchala k němu, aby ho podepřela.

„Pospěšme si do nemocnice, neztrácejme už čas,“ poznamenal muž a žena přikývla.

Když se vrátila k Julianovi, vytáhla svazek peněz a hodila ho před něj. „Tady máš deset tisíc. Vezmi si ty peníze a zmiz. Máme naléhavou záležitost.“

Julian místo toho, aby si peníze vzal, vstal a pohlédl na muže. Poté poznamenal: „Do nemocnice už nemusíte. Už je příliš pozdě.“

Jakmile domluvil, otočil se k odchodu. Bylo mu jasné, že stav toho muže je tak vážný, že by to včas nestihl.

„Stůj!“ Žena Julianovi zastoupila cestu a zlostně na něj pohlédla. „Jak jsi to myslel? Mluv jasně, nebo tě nenechám odejít!“

V tu chvíli k Julianovi se zamračenou tváří přistoupil i onen muž.

„Stav vašeho otce je kritický kvůli zranění levé plíce. Za necelých pět minut začne mít potíže s dýcháním a udusí se. Stihnete to do nemocnice za pět minut?“ zeptal se Julian klidně ženy.

„Lžeš! Táta má jen chřipku—–“

„Jolene,“ okřikl muž svou dceru a udělal další dva kroky k Julianovi. S úžasem v očích se zeptal: „Mladý muži, jak víte, že jsem měl dříve zraněnou levou plíci?“

„I kdybych vám to řekl, nepochopil byste to. Každopádně, teď mám napilno a nemám čas s vámi oběma ztrácet čas.“

S těmi slovy se Julian otočil a chystal se k odchodu.

„Mladý muži—–“ zavolal na něj znovu muž, než propukl v intenzivní kašel. Jakmile se mu podařilo uklidnit, okamžitě Juliana chytil za paži. „Mladý muži, když dokážete mou nemoc diagnostikovat, jsem si jistý, že ji dokážete i léčit. Doufám, že budete ochoten zachránit mi život, a milerád za to zaplatím jakoukoli cenu. Tady, to je má vizitka!“

Muž podal Julianovi vizitku.

Julian ji přesto nechtěl přijmout, ani se do ničeho zapojovat. Jakmile však zahlédl jméno na vizitce, okamžitě si ji vzal. „Vy jste generální ředitel Sterling Holdings, William Sterling?“

„Ano, jsem,“ potvrdil William s přikývnutím.

Zčistajasna Julian natáhl ruku a udeřil prstem do Williamových hlavních akupunkturních bodů.

Jeho pohyby byly tak rychlé, že ani William, ani Jolene nestihli zareagovat.